蜜桃交友

Ef 4,26-27.31-32

Ani kdy啪 se rozhn臎váte, nenechte se strhnout ke h艡íchu.' Slunce a钮 nezapadá nad va拧ím hn臎vem. Nedopus钮te, aby vás ovlivnil 膹ábel. Daleko a钮 je od vás ka啪dá zaho艡klost, prchlivost, hn臎v, hádání, nactiutrhání a v拧echny druhy 拧patnosti. Spí拧e bu膹te k sob臎 navzájem dob艡í, milosrdní a jeden druhému odpou拧t臎jte, jak i B暖h odpustil vám pro Kristovy (zásluhy).

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK

Dobrý den, drazí brat艡i a sestry!

Dnes se zamyslíme nad ne艡estí, zvanou hn臎v. Hovo艡íme nyní o ne艡estech a ctnostech a dnes p艡ichází na 艡adu hn臎v. Je to ne艡est obzvlá拧钮 temná a vzhledem k jejím fyzickým projev暖m snad nejsnáze rozpoznatelná. 膶lov臎k ovládaný hn臎vem jen st臎啪í skrývá jeho nával: poznáte to podle pohyb暖 jeho t臎la, agresivity, dýchavi膷nosti, sve艡epého a zlostného pohledu.

Ve své nejpronikav臎j拧í podob臎 je hn臎v ne艡estí, která nedop艡ává oddechu. Pokud povstává z utrp臎né k艡ivdy (nebo se za takový pova啪uje), 膷asto se nerozpoutá proti viníkovi, ale vybije se na prvním ne拧钮astníkovi. Existují mu啪i, kte艡í na pracovi拧ti sv暖j hn臎v zadr啪ují a projevují se klidn臎 a rozvá啪n臎, ale jakmile se ocitnou doma, jejich 啪eny a d臎ti s nimi nemohou vydr啪et. Hn臎v je v拧udyp艡ítomná ne艡est: je schopen odejmout spánek a zp暖sobit, 啪e v mysli neustále intrikujeme a nejsme schopni zabránit tomuto uva啪ování a p艡emý拧lení.

Hn臎v pusto拧í lidské vztahy. Vyjad艡uje neschopnost p艡ijmout odli拧nost druhého 膷lov臎ka, zejména kdy啪 se jeho 啪ivotní rozhodnutí rozcházejí s na拧imi. Nevysta膷í si s poukazem na pomýlené chování druhého 膷lov臎ka, ale hází v拧echno do jednoho pytle. Druhý 膷lov臎k ji啪 sám o sob臎 vyvolává hn臎v a zá拧钮. Za膷íná to tím, 啪e nenávidíme tón jeho hlasu, banální ka啪dodenní gesta, jeho zp暖soby uva啪ování a cít臎ní.

Kdy啪 se vztah zvrtne do takovéto úrovn臎, znamená to, 啪e se vytratil jasný úsudek. Hn臎v zp暖sobuje ztrátu jasnoz艡ivosti. Jednou z vlastností hn臎vu toti啪 je, 啪e n臎kdy nedoká啪e 膷asem polevit. V takových p艡ípadech i odstup a ml膷ení je拧t臎 prohlubují tí啪i nedorozum臎ní, místo aby ji zahladily. Práv臎 z tohoto d暖vodu apo拧tol Pavel, jak jsme v úvodu audience vyslechli, doporu膷uje k艡es钮an暖m, aby se problémem zabývali hned a pokusili se o smí艡ení: 鈥濻lunce a钮 nezapadá nad va拧ím hn臎vem鈥� (Ef 4,26). Je d暖le啪ité, aby se v拧e roz艡e拧ilo okam啪it臎, je拧t臎 p艡ed západem slunce. Pokud b臎hem dne dojde k n臎jakému nedorozum臎ní, lidé náhle nechápou jeden druhého a vzdalují se navzájem, nem臎li by noc vydat napospas 膹áblu. Ne艡est by nás nechala potm臎 bdít, p艡emítat nad vlastními pohnutkami a hanebnými chybami, které ov拧em nikdy nejsou na拧e, ale poka啪dé toho druhého. Je to tak: kdy啪 se 膷lov臎ka zmocní hn臎v, v啪dycky 艡íká, 啪e problém je na stran臎 toho druhého. Nikdy není schopen uznat své vlastní chyby a nedostatky.

V modlitb臎 Ot膷e ná拧 nás Je啪í拧 podn臎cuje k modlitb臎 za na拧e lidské vztahy, které jsou minovým polem. Je to rovina, která nikdy není dokonale vyvá啪ená. V 啪ivot臎 se musíme vypo艡ádat s viníky, kte艡í nám n臎co dlu啪í; stejn臎 jako my jsme zcela jist臎 v啪dy nemilovali ve správné mí艡e. N臎kterým lidem jsme nevrátili lásku, která jim nále啪ela. V拧ichni jsme h艡í拧níci, v拧ichni máme pasiva na ú膷tu, nezapomínejte na to. Jsme dlu啪níci, máme pohledávky na ú膷tu, a proto se v拧ichni musíme nau膷it odpou拧t臎t, aby nám bylo odpu拧t臎no. Lidé spolu nemohou p艡ebývat, pokud se také nebudou cvi膷it v um臎ní odpou拧t臎t, nakolik je to v lidských silách. To, co hn臎v potírá, je vlídnost, otev艡enost srdce, mírnost a trp臎livost.

Co se hn臎vu tý膷e, je v拧ak t艡eba 艡íci je拧t臎 jednu poslední v臎c. Je to stra拧livá ne艡est, o ní啪 se 艡íkalo, 啪e stojí u zrodu válek a násilí. Úvod Iliady popisuje 鈥濧chille暖v hn臎v鈥�, který se stane p艡í膷inou 鈥瀗ekone膷ných b臎d鈥�. Ov拧em nikoli v拧e, co se rodí z hn臎vu, musí být pomýlené. Na拧i p艡edkové si byli dob艡e v臎domi, 啪e v sob臎 máme vzn臎tlivost, kterou nem暖啪eme a nemáme popírat. Vá拧n臎 jsou do jisté míry nev臎domé: d臎jí se, jsou to 啪ivotní zku拧enosti. Neneseme odpov臎dnost za vznik hn臎vu, nýbr啪 a啪 za jeho dal拧í rozvoj. A n臎kdy je prosp臎拧né, kdy啪 se hn臎v uvolní správným zp暖sobem. Kdyby se 膷lov臎k nikdy nerozhn臎val, kdyby se nikdy nerozho艡膷il nad nespravedlností, kdyby p艡i pohledu na útlak slabého 膷lov臎ka necítil, jak se mu n臎co chv臎je v útrobách, pak by to znamenalo, 啪e není 膷lov臎kem, a tím mén臎 k艡es钮anem.

Existuje svaté rozho艡膷ení, které není hn臎vem, ale je vnit艡ním hnutím, svatým rozho艡膷ením. Je啪í拧 ho ve svém 啪ivot臎 n臎kolikrát zakusil (srov. Mk 3,5): nikdy neodpovídal na zlo zlem, ale ve své du拧i tento pocit zakou拧el a v p艡ípad臎 chrámových prodava膷暖 pak vykonal silný a prorocký 膷in, diktovaný nikoli hn臎vem, ale horlivostí pro d暖m Pán臎 (srov. Mt 21,12-13). Musíme dob艡e rozli拧ovat, jedna v臎c je horlivost, svaté rozho艡膷ení, jiná v臎c je hn臎v, který je 拧patný.

Je na nás, abychom s pomocí Ducha svatého na拧li správnou míru svých vá拧ní a dob艡e je vychovávali, aby tak vyústily v dobro, a nikoli zlo.