蜜桃交友

PAPE? FRANTI?EK

Drazí brat?i a sestry, dobrý den!

Mezi r?znými prost?edky, jimi? Duch svatý uskute?ňuje své dílo posvěcení v církvi - jako jsou Bo?í slovo, svátosti, modlitba -, je jeden zvlá?tní, a tím je mariánská zbo?nost. V katolické tradici existuje toto heslo, toto r?ení : ?Ad Iesum per Mariam“, tedy ?k Je?í?i skrze Marii“. Panna Maria nám pomáhá vidět Je?í?e. Ona nám v?dycky otevírá dve?e! Panna Maria je matka, která nás vede za ruku k Je?í?i. Panna Maria nikdy neukazuje na sebe, Panna Maria ukazuje na Je?í?e. A to je mariánská zbo?nost: k Je?í?i skrze ruce Panny Marie. 

Svatý Pavel definuje k?es?anské spole?enství jako ?Krist?v list, který skládáme my, napsaný ne inkoustem, ale Duchem ?ivého Boha, ne na kamenných deskách, ale na deskách lidských srdcí“ (2 Kor 3,3). Maria jako první u?ednice a postava církve je také dopisem napsaným Duchem ?ivého Boha. Právě proto ji mohou ?znát a ?íst v?ichni lidé“ (2 Kor3,2), dokonce i ti, kdo neumějí ?íst teologické knihy, ti ?mali?cí“, o nich? Je?í? ?íká, ?e se jim zjevují tajemství království, skrytá p?ed moudrými (srov. Mt 11,25).

Svým ?ano“ - kdy? Maria souhlasí a ?íká andělovi: ?ano, a? se stane v?le Páně“ a p?ijímá, ?e bude Je?í?ovou matkou -, jako by Maria ?íkala Bohu: ?Tady jsem, jsem tabulka na psaní: a? písa? pí?e, a? se mnou u?iní, co chce Pán v?ech věcí“[1]. V té době lidé psali na voskové tabulky; dnes bychom ?ekli, ?e Maria se nabízí jako ?istý list, na který m??e Hospodin napsat, co chce. Mariino ?ano“ andělovi - napsal jeden známý exegeta - p?edstavuje ?vrchol ve?kerého nábo?enského chování p?ed Bohem, nebo? vyjad?uje nejvy??ím zp?sobem pasivní dispozici spojenou s aktivní p?ipraveností, nejhlub?í prázdnotu, která doprovází největ?í plnost“[2].

Zde tedy vidíme, jak je Matka Bo?í nástrojem Ducha svatého v jeho díle posvěcení. Uprost?ed nekone?ného mno?ství slov, která se ?íkají a pí?í o Bohu, církvi a svatosti (a která jen málokdo, pokud v?bec někdo, doká?e p?e?íst a pochopit v plném rozsahu), navrhuje jen dvě slova, která m??e ka?dý, i ten nejprost?í, vyslovit p?i jakékoli p?íle?itosti: ?Zde jsem“ a ?staň se“. Maria je ta, která Bohu ?ekla ?ano“, a svým p?íkladem a p?ímluvou nás vybízí, abychom mu i my ?ekli své ?ano“, kdykoli stojíme p?ed úkolem, který je t?eba vykonat, nebo p?ed zkou?kou, kterou je t?eba p?ekonat.

Ve v?ech dobách svých dějin, ale zvlá?tě v této chvíli, se církev nachází v situaci, v jaké bylo k?es?anské spole?enství po Je?í?ově nanebevstoupení. Má hlásat evangelium v?em národ?m, ale ?eká na ?moc sh?ry“, aby tak mohla ?init. A nezapomínejme, ?e v té době, jak ?teme ve Skutcích apo?tol?, byli u?edníci shromá?děni kolem ?Marie, matky Je?í?ovy“ (Sk 1,14). 

Je pravda, ?e spolu s ní byly ve ve?e?adle i dal?í ?eny, ale její p?ítomnost je mezi v?emi jiná a jedine?ná. Mezi ní a Duchem svatým existuje jedine?né a navěky nezni?itelné pouto, kterým je samotná osoba Krista, ?po?atého z Ducha svatého a narozeného z Panny Marie“, jak ?íkáme ve Vyznání víry. Evangelista Luká? záměrně zd?razňuje shodu mezi sestoupením Ducha svatého na Marii p?i zvěstování a jeho sestoupením na u?edníky o Letnicích, p?i?em? v obou p?ípadech pou?ívá některé shodné výrazy.

Svatý Franti?ek z Assisi v jedné ze svých modliteb zdraví Pannu Marii jako ?dceru a slu?ebnici nejvy??ího Krále nebeského Otce, matku nejsvětěj?ího Pána Je?í?e Krista, nevěstu Ducha svatého“[3]. Dcera Otce, matka Syna, nevěsta Ducha svatého! Jednodu??ími slovy by nebylo mo?né znázornit Mariin jedine?ný vztah k Trojici. 

Jako v?echny obrazy, ani tento o ?nevěstě Ducha Svatého“ bychom neměli absolutizovat, ale chápat ho pro mno?ství pravdy, kterou obsahuje, a to je pravda velmi krásná. Ona je nevěstou, ale je?tě p?edtím je u?ednicí Ducha svatého. Nevěsta a u?ednice. U?me se od ní být poslu?ní vnuknutím Ducha, zvlá?tě kdy? nám navrhuje ?rychle vstát“ a jít pomoci někomu v nouzi, jak to udělala hned poté, co ji anděl opustil (srov. Lk 1,39). Děkuji!

[1] Srov. origenes, Komentá? k Luká?ovu evangeliu, phramm. 18 (GCS 49, s. 227).

[2] H. Schürmann, Das Lukasevangelium, Freiburg in Br. 1968: p?eklad ital. Brescia 1983, s. 154.

[3] Fonti Francescane, Assisi 1986, ?. 281. [4]