蜜桃交友

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK

Drazí brat艡i a sestry, dobrý den!

Pokra膷ujeme v katechezi o ne艡estech a ctnostech a dnes budeme hovo艡it o lakomství, tedy o takové form臎 náklonnosti k pen臎z暖m, která 膷lov臎ku brání ve 拧t臎drosti. 

Nejde o h艡ích, který postihuje pouze lidi, kte艡í mají velký majetek, ale o ne艡est obecnou, která 膷asto nemá nic spole膷ného se z暖statkem na bankovním ú膷tu. Je to nemoc srdce, nikoliv pen臎啪enky. 

Analýzy této 拧patnosti, které provedli pou拧tní otcové, ukázaly, jak se lakomství m暖啪e zmocnit i mnich暖, kte艡í se poté, co se z艡ekli obrovského d臎dictví, v samot臎 své cely upnuli k p艡edm臎t暖m malé hodnoty: nep暖j膷ovali je, ned臎lili se o n臎, a je拧t臎 mén臎 byli ochotni je darovat. Jde o lp臎ní na mali膷kostech. Tyto p艡edm臎ty se pro n臎 staly jakýmsi feti拧em, od kterého se nebylo mo啪né odpoutat. Jako by se vrátili do fáze, kdy d臎ti svírají hra膷ku a opakují: "Je moje! To je moje!". Takové lp臎ní bere svobodu. V tomto nároku se skrývá chorobný vztah k realit臎, který m暖啪e vyústit ve formy nutkavého st艡ádání nebo patologického hromad臎ní.

K vylé膷ení této nemoci navrhli mni拧i drastickou, ale velmi ú膷innou metodu: meditaci o smrti. A钮 u啪 膷lov臎k na tomto sv臎t臎 hromadí jakkoli mnoho statk暖, jedním jsme si naprosto jisti: do rakve si je nevezme. Majetek si s sebou odnést nem暖啪eme. Zde se ukazuje nesmyslnost této ne艡esti. Pouto vlastnictví, které s v臎cmi budujeme, je jen zdánlivé, proto啪e nejsme pány sv臎ta: tato zem臎, kterou milujeme, ve skute膷nosti není na拧e a pohybujeme se po ní jako cizinci a poutníci (srov. Lv 25,23). 

Tyto prosté úvahy nám dávají nahlédnout do po拧etilosti lakomství, ale také do jeho vnit艡ního smyslu. Je to snaha zahnat strach ze smrti: hledá jistoty, které se ve skute膷nosti rozpadnou v okam啪iku, kdy je uchopíme. Vzpome艌me na podobenství o po拧etilém 膷lov臎ku, kterému statek nabídl hojnou úrodu, a tak se ukolébal my拧lenkami, jak zv臎t拧it svou zásobárnu, aby do ní vlo啪il celou svou úrodu. Ten mu啪 si v拧e propo膷ítal, naplánoval do budoucna. Nepo膷ítal v拧ak s nejjist臎j拧í veli膷inou 啪ivota: se smrtí. "Bláhový 膷lov臎膷e," 艡íká evangelium, "práv臎 této noci bude tv暖j 啪ivot vy啪ádán. A co sis p艡ipravil, 膷í to bude?" (Lk 12,20). 

V jiných p艡ípadech nám tuto slu啪bu prokazují zlod臎ji. I v evangeliích mají p臎knou 艡ádku výstup暖, a p艡esto啪e je jejich jednání odsouzeníhodné, m暖啪e se stát spasitelným varováním. Práv臎 to ká啪e Je啪í拧 v horském kázání: "Neshroma啪膹ujte poklady na zemi, kde je ni膷í mol a rez a kam se zlod臎ji dobývají a kradou; ale shroma啪膹ujte poklady v nebi, kde je mol ani rez neni膷í a kam se zlod臎ji nevloupají a nekradou tam" (Mt 6,19-20). Ve vypráv臎ních pou拧tních otc暖 se zase mluví o jakémsi zlod臎ji, který p艡ekvapí mnicha ve spánku a ukradne mu t臎ch pár v臎cí, které m臎l v cele. Kdy啪 se mnich probudí, v暖bec ho neznepokojuje, co se stalo, vydá se po zlod臎jov臎 stop臎, a jakmile ho najde, místo aby si vzal ukradené v臎ci, p艡edá mu t臎ch pár zbývajících v臎cí se slovy: "Tohle sis zapomn臎l vzít!".

My, brat艡i a sestry, m暖啪eme být pány v臎cí, které vlastníme, ale 膷asto se stává opak: jsou to ony, kdo nakonec vlastní nás. N臎kte艡í bohá膷i u啪 nejsou svobodní, nemají 膷as ani na odpo膷inek, musí se ohlí啪et p艡es rameno, proto啪e hromad臎ní majetku si 啪ádá i jeho opatrování. Jsou stále znepokojeni, proto啪e d臎dictví se buduje s velkým potem, ale m暖啪e v okam啪iku zmizet. Zapomínají na hlásání evangelia, které netvrdí, 啪e bohatství samo o sob臎 je h艡íchem, ale rozhodn臎 je p艡ít臎啪í. B暖h není chudý: je Pánem v拧eho, ale - pí拧e svatý Pavel - "z bohatého, kterým byl, se stal chudým kv暖li vám, abyste vy zbohatli jeho chudobou" (2 Kor 8,9).

To je to, 膷emu lakomec nerozumí. Mohl být zdrojem po啪ehnání pro mnohé, ale místo toho sklouzl do slepé uli膷ky bídy. A 啪ivot lakomce je pak o拧klivý: vzpomínám si na p艡ípad jednoho pána, kterého jsem znal v jiné diecézi, byl to velmi bohatý 膷lov臎k a m臎l nemocnou matku. Byl 啪enatý. A brat艡i se st艡ídali v pé膷i o maminku a maminka si ráno dávala jogurt. Ráno jí dával p暖lku, aby jí odpoledne dal druhou p暖lku a u拧et艡il p暖lku jogurtu. Taková je lakomost, taková je p艡ipoutanost k majetku. Pak tento pán zem艡el a komentá艡e lidí, kte艡í p艡i拧li na smute膷ní hostinu, byly následující: "Ale v啪dy钮 vidíte, 啪e ten 膷lov臎k u sebe nic nemá: v拧echno tu nechal." Ale pak, tak trochu posm臎拧n臎, 艡íkali: "Ne, ne, nemohli zav艡ít rakev, proto啪e si cht臎l v拧echno vzít s sebou". To ostatní rozesm臎je, ta lakomost: 啪e nakonec musíme dát své t臎lo, svou du拧i Hospodinu a v拧echno musíme opustit. Bu膹me pozorní a 拧t臎d艡í: 拧t臎d艡í ke v拧em, zvlá拧t臎 k t臎m, kte艡í nás nejvíce pot艡ebují. 

顿臎办耻箩颈.