蜜桃交友

PAPE? FRANTI?EK 

Drazí brat?i a sestry, dobrý den!

Minule jsme si ?ekli, co o Duchu svatém prohla?ujeme v krédu. Úvahy církve se v?ak nezastavily u tohoto stru?ného vyznání víry. Pokra?ovaly jak na Východě, tak na Západě, a to prost?ednictvím díla velkých otc? a u?itel?. Dnes bychom chtěli shromá?dit zejména několik st?ípk? z nauky o Duchu svatém rozvinuté v latinské tradici, abychom viděli, jak osvětluje celý k?es?anský ?ivot a zvlá?tě svátost man?elství.

Hlavním p?vodcem této nauky je svatý Augustin, který rozvinul u?ení o Duchu svatém. Vychází ze zjevení, ?e ?B?h je láska“ (1 J 4,8). Nu?e, láska p?edpokládá toho, kdo miluje, toho, kdo je milován, a samotnou lásku, která je spojuje. Otec je v Trojici ten, kdo miluje, zdroj a po?átek v?eho; Syn je ten, kdo je milován, a Duch svatý je láska, která je spojuje[1]. B?h k?es?an? je tedy Bohem ?jedine?ným“, ale nikoli osamělým; jeho jednota je jednotou spole?enství, lásky. V souladu s tím někte?í navrhli nazývat Ducha svatého nikoliv singulární ?t?etí osobou“ Trojice, ale spí?e ?první osobou plurálu“. On je jinými slovy My, bo?ské My Otce a Syna, pouto jednoty mezi r?znými osobami[2], samotný princip jednoty církve, která je právě ?jedním tělem“ vytvo?eným z více osob.

Jak jsem ?ekl, dnes bych se s vámi rád zamyslel zejména nad tím, co Duch svatý ?íká rodině. Co m??e mít Duch svatý spole?ného nap?íklad s man?elstvím? Velmi mnoho, mo?ná právě to podstatné, a já se pokusím vysvětlit pro?. K?es?anské man?elství je svátost darování sebe sama, jednoho druhému, mu?e a ?eny. Takto to zamý?lel Stvo?itel, kdy? ?stvo?il ?lověka ke svému obrazu [...]: mu?e a ?enu je stvo?il“ (Gn 1,27). Lidský pár je tedy první a nejzákladněj?í realizací spole?enství lásky, kterým je Trojice. 

Man?elé by také měli tvo?it první osobu mno?ného ?ísla, ?my“. Stát jeden p?ed druhým jako "já" a "ty" a stát p?ed zbytkem světa, v?etně dětí, jako "my". Jak krásné je sly?et matku, kdy? ?íká svým dětem: ?tv?j otec a já...“, jako to ?ekla Maria Je?í?ovi, kdy? ho ve dvanácti letech na?li v chrámu, jak u?í u?itele (srov. Lk 2,48), a sly?et nějakého otce, kdy? ?íká: ?tvá matka a já“, jako by byli jedno. Jak moc děti pot?ebují tuto jednotu - otec a matka spolu -, jednotu rodi??, a jak moc trpí, kdy? chybí! Jak moc trpí děti rodi??, kte?í se rozcházejí.

Aby v?ak man?elství odpovídalo tomuto povolání, pot?ebuje podporu toho, kdo je darem, ?i spí?e dárcem par excellence. Tam, kde vstupuje Duch svatý, se znovu rodí schopnost darovat se. Někte?í církevní otcové tvrdili, ?e Duch svatý, který je vzájemným darem Otce a Syna v Trojici, je také d?vodem radosti, která mezi nimi panuje, a nebáli se pou?ít, kdy? o něm mluvili, obraz gest, obraz? vlastních man?elskému ?ivotu, jako je polibek a objetí[3].

Nikdo netvrdí, ?e taková jednota je snadným cílem, a u? v?bec ne v dne?ním světě; ale je to pravda o věcech, jak je Stvo?itel zamý?lel, a je to tedy v jejich p?irozenosti. Samoz?ejmě se m??e zdát, ?e stavět na písku je snaz?í a rychlej?í ne? na skále; Je?í? nám v?ak ?íká, jaký je výsledek (srov. Mt 7,24-27). V tomto p?ípadě tedy ani nepot?ebujeme podobenství, proto?e d?sledky man?elství postavených na písku jsou bohu?el v?em na o?ích a trpí jimi p?edev?ím děti. Děti trpí odlou?ením nebo nedostatkem lásky svých rodi??! O mnoha man?elích je t?eba opakovat to, co ?ekla Maria Je?í?ovi v Káně Galilejské: ?Nemají víno“ (J 2,3). Duch svatý je ten, kdo na duchovní úrovni nadále koná zázrak, který p?i té p?íle?itosti vykonal Je?í?, toti? proměňuje vodu zvyku v novou radost ze spole?ného bytí. To není zbo?ná iluze: Duch svatý to udělal v mnoha man?elstvích, kdy? se ho man?elé rozhodli po?ádat.

Nebylo by tedy ?patné, kdyby se vedle právních, psychologických a morálních informací, které se snoubenc?m v p?ípravě na man?elství poskytují, prohloubila i tato ?duchovní“ p?íprava, o Duchu svatém, který vytvá?í jednotu. ?Mezi mu?e a ?enu nestrkej prst," ?íká italské p?ísloví. Místo toho je t?eba mezi man?elku a man?ela vlo?it ?prst“, a to právě ?prst Bo?í“: tedy Ducha svatého! Děkuji!

[1] Srov. svatý Augustin, De Trinitate, VIII, 10, 14).

[2] Srov. k tomu H. Mühlen, Una mystica persona. Církev jako tajemství Ducha svatého, Città Nuova, 1968.

[3] Srov. svatý Hilarius z Poitiers, De Trinitate, II, 1; svatý Augustin, De Trinitate, VI, 10, 11.