Rozhovor s apo?tolsk?m nunciem v Kyjevě: Hledíme smrti do tvá?e, ale stále doufáme
Alessandro De Carolis – Pope
Strach trvá, a tak se p?imykáme k ví?e. Pova?ujeme za milost, ?e se m??eme ob?as nadechnout, a pro?íváme únavu, proto?e neustále ?ijeme s vyhrnutými rukávy a posloucháme lidi, kte?í nedoká?ou pochopit, jak je mo?né něco takového v 21. století. Propastné kontrasty dvou let války, během nich? se pohybujeme ve zhrouceném světě a s takovou únavou, ?e témě? nejsme schopni mluvit s těmi, kte?í toto drama nesdílejí, jako bychom ?ili v jiných světech. Apo?tolský nuncius na Ukrajině, monsignor Visvaldas Kulbokas, skládá spolu s vatikánskými médii mozaiku pocit?, pot?eb a bolesti země, která navzdory smutku a zkáze p?e?ívá u? dva roky uvnit? tunelu, na jeho? konci v tuto chvíli není vidět světlo míru.
Jaká je skute?ná situace na Ukrajině dva roky po zahájení ruské agrese?
Je z?ejmé, ?e jde o situaci velkého utrpení. Je zde několik tisíc zajatc?, kte?í ?ijí, ?i spí?e ?asto p?e?ívají v nelidských podmínkách, alespoň soudě podle svědectví těch, kte?í se vrátili dom?. Ka?dé ráno za?ínám svou modlitbu v jednotě s nimi a s dětmi odlou?enými od rodi?? nebo zákonných zástupc?, proto?e vím, ?e ?ijí v pekle a a? na velmi vzácné výjimky jim není mo?né pomoci. Jsou mezi nimi i ti, kte?í ?ijí v regionech poblí? frontové linie, vět?inou star?í nebo chudí lidé, kte?í se neodva?ují nebo nemají fyzickou sílu hledat ?těstí jinde. Navíc jsou zcela závislí na humanitární pomoci, v?etně vody a chleba. A existuje celá sí? kně?í, charitativních pracovník? a dobrovolník?, kte?í se zabývají vytvá?ením logistické dopravní sítě, někdy na tisíce kilometr?. Jsou tu miliony chlapc? a dívek ze v?ech východních oblastí, Charkova, Dněpru, Poltavy, Záporo?í, Chersonu, kte?í od za?átku koronavirové pandemie nemohli chodit do ?koly, tj. po ?ty?i roky mohli studovat maximálně on-line. V některých městech se budují podzemní ?koly, chráněné p?ed ?astým bombardováním. Pak jsou tu místní spolupracovníci na?í apo?tolské nunciatury v Kyjevě, o kterých ka?dý den nevím, zda budou moci p?ijít do práce, proto?e p?i ?astých leteckých popla?ích uvíznou celé hodiny na místě, kde se zrovna nacházejí. Pro mě samotného je tě?ké dlouze hovo?it s lidmi, kte?í nemají stejnou zku?enost: mám dojem, ?e ?ijeme v jiných světech, kde jsou úplně jiné priority. Nemluvě o mrtvých a lidech zmrza?ených ve válce, milionech vysídlených osob a uprchlík?.
Jaké máte zprávy o tom, jak se ?ije v oblastech, kde zu?í vále?ný konflikt, v Kyjevě a nejzápadněj?ích ?ástech země?
Ti, kdo ?ijí ve městech v blízkosti frontové linie, jako je Cherson a také Charkov, jsou zvyklí dívat se smrti p?ímo do o?í. V tomto smyslu je Kyjev v p?íznivěj?í situaci, proto?e k útok?m raketami a drony nedochází ka?dý den, a navíc má výsadu robustněj?ího systému protiletecké ochrany. Mít chvilku klidu, by? ka?dý druhý den, je milost. Ale blí?e k frontě tráví lidé co nejméně ?asu na ulicích, aby za?li do kostela, sehnali jídlo a vy?ídili dal?í naléhavé poch?zky. P?ed několika dny jsem se zeptal jednoho katolického kněze v Chersonu: Co ti nejvíc chybí? Odpověděl: Chybí mi alespoň pár hodin ticha, abych se mohl v klidu projít a vyspat.
Co vás nejvíce zará?í na vyprávění těch, kte?í se vracejí z fronty?
Opakovaně mě zasáhlo to, co mi někte?í vojáci vyprávěli o ?ivotě z modlitby a víry během nejtu??ích frontových boj?. Zde je t?eba jasně ?íci, kdo jsou tito vojáci: dnes jsou toti? v?ichni vojáci, od vysoko?kolských u?itel? po specialisty na nové technologie, od divadelních umělc? a? po podnikatele. Někte?í z nich projevují víru, která povzbuzuje i mě. Nejednou jsem sly?el takové svědectví: ?Po celou dobu, pod bombardováním, v zákopech nebo v protiútoku, jsem se neustále modlil a cítil jsem, ?e Je?í? stojí po mém boku. V?ude kolem hvízdaly a vybuchovaly kulky a miny, ale já jsem z?stal na?ivu“. Dal?í kategorií výpovědí, která mě zasáhla, jsou výpovědi bývalých zajatc?, pokud jsou je?tě psychicky schopni komunikovat s lidmi. Zde se zdr?ím p?evyprávění jejich svědectví, proto?e jsou nevyslovitelná a proto?e si myslím, ?e je lep?í, aby je vyprávěli oni sami, a? to budou moci u?init.
Vidíte nějaký záblesk mo?ného diplomatického ?e?ení, které by ukon?ilo probíhající vále?ný konflikt?
Rád bych se mýlil, ale dnes osobně ?ádný záblesk nevidím. S Bo?í milostí se v?ak v?e m??e změnit během okam?iku, tak?e na?e d?věra v milosrdného Boha musí být p?i modlitbě co nejúplněj?í. V ka?dém p?ípadě je t?eba zd?raznit, ?e nejúporněj?í pokusy v této oblasti p?icházejí od té kategorie zemí a mezinárodních organizací, které se plně neztoto?ňují ani s jednou ze stran.
Jakou roli hrály a hrají církve p?i podpo?e obyvatelstva?
Podpora církví je z duchovního hlediska nesmírně d?le?itá. Tato krutá válka vzbuzuje mezi lidmi ned?věru, proto?e ?lověk nechápe, jak je mo?né za?ít něco takového v 21. století. Duchovní aspekt zd?razňují zejména vojáci na frontě a vále?ní zajatci: modlitba je pro ně témě? jediným zábleskem naděje, který mají. Mnozí pak ?ádají církve o zprost?edkování v humanitárních zále?itostech. Je t?eba lidem naslouchat, kdy? nemohou pochopit, jak je mo?né, ?e církve a zejména Svatý stolec nemohou svými iniciativami dosáhnout ?ádoucích výsledk?. Mnozí lidé vycházejí z p?esvěd?ení, ?e sta?í slovo Svatého otce a potí?e se vy?e?í. Místo toho se ?lověk v dialogu s těmito lidmi sna?í objasnit, ?e nikdy neexistuje jistota, ?e ur?ité humanitární iniciativy p?inesou okam?ité ovoce.
Dal?í oblastí p?sobení církví je samoz?ejmě humanitární pomoc, a to jak pro obyvatelstvo v oblastech v blízkosti fronty, tak pro raněné a vysídlené. Na tomto poli pracují jak instituce Svatého stolce z iniciativy pape?ského almu?níka a Dikasteria pro slu?bu integrálnímu lidskému rozvoji, tak mezinárodní charitativní organizace a místní církve, katolické i nekatolické.
Dal?í d?le?itou oblastí pomoci jsou děti: osobně znám také mnoho farností, které poskytují vlastní protiletecké kryty mate?ským ?kolkám. A kone?ně, Charita, eparchie a diecéze ?asto podporují projekty ur?ené na pomoc mladým lidem a rodinám a poskytují léka?skou a psychologickou pomoc.
P?i tak rozsáhlých a po?etných nárocích jsou mo?nosti církví p?ímo závislé na zdrojích jejich personálu. Někdy vidím, ?e někte?í biskupové sami rozdělují pomoc a potraviny, ne kv?li svému zviditelnění, ale prostě proto?e na v?echno není dost rukou.