?erpám útěchu z víry, ?íká ukrajinsk? kněz Oleksandr Bohomaz
Svitlana Duchovy? – Pope
Po devět měsíc? od za?átku ruské invaze, dokud ho okupanti nevyhnali a neobvinili z ?podněcování rasové a mezinábo?enské nenávisti“, slou?il otec Oleksandr ?eckokatolické komunitě v Melitopolu, městě na jihu Ukrajiny, které bylo obsazeno 26. února 2022.
Stejně jako mnoho Ukrajinc? a dal?ích lidí p?ed invazí nevě?il, ?e dojde k válce. ?Zpo?átku jsem si kladl otázky: Pro?? Co se bude dít dál? Jsme h?í?něj?í ne? ostatní? Pro? toto zlo zasáhlo právě nás? P?i?lo zoufalství...“ Otec Oleksander se v?ak nechtěl ztratit v my?lenkách a spolu s dal?ími fará?i podnikl kroky, aby reagoval na pastora?ní a humanitární výzvy. ?Pracovali jsme dál, i kdy? to bylo tě?ké. Nevěděli jsme, kdy p?ijdou, dají nám pytel na hlavu a odvezou nás. Víme, ?e dva redemptoristi?tí kně?í z Berdianska (120 km od Melitopolu) jsou v zajetí u? více ne? rok a my o nich nic nevíme. Mysleli jsme si, ?e by se to mohlo stát i nám, ka?dý den jsme pro?ívali úzkost. Bylo tě?ké se jakkoli rozptýlit nebo si odpo?inout. Odpo?inek byl v práci, ve slu?bě. V prvních týdnech jsem se ve chvíli zoufalství ptal Boha: Pane, kdo jsem? Co tady dělám? A odpově?, kterou jsem dostal do srdce, zněla: Jsem kněz a musím slou?it“.
?Nejtě??í bylo během okupace vidět, jak někte?í lidé za peníze zrazují svou vlast a kolaborují s Rusy“, vzpomíná ukrajinský kněz. ?Tě?ké bylo také vidět, jak v?ichni agreso?i, kte?í nenávidí zemi, kde jsem se narodil, vyrostl a kterou mám tak rád, tuto zemi ni?í, jak se chovají k lidem jako ke zvě?i. Bylo to jako velký koncentra?ní tábor...Také výslechy byly velmi tě?ké: Na ruských kontrolních stanovi?tích to bylo velmi zlé“, prozrazuje otec Oleksandr.
?V neděli jsem měl v?dycky liturgii v Melitopolu a pak jsem jezdil do vesnic a musel jsem projít několika kontrolními stanovi?ti. Mnohokrát jsem byl slovně urá?en a bylo to velmi nep?íjemné. Někdy jsem se cítil morálně zneu?itý a brzy poté jsem musel jít na faru, kde lidé ?ekali na povzbuzení. Vzpomínám si, jak jsem jednou p?i?el do jedné farnosti a ?ekl jsem: ?ekáte na mě, abych vás povzbudil, ale já vás prosím: povzbu?te mě, modlete se za mě, proto?e se vnit?ně cítím velmi ?patně. Zároveň jsem se nikdy nesetkal s takovou vzájemnou podporou, jakou jsem za?il během okupace“.
?Mnoho lidí, kte?í pro?li tě?kým utrpením, ?íká, ?e aby ?lověk p?e?il, musí se soust?edit na p?ítomnost a p?íli? nemyslet na budoucnost. Válka mě nau?ila soust?edit se na jediný den“, dodává otec Oleksandr. ??lověk musel ?ít dne?ek co nejefektivněji a nejproduktivněji, proto?e jsem nevěděl, co mě potká zítra. U? ve t?etím nebo ?tvrtém měsíci okupace jsem si uvědomil, ?e jsem p?estal snít... Hodně jsem naslouchal lidem, kte?í ke mně od rána do ve?era p?icházeli na kus ?e?i. Pak jsem si ?íkal: Bo?e, den utekl a já nic nedělal, celý den jsem poslouchal. Ale i to byla d?le?itá slu?ba. Obvykle v?ichni ?íkali skoro toté?, ale musel jsem je poslouchat a pak jsem si mezi svými p?áteli na?el někoho, s kým jsem si mohl promluvit, proto?e se mi v hlavě hromadilo tolik věcí. Toto povolání mě nau?ilo soust?edit se na p?ítomnost, naslouchat lidem a vá?it si jejich p?ítomnosti. Pocit Bo?í p?ítomnosti byl neuvě?itelný“.
Ráno 1. prosince 2022 p?i?li ru?tí vojáci k otci Oleksandru Bohomazovi ji? posedmé a vyslýchali ho asi t?i hodiny. Poté ho odvezli do Vasylivky na jedno z posledních kontrolních stanovi??, kde mu oznámili deportaci a obvinili ho z podněcování rasové a mezinábo?enské nenávisti. ?Cesta p?es demarka?ní zónu trvala asi t?i hodiny. Nebyla fyzicky náro?ná, ale nebezpe?ná: nad hlavami létaly kulky, země byla pokryta minami“, vypráví kněz. P?ed ním byly ukrajinské pozice a za ním utrpení a zároveň zku?enost lidské podpory a Bo?í p?ítomnosti. ?Kdy? jsem procházel touto oblastí, modlil jsem se: 'Pane, neopou?těj mě, jsi mi tak blízko. Bojím se, ?e tě ztratím. Chápu, ?e je tam svoboda, ale prosím tě: v té svobodě bu? po mém boku, jako jsi byl za okupace“.
Nyní otec Oleksandr vykonává svou slu?bu v ?eckokatolické farnosti v Záporo?í, ale ?asto také nav?těvuje vojsko. ?Obětují své ?ivoty, abych se mohl vrátit dom?. Mluvím také o svých p?átelích, kte?í padli. Kdykoli nav?těvuji vojáky bojující ve vysoce nebezpe?ných oblastech, vidím, ?e jsou válkou tak traumatizováni, ?e je tě?ké vyjád?it tu hr?zu slovy. Nemohou a nechtějí mluvit. Kdy? tam jdu, modlím se: Je?í?i, nejsem to já, kdo tam jde, jsi to Ty, kdo p?ichází. Nejsem to já, kdo celebruje, ale Ty, kdo slaví m?i a ?íká: Pokoj s vámi!“.
