蜜桃交友

SERGIO VALZANIA, Osservatore Romano

Pra啪ský teolog Tomá拧 Halík vd臎膷í za svou velkou proslulost knize "Odpoledne k艡es钮anství. Odvaha ke zm臎n臎", která vy拧la p艡ed dv臎ma lety. Kniha se p艡ímo, n臎kdy syrov臎 a explicitn臎, zabývala otázkami souvisejícími s obdobím p艡echodu, p艡ed ním啪 stojí k艡es钮anství, které ztratilo úst艡ední kulturní postavení, jemu啪 se t臎拧ilo v p艡edchozích dvou fázích existence, je啪 autor identifikoval a jim啪 p艡isoudil znaky jitra a poledne. Halíkovy "Dopisy pape啪i" (italsky vy拧lo v nakladatelství Vita e Pensiero, 2024) napsané v období mezi první a druhou fází synody o synodalit臎, navazuje na jeho p艡edchozí texty.

Pro strukturování navr啪ených koncepcí, které zahrnují tém臎艡 v拧echny otázky související se zp暖sobem existence církve a jejím dialogem se sv臎tem, od 啪enského kn臎啪ství po existenci pekla, od povahy svátostí po p艡ístup k Písmu svatému, zvolil Halík originální zp暖sob: napsal dvanáct dopis暖, které jsou ur膷eny pape啪i.

Doty膷ným pape啪em v拧ak není Franti拧ek, ale osobnost zrozená v autorov臎 fantazii, z jeho snu. Osobní pape啪, kterého m暖啪e svobodn臎 a kdykoli oslovit, který má v啪dy 膷as mu naslouchat v jakémsi permanentním dialogu.

Pape啪, který si stejn臎 jako Franti拧ek zvolil jméno, které jeho p艡edch暖dci nikdy nepou啪ívali: Rafael, hebrejsky 鈥濨暖h uzdravuje鈥�. P艡ed touto zá拧titou a zárove艌 podporován touto pomyslnou konstrukcí se Halík m暖啪e pohybovat, p艡echázet od jednoho tématu k druhému, vykládat pochybnosti a p艡esv臎d膷ení, o膷ekávání a obavy, nad臎je a názory, bez jakéhokoli závazku organi膷nosti.

Jeho p艡ístup k témat暖m víry, nábo啪enství a spirituality, existence du拧e, která je podle autora t艡eba d暖kladn臎 p艡ehodnotit a p艡ekonat p艡íli拧nou uzav艡enost, strnulost a formalizovanost postoj暖 spjatých s kulturním obdobím pozitivismu, je mimo艡ádn臎 zajímavý. Ve své dob臎 m臎la snaha vnutit vztahu mezi církví a v臎艡ícími ur膷ité a jednozna膷né formy mo啪ná d暖vod a smysl, které se dnes hledají jen velmi obtí啪n臎. Halík v této souvislosti pí拧e: 鈥濻lovo 鈥歷臎艡it鈥� bylo 膷asto chápáno ve smyslu 鈥歱艡ijmout s poslu拧ností to, co mi p艡edstavitelé církve p艡edkládají k v臎艡ení鈥樷��. Analýza jde hloub臎ji, a啪 k úvaze o hlubokých pot艡ebách 啪en a mu啪暖 na拧í doby, v ní啪 je psychoanalýza zralým poznáním, a k tvrzení, 啪e sou膷asná spiritualita je osobní, jde hledat individuálního pr暖vodce, který pomáhá a doprovází na cest臎, poskytuje nástroje k hledání, které se nespokojuje s kolektivními okam啪iky, jakkoli pot艡ebnými, ale cítí pot艡ebu pro啪ívat i intenzivní zá啪itky v samot臎 privilegovaných moment暖. Jako p艡íklad odpov臎di církve na tuto 拧iroce roz拧í艡enou pot艡ebu nabízí Halík zku拧enost z pra啪ské farnosti, kde se v臎nuje pastoraci. Tam, jak uji拧钮uje, 鈥瀙oskytujeme slu啪bu naslouchání, rozhovoru a modlitby stále v臎t拧ímu po膷tu lidí (ano, i t臎ch hledajících, 膷asto nepok艡t臎ných)鈥�. Ostatn臎 dobrý pastý艡 jde hledat práv臎 stou ovci. Pasá啪e v臎nované hledání blízkého Boha, v souladu s osvícením svatého Augustina, který v sob臎 objevuje Boha, kterého hledal venku, jsou skute膷n臎 p暖sobivé.

Z tohoto zam臎艡ení na jednotlivce vyplývá Halíkovo p艡esv臎d膷ení, 啪e ka啪dá reforma církve, má-li být úsp臎拧ná, musí vzejít 鈥瀦 obnovy obsahu, teprve potom m暖啪e dojít k obnov臎 formy鈥�, aby hned vzáp臎tí p艡iznal, 啪e 鈥瀡 p艡ípad臎 církve není snadné rozli拧it mezi formou a obsahem鈥�. Otázka vztah暖 s jinými nábo啪enstvími se stává artikulovanou také p艡i úvaze o tom, 啪e pojem nábo啪enství pat艡í Západu natolik, 啪e nezápadní jazyky nemají pro toto slovo 鈥瀙艡esný ekvivalent鈥�.

Je tedy t艡eba pochybovat o mnoha v臎cech, nikoli v拧ak o duchovním bohatství k艡es钮anského nábo啪enství a jeho katolickém, univerzálním poslání, s v臎domím, 啪e to jej nutí k 膷asto slo啪ité inkulturaci, která v啪dy respektuje jiné kultury. S v臎domím, 啪e z otev艡ené konfrontace s r暖znými skute膷nostmi víry m暖啪e vzejít jen spole膷ný r暖st, zatímco uzavírání se kolem toho, co u啪 není tradicí, ale jen znehybn臎ním, p艡iná拧í jako nevyhnutelný d暖sledek ochuzení spirituality celého lidstva.