蜜桃交友

Pracovní setkání evropských delegát? druhého zasedání celosvětové synody se koná v těchto dnech na Katolické univerzitě v Linci za ú?asti p?edstavitel? Generálního sekretariátu synody, CCEE (Rady evropských biskupských konferencí) a COMECE (Rady biskupských konferencí zemí EU), biskup?, teolog?, p?edstavitel? ?ád? i laických iniciativ a hnutí. Mons. Halík byl pově?en (podobně jako p?i evropském kontinentálním synodu v Praze a p?i celosvětovém synodu fará?? v ?ímě) o úvod a duchovní doprovázení těchto synodálních jednání.

Tomá? Halík

Katolicita a ekumenicita

Synodální reforma církve p?edstavuje  rozsáhlej?í a náro?něj?í úkol ne? jen proměnit rigidní klerikální systém v flexibilní sí? komunikace uvnit? církve. Je t?eba věnovat vět?í pozornost p?edpoklad?m a ?ir?ímu kontextu synodální proměny.

Cesta synodální obnovy je p?edev?ím cestou na?eho dialogu s Bohem; jde o p?echod od monologického, sebevzta?ného zp?sobu ?ivota a my?lení ke kontemplativnímu a  dialogickému. Sna?íme se  spole?ně hledat Bo?í odpovědi na na?e vá?né otázky, a p?itom se vzájemně posilovat sdílením svých zku?eností, charismat a kompetencí. Nejprve je t?eba si pokorně p?iznat hranice své osobní i skupinové  perspektivy, dát do závorky své p?edsudky a kulturní stereotypy a  roz?i?ovat svou perspektivu participací na zku?enosti druhých. 

Synodalita je spole?ná cesta (syn hodos): má obnovit, o?ivit a prohloubit komunikaci, a to  nejen uvnit? církve. Jde zároveň o schopnost církve komunikovat s ostatními systémy ve spole?nosti, s ostatními kulturami a nábo?enstvími, s celkem lidské rodiny i s planetou, kterou obýváme; vnímat pokra?ující symfonii stvo?ení.  

Synodalita je cestou rozvíjení katolicity (univerzality) k?es?anství. Katolicita, stejně jako jednota, svatost a apo?tolský charakter byla dána církvi jako dar Ducha a zároveň jako úkol na cestu dějinami a? k jejich eschatologickému cíli. Druhý vatikánský koncil ukázal, ?e projevem katolicity církve je její ekumenicita, ekumenická a mezinábo?enská spolupráce. Pape? Franti?ek obohacuje chápání katolicity a ekumenicity d?razem na ekologickou odpovědnost - pé?i o to, aby celá planeta se znovu stávala ?oikumené“, obyvatelným prostorem.

Kultura rozli?ování

K ekumenicitě nále?í otev?enost. Ta v?ak neznamená  naivní a nekritickou konformitu v??i  na?emu okolí. Jde o otev?enost v??i dynamice Ducha svatého.

Je t?eba pe?livě rozeznávat ducha doby (Zeitgeist), který je povrchní ??e?í toho světa“ (ve?ejného mínění, reklam, ideologií a pr?myslu zábavy) od znamení doby, která jsou ?e?í Bo?í skrze události ve světě, skrze hlubinné změny ve spole?nosti a kultu?e. Synodální cesta  je cesta duchovního rozli?ování. Zejména jezuitská spiritualita nabízí metody duchovního rozli?ování, nap?. v podobě ?examen“, pravidelné reflexe obsah? na?í mysli, my?lenek a emocí, jimi? reagujeme na vnit?ní i vněj?í podněty. Umění duchovního rozli?ování je plod kontemplativního p?ístupu ke skute?nosti, kontemplativní modlitby.

V epo?e modernity k?es?anství ztratilo svou kulturně-politickou roli nábo?enství (religio)  ve smyslu integrující role celé spole?nosti (religio ve smyslu religare, znovu spojovat). Synodální reforma m??e církev p?ipravit pro kulturní úlohu nábo?enství v jiném smyslu, ve smyslu slovesa re-legere (znovu ?íst). Církev m??e být ?kolou ?nového ?tení“, nové hermeneutiky, nové, hlub?í interpretace Bo?í ?e?i, Bo?ího sebesdílení. ?kolou kontemplativního p?ístupu ke skute?nosti.

B?h, kterého vyznáváme, mluví v mnohohlasu Písma a mnohohlasu tradice. Mluví skrze u?itelskou autoritu pastý?? a teolog? i skrze nonkonformní a mnohdy nevítané hlasy prorok?. Mluví skrze mystiky i skrze ka?dodenní praxi Bo?ího lidu (?consensus fidelium“). Mluví skrze ?znamení doby“ - skrze události v dějinách, spole?nosti a kultu?e. Semena jeho Slova jsou bohatě rozeseta do polí r?zných kultur, nacházíme je i ve filozofiích, nábo?enstvích a umělecké tvorbě po celé planetě.  Vydat se na cestu synodální obnovy znamená odvahu nechat se vést p?es mnohé hranice dynamikou Ducha, o něm? Je?í? ?íká, ?e ?nevíme, odkud p?ichází a kam jde“.

Církev jako pokra?ující událost vzk?í?ení

V dějinách církve pokra?uje a  rozvíjí se velikono?ní drama k?í?e a vzk?í?ení. Na tomto ději má církev ú?ast nejenom skrze liturgické slavení, nýbr? i skrze události svých dějin. Také  skrze smrt a zánik mnoha svých  podob –  v oblasti institucionální, naukové i spirituální - se církev podílí na Kristově k?í?i, utrpení a smrti. Tajemství k?í?e nelze lacině vyprazdňovat; bez smrti není vzk?í?ení. 

Jako Kristovo vzk?í?ení nebylo pouhou resuscitací, návratem do minulé podoby, nýbr? bylo p?ekvapující proměnou, tak je tomu i s ka?dým probuzením církve k novému ?ivotu. Církev je ?stále se obnovující“ (semper reformanda), ale ono ?semper“ (neustále) má svou dynamiku. 

Dějiny církve nejsou jednosměrným ?pokrokem“, nýbr? dramatem. 

Pokra?ující událost Vzk?í?ení (ressurectio continua) se děje v p?íbězích konverze v ?ivotech jednotlivc?, i spole?enství k?es?an?, v konverzi církve, k ní? vyzývá pape? Franti?ek. Nyněj?í synodální obnova je kairos, ?as p?íle?itosti – p?íle?itosti k transformaci, obnově, k  dal?í z mnoha velkých konverzí v dějinách církve. 

Synodální obnova a její p?eká?ky

Synodální reforma musí být ně?ím víc, ne? pouhým pokra?ováním linie  druhého vatikánského koncilu. Má otev?ít prostor pro misii církve v postmoderní době radikální plurality.

Pape? Franti?ek ozna?uje  synodální reformu za program pro celé t?etí tisíciletí. Synodalita má být trvalou podobou církve po celé její dal?í dějiny -  a? k jejich kone?nému eschatologickému zavr?ení. Je to cesta dějinami do Bo?ího náru?í. 

Z toho plyne, ?e ka?dé stádium na této cestě je nedokonalé a musí být otev?ené dal?ímu vývoji. Pova?ovat nějaký konkrétní stav spole?nosti a církve, teologického ?i vědeckého poznání za kone?ný, dokonalý a nezměnitelný znamená podlehnout poku?ení triumfalismu.  

Triumfalismus spo?ívá v záměně sou?asného nedokonalého stavu církve v dějinách (ecclesia militans) za její eschatologickou podobu, dokonalou církev svatých v nebi (ecclesia triumphans). Herezi triumfalismu ?asto doprovázejí paternalismus, klerikalismus, fundamentalismus a tradicionalismus.

Paternalismus zapomíná na to, ?e církev u?ící musí být stále také církví u?í se; ?e v církvi je jeden Otec a jeden U?itel, Kristus – a my v?ichni jsme brat?i a u?edníci. Klerikalismus je projevem ?světskosti“ – chápe autoritu v církvi jako světskou moc, nikoliv jako slu?bu. Nositelé této slu?by se pak chovají jako ?vládnoucí t?ída“ ?i vy??í kasta, oddělená mnoha zp?soby svého jednání a ?ivotního stylu od celku Bo?ího lidu.   

Fundamentalismus zapomíná na to, ?e zde vidíme a chápeme ?jen ?áste?ně, jako v zrcadle a v hádankách“ (1Kor 13,12). Fundamentalista nechápe obrazy, které nám p?edkládá Písmo a Tradice, jako ikony k meditaci, jako prost?edky k adoraci Tajemství, nýbr? bere je jako idoly, modly, které u? nepot?ebují dal?í interpretaci.  Fundamentalismus se dopou?tí idolatrie, objektivizace a zplo?tění tajemství víry, jeho spoutávání do tvaru uzav?eného ideologického systému.   

Tradicionalismus je pop?ením smyslu tradice jako ?ivého, tvo?ivého p?edávání víry. Je herezí v p?vodním smyslu tohoto slova, svévolným vybíráním -  vytrhuje ur?itou dějinně podmíněnou podobu církve nebo její nauky z kontextu a absolutizuje ji. Věrnost obsahu víry je závazkem odvá?ně, tvo?ivě a zodpovědně o?ivovat a proměňovat formy jejího vyjád?ení tak, aby umo?ňovaly srozumitelné a věrohodné p?edávání obsahu a skute?ného smyslu svě?eného  poselství, aby nabízely stále hlub?í porozumění jeho nevy?erpatelnému bohatství. 

V?echny pokusy spoutat svobodu Bo?ího Ducha, redukovat bohatství jeho sebevyjád?ení a uzav?ít je do pevného, uzav?eného ideologického systému se vystavují riziku nejtě??ího h?íchu: h?íchu proti Duchu svatému. 

Věrnost znamená trpělivost

Je t?eba se zároveň bránit  naivní p?edstavě, ?e uzdravení, smí?ení a návrat věrohodnosti církve je mo?né  rychle dosáhnout několika reformními kroky, zejména reformou vněj?ích institucionálních struktur církve.  Povrchní ?progresismus“ a konzervativní tradicionalismus sdílejí stejný osudový omyl – p?eceňují roli institucionálních struktur. Jedni si slibují záchranu a uzdravení církve od změn těchto struktur, druzí od jejich zachování ve stávající podobě.  Oba p?ístupy v?ak z?stávají na měl?ině, proto?e p?ehlí?ejí to skute?ně podstatné.  

To podstatné je vnit?ní proměna, obnova mysli podle smý?lení Kristova. 笔谤辞尘ě苍补, metanoia, byla klí?ovým tématem prvních Je?í?ových programatických kázání a z?stává náro?ným a trvalým úkolem pro církev jako celek.  

O?ekávání viditelných (tedy p?edev?ím vněj?ích, institucionálních) změn brzy po dvou synodálních zasedáních v ?ímě je nereálné. Jak p?edstava, ?e velké změny m??e a má provést výlu?ně ?i p?edev?ím hierarchie, tak stálá kritika hierarchie, plynoucí z frustrace tohoto o?ekávání, jsou paradoxně projevem klerikalismu, toti? p?eceňování role hierarchie. Synodální reforma nezpochybňuje kompetenci a odpovědnost ú?edních nositel? autority (p?edev?ím biskup?), av?ak roz?i?uje podíl zodpovědnosti ostatních k?es?an? na procesu rozli?ování. Ten  pak musí p?edcházet ka?dému vá?nému rozhodování v církvi. Této souh?e uvnit? církve, kompatibilitě charismat a odpovědností, je t?eba se u?it. 

Slu?ba duchovního doprovázení

?ímský podklad pro jednání synody (Instrumentum Laboris) p?iná?í významné podněty, které   jsou u? nyní zralé k realizaci. Kromě u? z?ízené slu?by akolyt? a katechetist? (která nap?. umo?ňuje kvalifikovaným laik?m, mu??m i ?enám, kázat p?i eucharistické bohoslu?bě) se  navrhuje z?ízení dal?ích slu?eb jako 诲辞辫濒苍ě苍&颈补肠耻迟别; těch, které vy?adují svěcení. 

Navrhuji, aby hlavní z nich byla slu?ba duchovního doprovázení. Tato slu?ba zahrnuje v?echny hlavní prvky synodality – naslouchání, otev?enost pro p?sobení Ducha svatého, duchovní rozli?ování a spole?né hledání správné volby. Je to cesta objevování Bo?í p?ítomnosti a bo?í aktivity v lidských ?ivotech, a to i v ?ivotech ?nenábo?enských lidí“. 

Někte?í  dnes  slu?bu duchovního doprovázení o?ekávají bu? od kně?í p?i svátosti pokání nebo od psychoterapie. M??eme zde najít ur?ité podobnosti nebo i ?áste?né p?ekrývání, av?ak duchovní doprovázení má své poslání, které není zastupitelné ani psychoterapií, ani svátostí smí?ení. Slavení svátosti smí?ení je dnes z ?ady  vá?ných d?vod?  v mnoha zemích v krizi; mnozí ji nepraktikují nebo vyu?ívají  z?ídka, ?asto povrchně jako pouhý zvyk ?i spí?e nep?íjemnou povinnost ne? jako osvobozující setkání s Kristem. Je t?eba té? vzít vá?ně d?sledky toho, ?e ?e pokud brzy nedojde k velkým změnám v praxi výběru, formace a stylu práce kně?í, bude po?et kně?í ve velké ?ásti světa dále drasticky klesat a svátost smí?ení ve stávající podobě bude pro mnoho vě?ících nedostupná.  

I kdy? je t?eba v?em kandidát?m kně?ství poskytnout jistou kvalifikaci pro duchovní doprovázení i v rámci obvyklé farní pastorace, není realistické o?ekávat, ?e v?ichni ordinovaní slu?ebníci církve budou schopni vykonávat tuto slu?bu zp?sobem, odpovídajícím pot?ebám lidí dne?ní doby. Proto pova?uji za nezbytné rozvíjet slu?bu duchovního doprovázení jako samostatnou slu?bu v církvi, která nevy?aduje nutně svátost ordinace (kně?ské svěcení), av?ak vy?aduje nutně  nejen osobní charisma, zku?enosti a vhodné osobních kvality doprovázejících, tak také specifické vzdělání jak v několika teologických oborech, tak ve spole?enských vědách. Proto je t?eba rozmno?ovat po?et teologických fakult a dal?ích vzdělávacích institucí, nabízejících kvalitní kursy p?ípravy laik? pro duchovní doprovázení, jejich trvalé vzdělávání a supervizi. 

Kromě farností bude t?eba zakládat centra spirituality, duchovních cvi?ení, duchovního doprovázení a pastorálního poradenství. Právě v těchto centrech by té? mělo trvale pokra?ovat setkávání synodálních skupin, které v atmosfé?e modlitby a kontemplace budou sdílet své zku?enosti a  hledat ?e?ení problém? v osobních ?ivotech i v církvi.  Tato duchovní centra by měla být dostate?ně otev?ená, vyvarovat se poku?ení sektá?ství a elitá?ství. 

V na?í době na ?ízeň po spiritualitě zareagoval - d?íve ne? církev -  "trh s nábo?enským zbo?ím". Zaplavil ná? svět bohatou nabídkou ezoteriky, magie, okultismu, laciných imitací orientálních spiritualit a starých pohanských kult?.  Proto na tomto poli je t?eba pe?livého duchovního rozli?ování, abychom se vyhnuli jak xenofobii k?es?anských fundamentalist?, tak nekritickému povrchnímu synkretismu. 

Doprovázení jako politický úkol církve

Slu?ba  duchovního doprovázení  nespo?ívá jen v doprovázení jednotlivc?. Církev má ve světě také ?politické“, terapeutické a prorocké poslání. Vztah církve a světa se v dějinách proměňuje a teologie to musí trvale reflektovat. 

Synodální reforma církve p?edpokládá reformu teologického my?lení: p?echod od statického my?lení v kategoriích neměnných p?irozeností k d?razu na dynamiku vztah?, na nezbytnost jejich stálé obnovy a prohlubování. V centru k?es?anského chápání Boha je Trojice – B?h jako vztah. ?P?irozeností Boha“ je ?ivot ve vztazích. B?h stvo?il ?lověka ke svému obrazu: ?p?irozeností ?lověka“ je tedy ?ivot ve vztazích, bytí s druhými a pro druhé, sdílení na  spole?né cestě (syn hodos). P?echod od my?lení v kategoriích statických, neměnných p?irozeností k d?razu na kvalitu vztah? zahrnuje jak obnovu chápání církve (eklesiologie), tak k?es?anské etiky v?etně etiky sexuální a politické. P?itom nelze ignorovat poznatky p?írodních ani spole?enských věd. 

Církev má být spole?enstvím poutník? (communio viatorum) proto, aby p?ispívala k proměně světa, celé lidské rodiny, ve spole?enství cesty, aby pomáhala prohlubovat dynamiku  sdílení. Synodalita  je nejen posláním církve, nýbr? úkolem pro celé lidstvo a celé jeho dějiny.

Synodální obnova církve nemá být kopírováním demokratického systému ve smyslu vlády vět?iny ani kopírováním toho typu a stavu demokracie, jak ji vidíme   na dne?ní politické scéně.  Princip synodality by naopak mohl být inspirací k obnově politické demokracie, k pé?i o to, co dne?ní demokracii schází a pro? je tak zranitelná populismem a atraktivitou autoritativních systém?, úspěchy  diktátor? jako Putin  ?i populist? a demagog? jako Orbán a Fico, ale také Trump a americká i západoevropská krajní nacionalistická pravice, ?asto zneu?ívající nábo?enskou  rétoriku.   

Proces globalizace se ocitl v krizi zejména proto, ?e technologické, ekonomické a informa?ní propojení nedokázalo (a samo dokázat nemohlo) vytvo?it v globálním mě?ítku vědomí sounále?itosti a spoluodpovědnosti. ?ádný politický re?im, ?ádná ideologie a ?ádné nábo?enství ?i teokratický stát nemohou nabídnout vněj?í rámec pro spolu?ití mno?ství tak rozdílných kultur a civilizací, do?adujících se svého svobodného rozvoje. 

Politickou úlohou k?es?anství není nabízet ?i dokonce vnucovat k?es?anství  v podobě ideologie, nýbr? svou synodální reformou být inspirací k úsilí o novou kvalitu vztahu mezi lidmi, kulturami, nábo?enstvími a státy. 

Vizí druhého Vatikánského koncilu  byl dialog - dialog mezi církví a světem, mezi církvemi, nábo?enstvími, kulturami, národy a civilizacemi.  Av?ak dnes dialog jako?to vztah mezi oddělenými subjekty u? nesta?í. Církev musí dnes do světa vná?et víc ne? dialog – toti? inspiraci ?ivotem Trojice.  Synodalita jako spole?ná cesta smě?uje k hlub?í vzájemnosti – k té, kterou teologie  Trojice nazývá perichoresis, vzájemné prostupování bez smí?ení a ni?ení identity. Je to cesta p?ekonávání v?ech oddělujících hranic, hledání spole?ného základu: Boha, který je v?echno ve v?em.