Hledání sté ovce
SERGIO VALZANIA, Osservatore Romano
Pra?ský teolog Tomá? Halík vdě?í za svou velkou proslulost knize "Odpoledne k?es?anství. Odvaha ke změně", která vy?la p?ed dvěma lety. Kniha se p?ímo, někdy syrově a explicitně, zabývala otázkami souvisejícími s obdobím p?echodu, p?ed ním? stojí k?es?anství, které ztratilo úst?ední kulturní postavení, jemu? se tě?ilo v p?edchozích dvou fázích existence, je? autor identifikoval a jim? p?isoudil znaky jitra a poledne. Halíkovy "Dopisy pape?i" (italsky vy?lo v nakladatelství Vita e Pensiero, 2024) napsané v období mezi první a druhou fází synody o synodalitě, navazuje na jeho p?edchozí texty.
Pro strukturování navr?ených koncepcí, které zahrnují témě? v?echny otázky související se zp?sobem existence církve a jejím dialogem se světem, od ?enského kně?ství po existenci pekla, od povahy svátostí po p?ístup k Písmu svatému, zvolil Halík originální zp?sob: napsal dvanáct dopis?, které jsou ur?eny pape?i.
Doty?ným pape?em v?ak není Franti?ek, ale osobnost zrozená v autorově fantazii, z jeho snu. Osobní pape?, kterého m??e svobodně a kdykoli oslovit, který má v?dy ?as mu naslouchat v jakémsi permanentním dialogu.
Pape?, který si stejně jako Franti?ek zvolil jméno, které jeho p?edch?dci nikdy nepou?ívali: Rafael, hebrejsky ?B?h uzdravuje“. P?ed touto zá?titou a zároveň podporován touto pomyslnou konstrukcí se Halík m??e pohybovat, p?echázet od jednoho tématu k druhému, vykládat pochybnosti a p?esvěd?ení, o?ekávání a obavy, naděje a názory, bez jakéhokoli závazku organi?nosti.
Jeho p?ístup k témat?m víry, nábo?enství a spirituality, existence du?e, která je podle autora t?eba d?kladně p?ehodnotit a p?ekonat p?íli?nou uzav?enost, strnulost a formalizovanost postoj? spjatých s kulturním obdobím pozitivismu, je mimo?ádně zajímavý. Ve své době měla snaha vnutit vztahu mezi církví a vě?ícími ur?ité a jednozna?né formy mo?ná d?vod a smysl, které se dnes hledají jen velmi obtí?ně. Halík v této souvislosti pí?e: ?Slovo ?vě?it‘ bylo ?asto chápáno ve smyslu ?p?ijmout s poslu?ností to, co mi p?edstavitelé církve p?edkládají k vě?ení‘“. Analýza jde hlouběji, a? k úvaze o hlubokých pot?ebách ?en a mu?? na?í doby, v ní? je psychoanalýza zralým poznáním, a k tvrzení, ?e sou?asná spiritualita je osobní, jde hledat individuálního pr?vodce, který pomáhá a doprovází na cestě, poskytuje nástroje k hledání, které se nespokojuje s kolektivními okam?iky, jakkoli pot?ebnými, ale cítí pot?ebu pro?ívat i intenzivní zá?itky v samotě privilegovaných moment?. Jako p?íklad odpovědi církve na tuto ?iroce roz?í?enou pot?ebu nabízí Halík zku?enost z pra?ské farnosti, kde se věnuje pastoraci. Tam, jak uji??uje, ?poskytujeme slu?bu naslouchání, rozhovoru a modlitby stále vět?ímu po?tu lidí (ano, i těch hledajících, ?asto nepok?těných)“. Ostatně dobrý pastý? jde hledat právě stou ovci. Pasá?e věnované hledání blízkého Boha, v souladu s osvícením svatého Augustina, který v sobě objevuje Boha, kterého hledal venku, jsou skute?ně p?sobivé.
Z tohoto zamě?ení na jednotlivce vyplývá Halíkovo p?esvěd?ení, ?e ka?dá reforma církve, má-li být úspě?ná, musí vzejít ?z obnovy obsahu, teprve potom m??e dojít k obnově formy“, aby hned vzápětí p?iznal, ?e ?v p?ípadě církve není snadné rozli?it mezi formou a obsahem“. Otázka vztah? s jinými nábo?enstvími se stává artikulovanou také p?i úvaze o tom, ?e pojem nábo?enství pat?í Západu natolik, ?e nezápadní jazyky nemají pro toto slovo ?p?esný ekvivalent“.
Je tedy t?eba pochybovat o mnoha věcech, nikoli v?ak o duchovním bohatství k?es?anského nábo?enství a jeho katolickém, univerzálním poslání, s vědomím, ?e to jej nutí k ?asto slo?ité inkulturaci, která v?dy respektuje jiné kultury. S vědomím, ?e z otev?ené konfrontace s r?znými skute?nostmi víry m??e vzejít jen spole?ný r?st, zatímco uzavírání se kolem toho, co u? není tradicí, ale jen znehybněním, p?iná?í jako nevyhnutelný d?sledek ochuzení spirituality celého lidstva.
