蜜桃交友

Pocházím ze zem臎 napln臎né u啪 padesát let ohn臎m a krví. V roce 1975 za膷ala v Libanonu válka pod záminkou nábo啪enské a konfesní války, p艡edev拧ím mezi muslimy a k艡es钮any.

Po padesáti letech se nepoda艡ilo objasnit, 啪e nejde jen o konfesní nebo nábo啪enskou válku. Je to válka, která nám byla vnucena, Libanonu, 鈥瀦emi, která je poselstvím鈥�, jak 艡íkával pape啪 svatý Jan Pavel II; poselstvím dru啪nosti, svobody, demokracie, 啪ivota v úct臎 k rozmanitosti. Také Svatý otec, pape啪 Franti拧ek, toto p艡iná拧í.

Libanon je poselstvím míru a m臎l by jím z暖stat. Je to jediná zem臎 na Blízkém východ臎, kde mohou k艡es钮ané, muslimové a 啪idé 啪ít spole膷n臎, respektujíce svou rozmanitost, v zemi, která je 鈥瀡zorem鈥�, jak 艡ekl pape啪 Benedikt XVI. P艡ijít sem v této situaci a mluvit o synod臎 by bylo slo啪ité; je拧t臎 slo啪it臎j拧í by bylo mluvit o odpu拧t臎ní, které si pape啪 Franti拧ek vzal jako znamení pro toto druhé zasedání. Ano, p艡icházím sem mluvit o odpu拧t臎ní a smí艡ení, zatímco moje zem臎, m暖j lid trpí, trpí d暖sledky válek, konflikt暖, násilí, pomsty, nenávisti. My Libanonci chceme v啪dy odsoudit nenávist, pomstu, násilí. Chceme budovat mír. Jsme toho schopni. Pokud se pape啪 Franti拧ek rozhodl pro odpu拧t臎ní, je to pro nás a pro m臎 velké poselství. Nebylo by mo啪né mluvit o odpu拧t臎ní, kdy啪 bombardování zasáhlo celý Libanon? Ne. Libanonský lid p艡i tom v拧em odmítá jako v啪dy jazyk nenávisti a pomsty.

Osobn臎 jsem za啪il odpu拧t臎ní. Kdy啪 mi bylo p臎t let, n臎kdo p艡i拧el do na拧eho domu a brutáln臎 zavra啪dil mé rodi膷e. Mám tetu, která je mni拧kou libanonského maronitského 艡ádu. P艡i拧la k nám dom暖 a vzala nás, 膷ty艡i d臎ti - nejstar拧ímu bylo 拧est, nejmlad拧ímu dva roky -, vzala nás do svého klá拧tera a v kostele nás vyzvala, abychom si klekli a modlili se; modlili se k Bohu milosrdenství, lásky. 艠ekla nám: 'Nemodleme se tolik za va拧e rodi膷e, jsou to mu膷edníci p艡ed Bohem; modleme se rad臎ji za toho, kdo je zavra啪dil, a sna啪te se odpou拧t臎t po celý 啪ivot. Tak budete d臎tmi svého nebeského Otce鈥�.

鈥濵ilujete-li ty, kdo milují vás,鈥� 艡íká Je啪í拧, 鈥渏akou máte zásluhu? Milujte své nep艡átele. Modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Pak budete Kristovými u膷edníky a d臎tmi svého Otce鈥�. To jsme nosili v srdci my, 膷ty艡i d臎ti. A B暖h nás nikdy neopustil, ujal se nás, doprovázel nás, abychom mohli 啪ít toto odpu拧t臎ní.

Po studiích, zde v 艠ím臎, jsem se jako seminarista vrátil na kn臎啪ské sv臎cení. Ve svých 24 letech jsem si vybral výro膷í zavra啪d臎ní rodi膷暖, co啪 byl p艡edve膷er svátku Pový拧ení svatého K艡í啪e - velkého svátku pro nás, východní církve - jen proto, abych 艡ekl, 啪e 鈥瀙拧eni膷né zrno, padne-li do zem臎 a nezem艡e, nep艡iná拧í plody鈥�, a my jsme - 艡ekl jsem - plodem tohoto p拧eni膷ného zrna z Bo啪í v暖le. Ano, je to Bo啪í v暖le, 啪e na拧i rodi膷e to p艡ijali a 啪e my jsme to pro啪ili. A já jsem 艡ekl: Obnovuji sv暖j slib, 啪e odpustím, 啪e odpustím v拧em, kte艡í nám ublí啪ili. O n臎kolik m臎síc暖 pozd臎ji jsem pak mluvil na rekolekcích pro na拧e mladé lidi tam, v Libanonu, co啪 bylo v prvních letech války, v letech 1977-78. V té dob臎 jsem se sna啪il odpustit. P艡ijel jsem mluvit o svátosti smí艡ení a odpu拧t臎ní. Cítil jsem, 啪e mi nerozum臎jí: v拧ichni byli vyzbrojeni, aby vedli válku proti na拧im nep艡átel暖m. Po 膷ty艡ech hodinách na拧eho rozhovoru jsem cítil, 啪e poselství neproniká. 艠ekl jsem tedy: Dám vám své osobní sv臎dectví; a vypráv臎l jsem mladým Libanonc暖m, co jsem za啪il a co jsem obnovil skrze odpu拧t臎ní a smí艡ení. Po chvíli ml膷ení se zvedl jeden mladý mu啪 a odvá啪il se m臎 zeptat: 鈥濷t膷e, p艡edpokládám, 啪e jste odpustil, ale p艡edstavte si, 啪e te膹 jste vy, kn臎z, ve zpov臎dnici a p艡ijde k vám tenhle 膷lov臎k, postaví se p艡ed vás, vyzpovídá se a po啪ádá o odpu拧t臎ní, co ud臎láte?鈥�  Odpov臎膹 nebyla snadná.

Pak jsem 艡ekl: 鈥濪臎kuji za otázku, proto啪e te膹 u啪 chápu, co to znamená odpustit. Proto啪e je pravda, 啪e jsem odpustil, ale te膹 vidím, 啪e jsem odpustil na dálku, nikdy jsem toho 膷lov臎ka nevid臎l. Dnes p艡i拧el a stojí tam, p艡ede mnou... Jsem také 膷lov臎k, mám své pocity, ale nakonec ano, dávám mu rozh艡e拧ení a odpu拧t臎ní; ale 艡íkám vám, mladí Libanonci, 啪e chápu, pro膷 je odpu拧t臎ní tak t臎啪ké, ale není nemo啪né. Chápu vás, ale je mo啪né ho 啪ít, pokud chceme být Kristovými u膷edníky, v Kristov臎 zemi. Na k艡í啪i Je啪í拧 odpustil, my jsme schopni odpou拧t臎t, a 艡eknu vám víc: v拧ichni ti, kte艡í proti nám vedou válku, které pova啪ujeme za nep艡átele - Izraelci, Palestinci, Sy艡ané, v拧ech národností - ti nejsou nep艡átelé, pro膷? Proto啪e ti, kdo podn臎cují válku, nemají 啪ádnou identitu, 啪ádné vyznání, 啪ádné nábo啪enství; ale ti druzí, národy, cht臎jí mír, cht臎jí 啪ít v míru v zemi pokoje Je啪í拧e Krista, Krále pokoje.

Proto i dnes, navzdory v拧emu - padesáti let暖m slepé, divoké války - navzdory v拧emu, my jako národy v拧ech kultur, v拧ech vyznání, chceme mír, jsme schopni budovat mír. Ponechme stranou na拧e politiky, na拧e i sv臎tové, velmoci: ty na ná拧 úkor jednají ve sv暖j prosp臎ch. Ale my jako národy to nechceme: odmítáme to.

P艡ijde den, kdy budeme mít p艡íle啪itost p艡edat své poselství, 艡íci celému sv臎tu své slovo: Dost! Dost bylo pomsty, nenávisti, válek, dost! Budujme mír alespo艌 pro na拧e d臎ti, pro budoucí generace, které mají právo 啪ít v míru. To jsem pochopil z poselství pape啪e Franti拧ka, kdy啪 vyzval ke spole膷nému pro啪ívání synodality, co啪 je v na拧ich východních církvích stále je拧t臎 praxe: po啪ádal celou církev, aby spole膷n臎 za膷ala pro啪ívat odpu拧t臎ní, smí艡ení, osobní a komunitní obrácení, abychom mohli spole膷n臎 krá膷et k budování Bo啪ího království. Ano, chceme to ud臎lat, m暖啪eme to ud臎lat!

Myslím, 啪e nejv臎t拧ím rozhodnutím, které musíme u膷init, je, aby se církev prost艡ednictvím této synody stala poslem spole膷ného 啪ivota, tedy naslouchání druhému, úcty k druhému, dialogu s druhým, uznání druhého a následného osvobození se od strachu z druhého. Osvobodit se od tohoto strachu, proto啪e ten v nás p艡ebývá. Myslím, 啪e toto by byl první krok jako velké doporu膷ení této synody lidstvu.