蜜桃交友

Pocházím ze země naplněné u? padesát let ohněm a krví. V roce 1975 za?ala v Libanonu válka pod záminkou nábo?enské a konfesní války, p?edev?ím mezi muslimy a k?es?any.

Po padesáti letech se nepoda?ilo objasnit, ?e nejde jen o konfesní nebo nábo?enskou válku. Je to válka, která nám byla vnucena, Libanonu, ?zemi, která je poselstvím“, jak ?íkával pape? svatý Jan Pavel II; poselstvím dru?nosti, svobody, demokracie, ?ivota v úctě k rozmanitosti. Také Svatý otec, pape? Franti?ek, toto p?iná?í.

Libanon je poselstvím míru a měl by jím z?stat. Je to jediná země na Blízkém východě, kde mohou k?es?ané, muslimové a ?idé ?ít spole?ně, respektujíce svou rozmanitost, v zemi, která je ?vzorem“, jak ?ekl pape? Benedikt XVI. P?ijít sem v této situaci a mluvit o synodě by bylo slo?ité; je?tě slo?itěj?í by bylo mluvit o odpu?tění, které si pape? Franti?ek vzal jako znamení pro toto druhé zasedání. Ano, p?icházím sem mluvit o odpu?tění a smí?ení, zatímco moje země, m?j lid trpí, trpí d?sledky válek, konflikt?, násilí, pomsty, nenávisti. My Libanonci chceme v?dy odsoudit nenávist, pomstu, násilí. Chceme budovat mír. Jsme toho schopni. Pokud se pape? Franti?ek rozhodl pro odpu?tění, je to pro nás a pro mě velké poselství. Nebylo by mo?né mluvit o odpu?tění, kdy? bombardování zasáhlo celý Libanon? Ne. Libanonský lid p?i tom v?em odmítá jako v?dy jazyk nenávisti a pomsty.

Osobně jsem za?il odpu?tění. Kdy? mi bylo pět let, někdo p?i?el do na?eho domu a brutálně zavra?dil mé rodi?e. Mám tetu, která je mni?kou libanonského maronitského ?ádu. P?i?la k nám dom? a vzala nás, ?ty?i děti - nejstar?ímu bylo ?est, nejmlad?ímu dva roky -, vzala nás do svého klá?tera a v kostele nás vyzvala, abychom si klekli a modlili se; modlili se k Bohu milosrdenství, lásky. ?ekla nám: 'Nemodleme se tolik za va?e rodi?e, jsou to mu?edníci p?ed Bohem; modleme se raději za toho, kdo je zavra?dil, a sna?te se odpou?tět po celý ?ivot. Tak budete dětmi svého nebeského Otce“.

?Milujete-li ty, kdo milují vás,“ ?íká Je?í?, “jakou máte zásluhu? Milujte své nep?átele. Modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Pak budete Kristovými u?edníky a dětmi svého Otce“. To jsme nosili v srdci my, ?ty?i děti. A B?h nás nikdy neopustil, ujal se nás, doprovázel nás, abychom mohli ?ít toto odpu?tění.

Po studiích, zde v ?ímě, jsem se jako seminarista vrátil na kně?ské svěcení. Ve svých 24 letech jsem si vybral výro?í zavra?dění rodi??, co? byl p?edve?er svátku Pový?ení svatého K?í?e - velkého svátku pro nás, východní církve - jen proto, abych ?ekl, ?e ?p?eni?né zrno, padne-li do země a nezem?e, nep?iná?í plody“, a my jsme - ?ekl jsem - plodem tohoto p?eni?ného zrna z Bo?í v?le. Ano, je to Bo?í v?le, ?e na?i rodi?e to p?ijali a ?e my jsme to pro?ili. A já jsem ?ekl: Obnovuji sv?j slib, ?e odpustím, ?e odpustím v?em, kte?í nám ublí?ili. O několik měsíc? později jsem pak mluvil na rekolekcích pro na?e mladé lidi tam, v Libanonu, co? bylo v prvních letech války, v letech 1977-78. V té době jsem se sna?il odpustit. P?ijel jsem mluvit o svátosti smí?ení a odpu?tění. Cítil jsem, ?e mi nerozumějí: v?ichni byli vyzbrojeni, aby vedli válku proti na?im nep?átel?m. Po ?ty?ech hodinách na?eho rozhovoru jsem cítil, ?e poselství neproniká. ?ekl jsem tedy: Dám vám své osobní svědectví; a vyprávěl jsem mladým Libanonc?m, co jsem za?il a co jsem obnovil skrze odpu?tění a smí?ení. Po chvíli ml?ení se zvedl jeden mladý mu? a odvá?il se mě zeptat: ?Ot?e, p?edpokládám, ?e jste odpustil, ale p?edstavte si, ?e te? jste vy, kněz, ve zpovědnici a p?ijde k vám tenhle ?lověk, postaví se p?ed vás, vyzpovídá se a po?ádá o odpu?tění, co uděláte?“  Odpově? nebyla snadná.

Pak jsem ?ekl: ?Děkuji za otázku, proto?e te? u? chápu, co to znamená odpustit. Proto?e je pravda, ?e jsem odpustil, ale te? vidím, ?e jsem odpustil na dálku, nikdy jsem toho ?lověka neviděl. Dnes p?i?el a stojí tam, p?ede mnou... Jsem také ?lověk, mám své pocity, ale nakonec ano, dávám mu rozh?e?ení a odpu?tění; ale ?íkám vám, mladí Libanonci, ?e chápu, pro? je odpu?tění tak tě?ké, ale není nemo?né. Chápu vás, ale je mo?né ho ?ít, pokud chceme být Kristovými u?edníky, v Kristově zemi. Na k?í?i Je?í? odpustil, my jsme schopni odpou?tět, a ?eknu vám víc: v?ichni ti, kte?í proti nám vedou válku, které pova?ujeme za nep?átele - Izraelci, Palestinci, Sy?ané, v?ech národností - ti nejsou nep?átelé, pro?? Proto?e ti, kdo podněcují válku, nemají ?ádnou identitu, ?ádné vyznání, ?ádné nábo?enství; ale ti druzí, národy, chtějí mír, chtějí ?ít v míru v zemi pokoje Je?í?e Krista, Krále pokoje.

Proto i dnes, navzdory v?emu - padesáti let?m slepé, divoké války - navzdory v?emu, my jako národy v?ech kultur, v?ech vyznání, chceme mír, jsme schopni budovat mír. Ponechme stranou na?e politiky, na?e i světové, velmoci: ty na ná? úkor jednají ve sv?j prospěch. Ale my jako národy to nechceme: odmítáme to.

P?ijde den, kdy budeme mít p?íle?itost p?edat své poselství, ?íci celému světu své slovo: Dost! Dost bylo pomsty, nenávisti, válek, dost! Budujme mír alespoň pro na?e děti, pro budoucí generace, které mají právo ?ít v míru. To jsem pochopil z poselství pape?e Franti?ka, kdy? vyzval ke spole?nému pro?ívání synodality, co? je v na?ich východních církvích stále je?tě praxe: po?ádal celou církev, aby spole?ně za?ala pro?ívat odpu?tění, smí?ení, osobní a komunitní obrácení, abychom mohli spole?ně krá?et k budování Bo?ího království. Ano, chceme to udělat, m??eme to udělat!

Myslím, ?e největ?ím rozhodnutím, které musíme u?init, je, aby se církev prost?ednictvím této synody stala poslem spole?ného ?ivota, tedy naslouchání druhému, úcty k druhému, dialogu s druhým, uznání druhého a následného osvobození se od strachu z druhého. Osvobodit se od tohoto strachu, proto?e ten v nás p?ebývá. Myslím, ?e toto by byl první krok jako velké doporu?ení této synody lidstvu.