蜜桃交友

TOMÁ艩 HALÍK

Dnes se budeme zabývat velmi konkrétními, naléhavými a náro膷nými úkoly synodální obnovy. Report z lo艌ské biskupské synody vyjad艡uje tento ná拧 úkol jasnými slovy formou otázky: 

鈥濲ak mohou v拧ichni 膷lenové v臎艡ícího Bo啪ího lidu p艡isp臎t k promý拧lení  a rozli拧ování krok暖 k reform臎 k艡es钮anských spole膷enství a církve jako celku?鈥� 

V Reportu dále 膷teme: v臎domí spoluodpov臎dnosti za misii "osvobozuje od byrokratických omezení a sv臎tské logiky moci a 膷iní setkávání plodnými". (RdS 18 a)

Transformace podoby církve

Podobu církve jako  byrokratické organizace, podléhající sv臎tské logice moci je t艡eba transformovat  do podoby  sít臎 vzájemné komunikace, kooperace a kompatibility. 

 Poselství synodu v Synthesis Report zní: 鈥濴aici, mu啪i i 啪eny, osoby v zasv臎ceném 啪ivot臎 a vysv臎cení duchovní mají stejnou d暖stojnost. Obdr啪eli r暖zná charismata a povolání a vykonávají r暖zné role a funkce, ale v拧ichni jsou povoláni a 啪iveni Duchem svatým, aby tvo艡ili jedno t臎lo v Kristu (1 Kor 4-31).鈥�

Proces uzdravování

Synodální proces je proces reformy a proces uzdravování.

Má uzdravit církev z nemoci klerikalismu a triumfalismu, z t臎chto projev暖 h艡íchu pýchy.  

Synodální cesta  má vyvést církev z podoby uzav艡eného konfesionálního systému do podoby skute膷né katolicity, univerzality, církve pro v拧echny (per tutti, per tutti, opakuje pape啪 Franti拧ek.)

Synodalita je návrat k pramen暖m. Spole膷né hledání a rozhodování  vyzna膷ovalo církev nejen v apo拧tolských dobách, ale i pozd臎ji, na mnoha koncilech a synodách. Zdá se, 啪e se tento proces  v ur膷ité dob臎 zastavil. Zejména  v konfrontaci s modernitou, s politickými, sociálními, v臎deckými a kulturními revolucemi se evropská církev po ur膷itých traumatech stáhla do podoby uzav艡eného systému. 

膶ást k艡es钮an暖, znepokojených rychlými prom臎nami sv臎ta, cht臎la z církve u膷init ostrov nem臎nných jistot.  

Systém uzav艡eného katolicismu 鈥� co啪 je contraditio in adiecto - ztrácel schopnost komunikovat s r暖znými názorovými proudy uvnit艡 církve, uml膷oval prorocké  hlasy, ztrácel schopnost komunikovat se svým kulturn臎-spole膷enským prost艡edím, s ostatními církvemi a nábo啪enstvími s vývojem v臎deckého, filozofického i politického my拧lení. Místo pe膷livého kritického duchovního rozli拧ování p艡evá啪il strach z ducha doby a vedl k hluchot臎 a slepot臎 v暖膷i znamením doby. 

Cesta ven ze slepé uli膷ky

Druhý vatikánský koncil se pokusil vyvést církev z této slepé uli膷ky. P艡inesl  鈥瀉ggiornamento鈥� v eklesiologii, zejména rozvinul my拧lenku biskupské kolegiality a d暖stojnosti laik暖, odpov臎dnosti v拧ech pok艡t臎ných za církev. V臎noval se také slu啪b臎 kn臎啪í 鈥� av拧ak je z艡ejmé, 啪e úkol reformy v této oblasti je stále nedokon膷ený. 

Je拧t臎 je nemálo míst, kde se fará艡 chápe jako pape啪 své farnosti. Av拧ak církev p艡iznává dar neomylnosti pouze jednomu ze svých 膷len暖, a to je拧t臎 za velmi p艡ísn臎 limitovaných podmínek. A jestli啪e  i pape啪 vyu啪ívá 艡adu poradních grémií ke svému rozhodování, o to více by m臎l fará艡  naslouchat  t臎m, jim啪 byl poslán slou啪it. 

Otázka a odpov臎膹

Nejlep拧í kázání  mají dialogický charakter 鈥� jsou snahou odpov臎d臎t na otázky v臎艡ících. N臎kdy fará艡 za膷íná 艡e膷nickou otázkou: a nyní si polo啪me  otázku.. A pak si polo啪í otázku, kterou si nikdo neklade. Otázku, na kterou ji啪 p艡edem zná odpov臎膹. N臎kdy v拧ak B暖h sám k nám p艡ichází spí拧e v podob臎 otázky, ne啪 odpov臎di. Existují  n臎které otázky, které jsou tak dobré, 啪e je 拧koda je kazit na拧imi odpov臎膹mi. 

K 啪ivotu víry pat艡í i odvaha 啪ít s otev艡enými otázkami. Jednou n臎kdo napsal na st臎nu v pra啪ském metru. Je啪í拧 je odpov臎膹! A kdosi k tomu p艡ipsal: A jaká byla otázka?  Eric Voegelin napsal, 啪e velkým problémem dne拧ních k艡es钮an暖 je to, 啪e znají  správné odpov臎di, ale zapomn臎li otázky. Odpov臎di bez otázek jsou jako stromy bez ko艡en暖. 

V拧echny na拧e odpov臎di musí vést k dal拧ímu tázání, dal拧ímu hledání. V Markov臎 evangeliu Je啪í拧 umírá s otázkou, kterou si v dne拧ním sv臎t臎 kladou mnozí lidé: Bo啪e m暖j, pro膷 si mne odpustil? To není výk艡ik zoufalství, nýbr啪 otázka ve form臎 modlitby. Na拧e modlitby mohou mít formu otázky, a mnohé na拧e otázky se mohou stát modlitbami. Na拧e slu啪ba lidem m暖啪e být i spole膷né 膷ekání v tichu Bílé soboty na tajemnou odpov臎膹 velikono膷ního rána. 

V膷era jsem vám 艡ekl, 啪e k艡es钮anské komunity by m臎ly mít podobu 拧koly modlitby, 拧koly k艡es钮anské zralosti, 拧koly hlub拧ího, kontemplativního p艡ístupu k 啪ivotu. 

Kdosi 艡ekl, 啪e dnes kn臎啪í dnes nepot艡ebují p艡íli拧nou intelektuální pr暖pravu, proto啪e se setkávají s lidmi jako d臎ti p艡i svátosti k艡tu, kdy je拧t臎 nemají rozum, s umírajícími p艡i svátosti pomazání, kdy啪 nemají rozum a p艡i svátosti man啪elství, kdy rozum na chvíli ztratili. Myslím si v拧ak, 啪e bychom s lidmi m臎li být i v dobách, kdy jejich rozum dostává závra钮 p艡i konfrontaci s paradoxy na拧eho sv臎ta. Trp臎livost p艡ed branou tajemství je také jedna z tvá艡í víry.

Klima d暖v臎ry

M臎li bychom do na拧í slu啪by ve farnostech p艡inést dobré zku拧enosti ze synodálních setkání. Je t艡eba si sednout ke stolu s t臎mi, k nim啪 jsme posláni, a to nejen s t臎mi, kte艡í nám pouze pasivn臎 p艡ikyvují. N臎kdy lidé, kte艡í jsou 鈥瀗a okraji鈥�, 鈥瀗a hran臎鈥�, vidí dále p艡es hranice.  

Je nezbytné vytvo艡it klima d暖v臎ry, aby v拧ichni mohli otev艡en臎 vyjád艡it své názory. Tento princip je zakotven u啪 v pravidlech svatého Benedikta: d艡ív, ne啪 opat rozhodne, musí vyslechnout názory v拧ech, proto啪e i skrze nejmlad拧ího a nejprost拧ího 膷lena komunity m暖啪e promluvit B暖h. Pak jsou podstatné chvíle ticha a kontemplace. (Myslím, 啪e kdyby se tato praxe zavedla v parlamentech a p艡i jednání vlád, politická kultura by vypadala zcela jinak!) 

Ty chvíle ticha jsou otev艡ená okna pro vanutí Ducha svatého. Av拧ak je  z艡ejmé, 啪e tyto chvíle ticha mohou splnit sv暖j úkol tehdy, kdy啪 ú膷astníci mají skute膷nou d暖v臎ru v Bo啪í p艡ítomnost ve svém nitru a mají zku拧enost s kontemplativní modlitbou a 鈥瀌uchovním  rozli拧ováním鈥�. Pak i ta krátká chvíle ml膷ení m暖啪e vnést sv臎tlo do na拧ich úvah a rozhovor暖. Pak následuje ona fáze 鈥瀦p臎tné vazby鈥�, která ukazuje, nakolik jsme  schopni si opravdu vzájemn臎 naslouchat, správn臎 rozum臎t a hledat to cenné, co p艡iná拧ejí ti druzí. Pak op臎t chvíle ticha a pak snaha vyjád艡it to podstatné, abychom mohli na拧i zku拧enost p艡edat, nabídnout t臎m druhým. Jsem p艡esv臎d膷en, 啪e pokud zavedeme tuto kulturu sdílení, spole膷né porady, spole膷ného rozhodování a spole膷ného nesení odpov臎dnosti do na拧ich farností, m暖啪e to významn臎 p艡isp臎t k obnov臎 啪ivota církve. 

Proces synodální obnovy církve bude 鈥瀡ícerychlostní鈥�

Pape啪 Franti拧ek 膷asto mluví o církvi jako 鈥瀙olní nemocnici鈥�. I tato metafora si zaslou啪í dal拧í promý拧lení. Report z lo艌ské synody mluví o tom, 啪e by církev m臎la hledat alternativy v暖膷i nemocím na拧í doby: v暖膷i individualismu, který lidi uzavírá do sebe, v暖膷i populismu, který rozdmychává nep艡átelství a lidi rozd臎luje a v暖膷i tomu druhu globalizace, která nivelizuje a p艡ekrývá bohatství r暖znosti. 

Je z艡ejmé, 啪e proces synodální obnovy církve bude 鈥瀡ícerychlostní鈥� 鈥� na n臎které reformy jsou n臎které lokální církve u啪 dávno p艡ipraveny, jiné nikoliv. Lokální církve musí brát v úvahu kulturu dané spole膷nosti  a rytmus jejího vývoje. Na druhé stran臎 není mo啪né p艡ehlédnout, 啪e rytmus vývoje se globáln臎 zrychluje a 啪ádná spole膷nost se nem暖啪e izolovat od ostatních.

V sou膷asnosti v拧ak za啪íváme paradoxy procesu globalizace: 膷ím více se jednotlivé spole膷nosti sbli啪ují ve vzájemném technickém a ekonomickém   propojení, tím více se ukazují kulturní rozdíly. Nábo啪enství, která by m臎la vytvá艡et mosty komunikace, vzájemného pochopení, respektu a spolupráce, m臎la by pozitivn臎 ovliv艌ovat  morálního klima vzájemnosti, 膷asto hrají opa膷nou roli.  Legitimní obrana kulturní identity, pokud není spojena s úsilím porozum臎t a respektovat druhé, se stává zbraní v 鈥瀔ulturních válkách鈥�, které mohu p艡er暖st v horké války, jak jsme toho dnes sv臎dky.  Proces synodality, spole膷né cesty, je nutné uplat艌ovat ve farnostech a v církevním 啪ivot臎, av拧ak m臎l by být inspirací pro sou啪ití v celé rodin臎 lidstva. 

T艡etí vatikánský koncil?

Církev se zrodila o Letnicích jako svátost porozum臎ní. Apo拧tolové dokázali mocí Ducha svatého oslovit srozumiteln臎 a p艡esv臎d膷iv臎 lidi r暖zných kultur, národ暖 a jazyk暖. P艡edlo啪me této uzdravující síle rány církve i sv臎ta. 

 Církev má zárove艌 hierarchickou, demokratickou a charismatickou strukturu. 

1. vatikánský koncil zd暖raznil hierarchickou povahu církve; zejména skute膷nost, 啪e Petr mluví ústy svých nástupc暖, biskup暖 艠íma. 

2. vatikánský koncil p艡ipomenul skute膷nost, 啪e Kristus p暖sobí v celém lidu Bo啪ím; zd暖raznil kolegialitu biskup暖 a stejnou d暖stojnost v拧ech pok艡t臎ných, princip dialogu a "consesus fidelium".  

"Vatican III.", dlouhý proces obnovy, který ji啪 zapo膷al synodem o synodalit臎 - a pokra膷uje i tímto setkáním - z艡ejm臎 zd暖razní charismatickou povahu  církve, kompatibiltu a spolupráci r暖zných dar暖 a povolání . P艡ipomene nám, 啪e Duch mluví k církvi i skrze lidi na okraji církve a spole膷nosti i p暖sobí i mimo viditelné hranice církve. Povede nás p艡es dosavadní mentální hranice k "univerzálnímu bratrství", které se zavr拧í a啪 v Bo啪í náru膷i v bod臎 Omega dramatu stvo艡ení a d臎jin. 

Ké啪 nám dá na této cest臎 mnoho odvahy, vytrvalosti, pokory a moudrosti.