蜜桃交友

TOMÁ? HALÍK

Dnes budeme hovo?it o na?í odpovědnosti za misii církve.

Misie není jen jednou z aktivit církve, je to její podstata: Církev je misie.

Cílem misie - a smyslem existence církve – je proměna (christifikace) světa.

Misii si nesmíme plést s proselytismem, s pouhou snahou o nár?st po?tu ?len? církve.

Některé lokální církve doplatily nebo je?tě doplatí na povrchní misii – mají mnoho pok?těných, ale málo skute?ných k?es?an?, skute?ných vě?ících. Pamatujme na Je?í?ova varovná slova o zrnu, které rychle vze?lo, ale pak také rychle zaniklo, proto?e nezapustilo ko?en.

Krize hloubky obrácení

Evangelizace je pokra?ování procesu inkarnace.

Je to stálý proces inkarnace evangelia, Bo?ího slova, do ?ivé kultury – do stylu ?ivota a smý?lení lidí. Evangelizace spo?ívá v inkulturaci. Evangelizace bez inkulturace je pouhá povrchní indoktrinace.

Některé lokální církve v tradi?ně ?katolických“ zemích zas doplatily na to, ?e p?íli? spoléhaly na automatismus tradice. Podcenily katechezi a trvalé vzdělávání vě?ících. Vě?ící bez solidního nábo?enského vzdělání nemají ?ádnou odolnost v??i proselytismu ze strany fundamentalistických sekt.

Kde církve zanedbají ?estný dialog se sou?asnou kulturou, dochází k exkulturaci víry a tím k sekularizaci spole?nosti.

?ivá tradice

Kdo se dívá pouze zpátky do minulosti, nem??e být kvasem a solí; spí?e se změní v solný sloup jako Lotova ?ena.

Tradice spo?ívá v umění tvo?ivého p?edávání svě?eného poselství. Musíme je p?edávat v nových p?ekladech do ?ivého, srozumitelného jazyka. Být věrný tradici neznamená být odolný v??i změnám.

Podstatou tradice je trvalá rekontextualizace. Máme-li v dobách změn kulturního kontextu zachovat věrnost obsahu, musíme mít odvahu měnit formy, zp?soby jeho vyjád?ení. Zdravá, autentická, zodpovědná reformace, změna formy, musí v?dy slou?it lep?ímu, hlub?ímu vyjád?ení obsahu, jádra.

Strach ze změn

Je pochopitelné, ?e ?ást k?es?an? se bojí změn, které p?inese proces synodální obnovy, proto?e se obávají, ?e k?es?anství v tomto procesu m??e ztratit svou identitu. Av?ak proces obnovy je naopak výzvou nově a hlouběji objevit identitu k?es?anství. Identitu k?es?anství tvo?í ?ivý, vzk?í?ený Kristus – ?ivot církve je pokra?ování tajemství inkarnace, velikono?ního tajemství smrti a vzk?í?ení a události letnic. Krista, který je p?ítomen v církvi a jeho? p?ítomnost má r?st v dějinách světa, nelze spoutat do několika definic.

Podoby dialogu a evangelizace

Klí?ové slovo Druhého vatikánského koncilu byl ?dialog“. Koncil p?inesl odvá?nou změnu pastorální strategie církve: nebudeme u? zd?razňovat jen to, co nás od druhých odděluje, nýbr? hledat p?edev?ím to, co nás spojuje.

To znamenalo také změnu v chápání misie. Misie p?estala být jednosměrnou cestou. Dostala podobu dialogu, k němu? pat?í naslouchání těm druhým a respekt, snaha porozumět.

Cílem není vět?í a mocněj?í církev

Misioná?i se musí zbavit postoje koloniální nad?azenosti v??i těm, k nimi? jsou posláni a v??i jejich kultu?e. To platí nejen pro západní misioná?e v bývalých koloniích, ale i pro vztah k?es?an? k soudobé moderní a postmoderní kultu?e na Západě.

Evangelizace a "nová evangelizace" (re-evangelizace) nesmějí být chápany jako rekonquista, musí se zbavit nostalgie po minulosti a touhy znovu dobýt ztracené mocenské pozice. Jestli?e "nová evangelizace Evropy" má být opravdu nová, musí se zbavit starých sn? o st?edověké Christianitas, jak si ji p?edstavoval romantismus 19. století.

Církev ve st?edověku plnila mnohé spole?enské úkoly, které postupně p?evzaly jiné instituce. Tím se církvi uvolnil prostor a ?as pro naplnění toho, co je jejím vlastním a nezastupitelným posláním.

Na?ím cílem není vět?í a mocněj?í církev, nýbr? intenzivněj?í p?ítomnost Krista v lidské rodině a nová podoba církve jako?to pokorněj?ího a tím více ú?inného mediátora této p?ítomnosti.

Synodalita znamená dal?í krok tímto směrem – je t?eba se vydat na spole?nou cestu (syn hodos) s ostatními, usilovat o univerzální bratrství, jak ?teme v encyklice Fratelli tutti.

Ecclesia triumphans?

Na cestě k tomuto kone?nému cíli v?ak pot?ebujeme pokoru a st?ízlivost, abychom z ní neudělali nebezpe?nou politickou ideologii nebo po?etilou sociální utopii. Universální bratrství v?ech lidí, stejně jako dokonalá jednota církve a plnost její katolicity, universality, je eschatologický cíl. Zaměňovat církev uprost?ed dějin, uprost?ed světa, s eschatologickou církví svatých v nebi (ecclesia triumphans) by bylo herezí triumfalismu. My nejsme v cíli, nejsme dokonalá spole?nost (societas perfecta), jsme na cestě, jsme spole?enství poutník? (communio viatorum).

Vědomí na?í vzdálenosti od cíle, který je a? v neznámém okam?iku na konci dějin, nás nesmí vést k rezignaci, nýbr? k trpělivosti a vytrvalosti. Na této cestě se st?ídá světlo z hory Tábor s tmou Getsemane. ?ádný stav církve nebo lidské spole?nosti, vědeckého, filozofického i teologického poznání nem??eme pova?ovat za kone?ný a dokonalý, v ?ádném okam?iku cesty si nem??eme ?udělat t?i stánky“ a ustat v cestě. Synodální církev, církev na cestě, v?ak má nabízet té? oázy odpo?inku a chvíle slavení svátk?; chce být vst?ícnou, naslouchající církví, místem pohostinnosti.

Měla by v?ak zároveň být ?kolou, ?kolou víry a moudrosti. K?es?anská spole?enství by se měla podobat tomu, co byly první univerzity ve st?edověku: spole?enství u?ení a modlitby, kde se hledala pravda ve svobodné diskusi a kde platila zásada: contemplata aliis tradere – m??e? p?edávat druhým to, co uzrálo v tvé kontemplaci. Církev v dne?ním světě neobstojí, pokud nebude nabízet ?koly modlitby, ?koly osobního vztahu k Bohu, místa kontemplace.

Je prospě?né a d?le?ité, kdy? farnosti a jiné k?es?anské komunity a instituce rozvíjejí r?zné spole?enské aktivity a tím se podílejí na ?ivotě ob?anské spole?nosti. Je správné, kdy? k?es?ané se neanga?ují pouze v rámci církevních institucí, nevytvá?ejí ?paralelní spole?nost“ ?i ?k?es?anská ghetta“, nýbr? se aktivně podílejí na ?ivotě ob?anské spole?nosti. Ale v?echny sociální aktivity k?es?an?, a? u? se dějí v rámci církevních institucí nebo mimo ně, mohou být skute?ným p?ínosem pro spole?nost jen tehdy, kdy? vycházejí z jádra, kdy? jsou inspirovány a trvale o?ivovány tím, co je nezastupitelné, duchem k?es?anské lásky. K?es?anská láska je jednotou vztahu s Bohem a vztah? s bli?ními. Solidarita s lidmi na?í doby, s jejich radostí a nadějí, úzkostmi a bolestí, kterou církev slavně slíbila na 2. vatikánském koncilu, je náro?ný úkol – a k?es?ané mohou tomuto závazku dostát jen tehdy, budou-li ?erpat sílu z adorace, z hlubokého spojení s Bohem. Církev se nem??e odvracet od hlu?ného světa neustálých změn, ale nem??e v něm obstát bez míst ticha a duchovního ob?erstvení.

Nutné změny

Sí? lokálních farností bude nutné doplnit centry duchovního ?ivota, v nich? se lidé u?í kontemplativní modlitbě, osobnímu duchovnímu ?ivotu a kde bude zároveň prostor pro výměnu zku?eností a spole?né hledání odpovědi na naléhavé otázky. To, po ?em vě?ící, ale i lidé duchovně hledající, dnes nejvíce volají, je duchovní doprovázení.

Do této slu?by m??eme zapojit mnoho laik?, mu?? i ?en, pokud budou mít vzdělání v teologii a poradenství, a zejména pot?ebná charismata a zku?enosti.

V budoucí pastoraci budeme pot?ebovat mu?e a ?eny, které tradice východního k?es?anství nazývala ?starec“. (stará osoba). Toto slovo je blízké pojmu ?presbyter“, kterým ?e?tina Nového zákona ozna?ovala nositele kně?ské slu?by.

Presbyter (nebo presbytera – na některých prvok?es?anských mozaikách nacházíme ten pojem i v ?enském rodě) nemusí být stará osoba, ale musí to být zralá osoba. Pot?ebujeme ?koly k?es?anské zralosti! 

Dospělost se prokazuje tím, ?e se nestaráme jen o sebe a své zájmy, ale p?ijímáme odpovědnost za druhé.

?Mám i jiné ovce“

?Mám i jiné ovce“, ?íká Je?í?.

Kdo jsou ti lidé za viditelnými hranicemi církví?

Ve velké ?ásti světa roste po?et těch, kte?í na otázku, k jakému nábo?enství se hlásí, odpovídají, ?e k ?ádnému (sociologie je nazývá ?nones“).

P?esto by nebylo správné je pova?ovat za bezbo?né, za nevě?ící nebo za ateisty.

Je mezi nimi mnoho těch, k nim? nedolehla k?es?anská zvěst v natolik srozumitelné a věrohodné podobě, by ji mohli ?estně p?ijmout, nebo byli svými zku?enostmi s církví zklamáni nebo traumatizováni.

Kdy? o Velikonocích ?teme poselství anděl? v prázdném hrobě, ?Jděte do Galileje, tam ho uvidíte“, ptám se, kde je ta Galilea dne?ka, kde se m??eme setkat s ?ivým Kristem – i v podobě, kterou ne?ekáme. Mo?ná je to onen stále málo prozkoumaný, rostoucí kontinent oněch ?nones“.

Je?í? ?ekl, ?e dobrý pastý? musí někdy opustit 99 ovcí svého stáda a hledat jednu ztracenou. Pape? Franti?ek k tomu dodal, ?e mnozí pastý?i dne?ka musí opustit tu jednu zbývající ovci a hledat těch 99 ztracených.

Budoucnost farností

I my, farní kně?í, musíme umět myslet v ?ir?ím horizontu, ne? je horizont farností, zejména farností v jejich sou?asné podobě.

V mnoha zemích se pro nedostatek kně?í trhají sítě farností. I v zemích, které nedávno vyvá?ely kněze do celého světa, se seminá?e za?ínají vyprazdňovat.

Některé tradicionalistické seminá?e sice plní mnoho horlivých kandidát? kně?ství, ale je otázka, kolik z nich bude mo?no uplatnit v ?ivotě dne?ních farností. Nepot?ebujeme kněze jako strá?ce muzeí nebo muzejní exponáty.

Nedávná pandémie koronaviru byla velkou duchovní a pastora?ní zku?eností. Prázdné, zav?ené kostely byly varovným prorockým znamením. Prázdných a zav?ených kostel?, kně?ských seminá?? a klá?ter? je velké ?ásti světa hodně jejich po?et m??e v budoucnosti dále r?st, pokud se církev nevydá na cestu obnovy.

Lidé, kte?í sv?j duchovní ?ivot redukovali pouze na nedělní ú?ast na m?i, narazili na zav?ené dve?e. Nebyla to snad Bo?í výzva tvo?ivě hledat dal?í cesty komunikace s Bohem v měnících se podmínkách? V některých katolických rodinách v době lockownu lidé za?ali po dlouhé době – anebo v?bec poprvé - ?íst spolu Bibli a up?ímně hovo?it o ví?e.

Někte?í kně?í i mé generace se nau?ili pou?ívat sociální sítě k evangelizaci. Ale d?le?itou zku?eností bylo i rozli?ení toho, co je v evangelizaci a liturgii nep?enositelné. Mnozí pochopili, ?e k reálné p?ítomnosti Krista v eucharistii pat?í i reálná p?ítomnost vě?ících kolem Kristova stolu. ?Technika“, napsal Martin Heidegger, ?p?ekonala v?echny vzdálenosti, ale nevytvo?ila ?ádnou blízkost.“ Musíme se nau?it vyu?ívat techniku v pastoraci, ale zároveň rozvíjet kulturu reálné blízkosti.

V ob?adu vstupu dospělých do katechumenátu ?ehnáme jejich těla – jejich o?i, u?i, ústa, srdce a ramena. Ké? B?h i nám otev?e o?i, u?i a srdce, abychom porozuměli jeho výzvám. Musíme si nechat otev?ít sluch pro Bo?í slovo a o?i pro realitu na?eho světa.

Prosme v těchto dnech v duchu staré modlitby o odvahu změnit to, co změnit m??eme a máme, o trpělivost sná?et to, co změnit nem??eme a o moudrost jedno od druhého odli?it.