蜜桃交友

TOMÁ? HALÍK

Dnes se budeme zabývat velmi konkrétními, naléhavými a náro?nými úkoly synodální obnovy. Report z loňské biskupské synody vyjad?uje tento ná? úkol jasnými slovy formou otázky: 

?Jak mohou v?ichni ?lenové vě?ícího Bo?ího lidu p?ispět k promý?lení  a rozli?ování krok? k reformě k?es?anských spole?enství a církve jako celku?“ 

V Reportu dále ?teme: vědomí spoluodpovědnosti za misii "osvobozuje od byrokratických omezení a světské logiky moci a ?iní setkávání plodnými". (RdS 18 a)

Transformace podoby církve

Podobu církve jako  byrokratické organizace, podléhající světské logice moci je t?eba transformovat  do podoby  sítě vzájemné komunikace, kooperace a kompatibility. 

 Poselství synodu v Synthesis Report zní: ?Laici, mu?i i ?eny, osoby v zasvěceném ?ivotě a vysvěcení duchovní mají stejnou d?stojnost. Obdr?eli r?zná charismata a povolání a vykonávají r?zné role a funkce, ale v?ichni jsou povoláni a ?iveni Duchem svatým, aby tvo?ili jedno tělo v Kristu (1 Kor 4-31).“

Proces uzdravování

Synodální proces je proces reformy a proces uzdravování.

Má uzdravit církev z nemoci klerikalismu a triumfalismu, z těchto projev? h?íchu pýchy.  

Synodální cesta  má vyvést církev z podoby uzav?eného konfesionálního systému do podoby skute?né katolicity, univerzality, církve pro v?echny (per tutti, per tutti, opakuje pape? Franti?ek.)

Synodalita je návrat k pramen?m. Spole?né hledání a rozhodování  vyzna?ovalo církev nejen v apo?tolských dobách, ale i později, na mnoha koncilech a synodách. Zdá se, ?e se tento proces  v ur?ité době zastavil. Zejména  v konfrontaci s modernitou, s politickými, sociálními, vědeckými a kulturními revolucemi se evropská církev po ur?itých traumatech stáhla do podoby uzav?eného systému. 

?ást k?es?an?, znepokojených rychlými proměnami světa, chtěla z církve u?init ostrov neměnných jistot.  

Systém uzav?eného katolicismu – co? je contraditio in adiecto - ztrácel schopnost komunikovat s r?znými názorovými proudy uvnit? církve, uml?oval prorocké  hlasy, ztrácel schopnost komunikovat se svým kulturně-spole?enským prost?edím, s ostatními církvemi a nábo?enstvími s vývojem vědeckého, filozofického i politického my?lení. Místo pe?livého kritického duchovního rozli?ování p?evá?il strach z ducha doby a vedl k hluchotě a slepotě v??i znamením doby. 

Cesta ven ze slepé uli?ky

Druhý vatikánský koncil se pokusil vyvést církev z této slepé uli?ky. P?inesl  ?aggiornamento“ v eklesiologii, zejména rozvinul my?lenku biskupské kolegiality a d?stojnosti laik?, odpovědnosti v?ech pok?těných za církev. Věnoval se také slu?bě kně?í – av?ak je z?ejmé, ?e úkol reformy v této oblasti je stále nedokon?ený. 

Je?tě je nemálo míst, kde se fará? chápe jako pape? své farnosti. Av?ak církev p?iznává dar neomylnosti pouze jednomu ze svých ?len?, a to je?tě za velmi p?ísně limitovaných podmínek. A jestli?e  i pape? vyu?ívá ?adu poradních grémií ke svému rozhodování, o to více by měl fará?  naslouchat  těm, jim? byl poslán slou?it. 

Otázka a odpově?

Nejlep?í kázání  mají dialogický charakter – jsou snahou odpovědět na otázky vě?ících. Někdy fará? za?íná ?e?nickou otázkou: a nyní si polo?me  otázku.. A pak si polo?í otázku, kterou si nikdo neklade. Otázku, na kterou ji? p?edem zná odpově?. Někdy v?ak B?h sám k nám p?ichází spí?e v podobě otázky, ne? odpovědi. Existují  některé otázky, které jsou tak dobré, ?e je ?koda je kazit na?imi odpově?mi. 

K ?ivotu víry pat?í i odvaha ?ít s otev?enými otázkami. Jednou někdo napsal na stěnu v pra?ském metru. Je?í? je odpově?! A kdosi k tomu p?ipsal: A jaká byla otázka?  Eric Voegelin napsal, ?e velkým problémem dne?ních k?es?an? je to, ?e znají  správné odpovědi, ale zapomněli otázky. Odpovědi bez otázek jsou jako stromy bez ko?en?. 

V?echny na?e odpovědi musí vést k dal?ímu tázání, dal?ímu hledání. V Markově evangeliu Je?í? umírá s otázkou, kterou si v dne?ním světě kladou mnozí lidé: Bo?e m?j, pro? si mne odpustil? To není výk?ik zoufalství, nýbr? otázka ve formě modlitby. Na?e modlitby mohou mít formu otázky, a mnohé na?e otázky se mohou stát modlitbami. Na?e slu?ba lidem m??e být i spole?né ?ekání v tichu Bílé soboty na tajemnou odpově? velikono?ního rána. 

V?era jsem vám ?ekl, ?e k?es?anské komunity by měly mít podobu ?koly modlitby, ?koly k?es?anské zralosti, ?koly hlub?ího, kontemplativního p?ístupu k ?ivotu. 

Kdosi ?ekl, ?e dnes kně?í dnes nepot?ebují p?íli?nou intelektuální pr?pravu, proto?e se setkávají s lidmi jako děti p?i svátosti k?tu, kdy je?tě nemají rozum, s umírajícími p?i svátosti pomazání, kdy? nemají rozum a p?i svátosti man?elství, kdy rozum na chvíli ztratili. Myslím si v?ak, ?e bychom s lidmi měli být i v dobách, kdy jejich rozum dostává závra? p?i konfrontaci s paradoxy na?eho světa. Trpělivost p?ed branou tajemství je také jedna z tvá?í víry.

Klima d?věry

Měli bychom do na?í slu?by ve farnostech p?inést dobré zku?enosti ze synodálních setkání. Je t?eba si sednout ke stolu s těmi, k nim? jsme posláni, a to nejen s těmi, kte?í nám pouze pasivně p?ikyvují. Někdy lidé, kte?í jsou ?na okraji“, ?na hraně“, vidí dále p?es hranice.  

Je nezbytné vytvo?it klima d?věry, aby v?ichni mohli otev?eně vyjád?it své názory. Tento princip je zakotven u? v pravidlech svatého Benedikta: d?ív, ne? opat rozhodne, musí vyslechnout názory v?ech, proto?e i skrze nejmlad?ího a nejprost?ího ?lena komunity m??e promluvit B?h. Pak jsou podstatné chvíle ticha a kontemplace. (Myslím, ?e kdyby se tato praxe zavedla v parlamentech a p?i jednání vlád, politická kultura by vypadala zcela jinak!) 

Ty chvíle ticha jsou otev?ená okna pro vanutí Ducha svatého. Av?ak je  z?ejmé, ?e tyto chvíle ticha mohou splnit sv?j úkol tehdy, kdy? ú?astníci mají skute?nou d?věru v Bo?í p?ítomnost ve svém nitru a mají zku?enost s kontemplativní modlitbou a ?duchovním  rozli?ováním“. Pak i ta krátká chvíle ml?ení m??e vnést světlo do na?ich úvah a rozhovor?. Pak následuje ona fáze ?zpětné vazby“, která ukazuje, nakolik jsme  schopni si opravdu vzájemně naslouchat, správně rozumět a hledat to cenné, co p?iná?ejí ti druzí. Pak opět chvíle ticha a pak snaha vyjád?it to podstatné, abychom mohli na?i zku?enost p?edat, nabídnout těm druhým. Jsem p?esvěd?en, ?e pokud zavedeme tuto kulturu sdílení, spole?né porady, spole?ného rozhodování a spole?ného nesení odpovědnosti do na?ich farností, m??e to významně p?ispět k obnově ?ivota církve. 

Proces synodální obnovy církve bude ?vícerychlostní“

Pape? Franti?ek ?asto mluví o církvi jako ?polní nemocnici“. I tato metafora si zaslou?í dal?í promý?lení. Report z loňské synody mluví o tom, ?e by církev měla hledat alternativy v??i nemocím na?í doby: v??i individualismu, který lidi uzavírá do sebe, v??i populismu, který rozdmychává nep?átelství a lidi rozděluje a v??i tomu druhu globalizace, která nivelizuje a p?ekrývá bohatství r?znosti. 

Je z?ejmé, ?e proces synodální obnovy církve bude ?vícerychlostní“ – na některé reformy jsou některé lokální církve u? dávno p?ipraveny, jiné nikoliv. Lokální církve musí brát v úvahu kulturu dané spole?nosti  a rytmus jejího vývoje. Na druhé straně není mo?né p?ehlédnout, ?e rytmus vývoje se globálně zrychluje a ?ádná spole?nost se nem??e izolovat od ostatních.

V sou?asnosti v?ak za?íváme paradoxy procesu globalizace: ?ím více se jednotlivé spole?nosti sbli?ují ve vzájemném technickém a ekonomickém   propojení, tím více se ukazují kulturní rozdíly. Nábo?enství, která by měla vytvá?et mosty komunikace, vzájemného pochopení, respektu a spolupráce, měla by pozitivně ovlivňovat  morálního klima vzájemnosti, ?asto hrají opa?nou roli.  Legitimní obrana kulturní identity, pokud není spojena s úsilím porozumět a respektovat druhé, se stává zbraní v ?kulturních válkách“, které mohu p?er?st v horké války, jak jsme toho dnes svědky.  Proces synodality, spole?né cesty, je nutné uplatňovat ve farnostech a v církevním ?ivotě, av?ak měl by být inspirací pro sou?ití v celé rodině lidstva. 

T?etí vatikánský koncil?

Církev se zrodila o Letnicích jako svátost porozumění. Apo?tolové dokázali mocí Ducha svatého oslovit srozumitelně a p?esvěd?ivě lidi r?zných kultur, národ? a jazyk?. P?edlo?me této uzdravující síle rány církve i světa. 

 Církev má zároveň hierarchickou, demokratickou a charismatickou strukturu. 

1. vatikánský koncil zd?raznil hierarchickou povahu církve; zejména skute?nost, ?e Petr mluví ústy svých nástupc?, biskup? ?íma. 

2. vatikánský koncil p?ipomenul skute?nost, ?e Kristus p?sobí v celém lidu Bo?ím; zd?raznil kolegialitu biskup? a stejnou d?stojnost v?ech pok?těných, princip dialogu a "consesus fidelium".  

"Vatican III.", dlouhý proces obnovy, který ji? zapo?al synodem o synodalitě - a pokra?uje i tímto setkáním - z?ejmě zd?razní charismatickou povahu  církve, kompatibiltu a spolupráci r?zných dar? a povolání . P?ipomene nám, ?e Duch mluví k církvi i skrze lidi na okraji církve a spole?nosti i p?sobí i mimo viditelné hranice církve. Povede nás p?es dosavadní mentální hranice k "univerzálnímu bratrství", které se zavr?í a? v Bo?í náru?i v bodě Omega dramatu stvo?ení a dějin. 

Ké? nám dá na této cestě mnoho odvahy, vytrvalosti, pokory a moudrosti.