蜜桃交友

TOMÁ艩 HALÍK

Dnes budeme hovo艡it o na拧í odpov臎dnosti za misii církve.

Misie není jen jednou z aktivit církve, je to její podstata: Církev je misie.

Cílem misie - a smyslem existence církve 鈥� je prom臎na (christifikace) sv臎ta.

Misii si nesmíme plést s proselytismem, s pouhou snahou o nár暖st po膷tu 膷len暖 církve.

N臎které lokální církve doplatily nebo je拧t臎 doplatí na povrchní misii 鈥� mají mnoho pok艡t臎ných, ale málo skute膷ných k艡es钮an暖, skute膷ných v臎艡ících. Pamatujme na Je啪í拧ova varovná slova o zrnu, které rychle vze拧lo, ale pak také rychle zaniklo, proto啪e nezapustilo ko艡en.

Krize hloubky obrácení

Evangelizace je pokra膷ování procesu inkarnace.

Je to stálý proces inkarnace evangelia, Bo啪ího slova, do 啪ivé kultury 鈥� do stylu 啪ivota a smý拧lení lidí. Evangelizace spo膷ívá v inkulturaci. Evangelizace bez inkulturace je pouhá povrchní indoktrinace.

N臎které lokální církve v tradi膷n臎 鈥瀔atolických鈥� zemích zas doplatily na to, 啪e p艡íli拧 spoléhaly na automatismus tradice. Podcenily katechezi a trvalé vzd臎lávání v臎艡ících. V臎艡ící bez solidního nábo啪enského vzd臎lání nemají 啪ádnou odolnost v暖膷i proselytismu ze strany fundamentalistických sekt.

Kde církve zanedbají 膷estný dialog se sou膷asnou kulturou, dochází k exkulturaci víry a tím k sekularizaci spole膷nosti.

沤ivá tradice

Kdo se dívá pouze zpátky do minulosti, nem暖啪e být kvasem a solí; spí拧e se zm臎ní v solný sloup jako Lotova 啪ena.

Tradice spo膷ívá v um臎ní tvo艡ivého p艡edávání sv臎艡eného poselství. Musíme je p艡edávat v nových p艡ekladech do 啪ivého, srozumitelného jazyka. Být v臎rný tradici neznamená být odolný v暖膷i zm臎nám.

Podstatou tradice je trvalá rekontextualizace. Máme-li v dobách zm臎n kulturního kontextu zachovat v臎rnost obsahu, musíme mít odvahu m臎nit formy, zp暖soby jeho vyjád艡ení. Zdravá, autentická, zodpov臎dná reformace, zm臎na formy, musí v啪dy slou啪it lep拧ímu, hlub拧ímu vyjád艡ení obsahu, jádra.

Strach ze zm臎n

Je pochopitelné, 啪e 膷ást k艡es钮an暖 se bojí zm臎n, které p艡inese proces synodální obnovy, proto啪e se obávají, 啪e k艡es钮anství v tomto procesu m暖啪e ztratit svou identitu. Av拧ak proces obnovy je naopak výzvou nov臎 a hloub臎ji objevit identitu k艡es钮anství. Identitu k艡es钮anství tvo艡í 啪ivý, vzk艡í拧ený Kristus 鈥� 啪ivot církve je pokra膷ování tajemství inkarnace, velikono膷ního tajemství smrti a vzk艡í拧ení a události letnic. Krista, který je p艡ítomen v církvi a jeho啪 p艡ítomnost má r暖st v d臎jinách sv臎ta, nelze spoutat do n臎kolika definic.

Podoby dialogu a evangelizace

Klí膷ové slovo Druhého vatikánského koncilu byl 鈥瀌ialog鈥�. Koncil p艡inesl odvá啪nou zm臎nu pastorální strategie církve: nebudeme u啪 zd暖raz艌ovat jen to, co nás od druhých odd臎luje, nýbr啪 hledat p艡edev拧ím to, co nás spojuje.

To znamenalo také zm臎nu v chápání misie. Misie p艡estala být jednosm臎rnou cestou. Dostala podobu dialogu, k n臎mu啪 pat艡í naslouchání t臎m druhým a respekt, snaha porozum臎t.

Cílem není v臎t拧í a mocn臎j拧í církev

Misioná艡i se musí zbavit postoje koloniální nad艡azenosti v暖膷i t臎m, k nimi啪 jsou posláni a v暖膷i jejich kultu艡e. To platí nejen pro západní misioná艡e v bývalých koloniích, ale i pro vztah k艡es钮an暖 k soudobé moderní a postmoderní kultu艡e na Západ臎.

Evangelizace a "nová evangelizace" (re-evangelizace) nesm臎jí být chápany jako rekonquista, musí se zbavit nostalgie po minulosti a touhy znovu dobýt ztracené mocenské pozice. Jestli啪e "nová evangelizace Evropy" má být opravdu nová, musí se zbavit starých sn暖 o st艡edov臎ké Christianitas, jak si ji p艡edstavoval romantismus 19. století.

Církev ve st艡edov臎ku plnila mnohé spole膷enské úkoly, které postupn臎 p艡evzaly jiné instituce. Tím se církvi uvolnil prostor a 膷as pro napln臎ní toho, co je jejím vlastním a nezastupitelným posláním.

Na拧ím cílem není v臎t拧í a mocn臎j拧í církev, nýbr啪 intenzivn臎j拧í p艡ítomnost Krista v lidské rodin臎 a nová podoba církve jako啪to pokorn臎j拧ího a tím více ú膷inného mediátora této p艡ítomnosti.

Synodalita znamená dal拧í krok tímto sm臎rem 鈥� je t艡eba se vydat na spole膷nou cestu (syn hodos) s ostatními, usilovat o univerzální bratrství, jak 膷teme v encyklice Fratelli tutti.

Ecclesia triumphans?

Na cest臎 k tomuto kone膷nému cíli v拧ak pot艡ebujeme pokoru a st艡ízlivost, abychom z ní neud臎lali nebezpe膷nou politickou ideologii nebo po拧etilou sociální utopii. Universální bratrství v拧ech lidí, stejn臎 jako dokonalá jednota církve a plnost její katolicity, universality, je eschatologický cíl. Zam臎艌ovat církev uprost艡ed d臎jin, uprost艡ed sv臎ta, s eschatologickou církví svatých v nebi (ecclesia triumphans) by bylo herezí triumfalismu. My nejsme v cíli, nejsme dokonalá spole膷nost (societas perfecta), jsme na cest臎, jsme spole膷enství poutník暖 (communio viatorum).

V臎domí na拧í vzdálenosti od cíle, který je a啪 v neznámém okam啪iku na konci d臎jin, nás nesmí vést k rezignaci, nýbr啪 k trp臎livosti a vytrvalosti. Na této cest臎 se st艡ídá sv臎tlo z hory Tábor s tmou Getsemane. 沤ádný stav církve nebo lidské spole膷nosti, v臎deckého, filozofického i teologického poznání nem暖啪eme pova啪ovat za kone膷ný a dokonalý, v 啪ádném okam啪iku cesty si nem暖啪eme 鈥瀠d臎lat t艡i stánky鈥� a ustat v cest臎. Synodální církev, církev na cest臎, v拧ak má nabízet té啪 oázy odpo膷inku a chvíle slavení svátk暖; chce být vst艡ícnou, naslouchající církví, místem pohostinnosti.

M臎la by v拧ak zárove艌 být 拧办辞濒辞耻, 拧办辞濒辞耻 víry a moudrosti. K艡es钮anská spole膷enství by se m臎la podobat tomu, co byly první univerzity ve st艡edov臎ku: spole膷enství u膷ení a modlitby, kde se hledala pravda ve svobodné diskusi a kde platila zásada: contemplata aliis tradere 鈥� m暖啪e拧 p艡edávat druhým to, co uzrálo v tvé kontemplaci. Církev v dne拧ním sv臎t臎 neobstojí, pokud nebude nabízet 拧koly modlitby, 拧koly osobního vztahu k Bohu, místa kontemplace.

Je prosp臎拧né a d暖le啪ité, kdy啪 farnosti a jiné k艡es钮anské komunity a instituce rozvíjejí r暖zné spole膷enské aktivity a tím se podílejí na 啪ivot臎 ob膷anské spole膷nosti. Je správné, kdy啪 k艡es钮ané se neanga啪ují pouze v rámci církevních institucí, nevytvá艡ejí 鈥瀙aralelní spole膷nost鈥� 膷i 鈥瀔艡es钮anská ghetta鈥�, nýbr啪 se aktivn臎 podílejí na 啪ivot臎 ob膷anské spole膷nosti. Ale v拧echny sociální aktivity k艡es钮an暖, a钮 u啪 se d臎jí v rámci církevních institucí nebo mimo n臎, mohou být skute膷ným p艡ínosem pro spole膷nost jen tehdy, kdy啪 vycházejí z jádra, kdy啪 jsou inspirovány a trvale o啪ivovány tím, co je nezastupitelné, duchem k艡es钮anské lásky. K艡es钮anská láska je jednotou vztahu s Bohem a vztah暖 s bli啪ními. Solidarita s lidmi na拧í doby, s jejich radostí a nad臎jí, úzkostmi a bolestí, kterou církev slavn臎 slíbila na 2. vatikánském koncilu, je náro膷ný úkol 鈥� a k艡es钮ané mohou tomuto závazku dostát jen tehdy, budou-li 膷erpat sílu z adorace, z hlubokého spojení s Bohem. Církev se nem暖啪e odvracet od hlu膷ného sv臎ta neustálých zm臎n, ale nem暖啪e v n臎m obstát bez míst ticha a duchovního ob膷erstvení.

Nutné zm臎ny

Sí钮 lokálních farností bude nutné doplnit centry duchovního 啪ivota, v nich啪 se lidé u膷í kontemplativní modlitb臎, osobnímu duchovnímu 啪ivotu a kde bude zárove艌 prostor pro vým臎nu zku拧eností a spole膷né hledání odpov臎di na naléhavé otázky. To, po 膷em v臎艡ící, ale i lidé duchovn臎 hledající, dnes nejvíce volají, je duchovní doprovázení.

Do této slu啪by m暖啪eme zapojit mnoho laik暖, mu啪暖 i 啪en, pokud budou mít vzd臎lání v teologii a poradenství, a zejména pot艡ebná charismata a zku拧enosti.

V budoucí pastoraci budeme pot艡ebovat mu啪e a 啪eny, které tradice východního k艡es钮anství nazývala 鈥瀞tarec鈥�. (stará osoba). Toto slovo je blízké pojmu 鈥瀙resbyter鈥�, kterým 艡e膷tina Nového zákona ozna膷ovala nositele kn臎啪ské slu啪by.

Presbyter (nebo presbytera 鈥� na n臎kterých prvok艡es钮anských mozaikách nacházíme ten pojem i v 啪enském rod臎) nemusí být stará osoba, ale musí to být zralá osoba. Pot艡ebujeme 拧koly k艡es钮anské zralosti! 

Dosp臎lost se prokazuje tím, 啪e se nestaráme jen o sebe a své zájmy, ale p艡ijímáme odpov臎dnost za druhé.

鈥濵ám i jiné ovce鈥�

鈥濵ám i jiné ovce鈥�, 艡íká Je啪í拧.

Kdo jsou ti lidé za viditelnými hranicemi církví?

Ve velké 膷ásti sv臎ta roste po膷et t臎ch, kte艡í na otázku, k jakému nábo啪enství se hlásí, odpovídají, 啪e k 啪ádnému (sociologie je nazývá 鈥瀗ones鈥�).

P艡esto by nebylo správné je pova啪ovat za bezbo啪né, za nev臎艡ící nebo za ateisty.

Je mezi nimi mnoho t臎ch, k nim啪 nedolehla k艡es钮anská zv臎st v natolik srozumitelné a v臎rohodné podob臎, by ji mohli 膷estn臎 p艡ijmout, nebo byli svými zku拧enostmi s církví zklamáni nebo traumatizováni.

Kdy啪 o Velikonocích 膷teme poselství and臎l暖 v prázdném hrob臎, 鈥濲d臎te do Galileje, tam ho uvidíte鈥�, ptám se, kde je ta Galilea dne拧ka, kde se m暖啪eme setkat s 啪ivým Kristem 鈥� i v podob臎, kterou ne膷ekáme. Mo啪ná je to onen stále málo prozkoumaný, rostoucí kontinent on臎ch 鈥瀗ones鈥�.

Je啪í拧 艡ekl, 啪e dobrý pastý艡 musí n臎kdy opustit 99 ovcí svého stáda a hledat jednu ztracenou. Pape啪 Franti拧ek k tomu dodal, 啪e mnozí pastý艡i dne拧ka musí opustit tu jednu zbývající ovci a hledat t臎ch 99 ztracených.

Budoucnost farností

I my, farní kn臎啪í, musíme um臎t myslet v 拧ir拧ím horizontu, ne啪 je horizont farností, zejména farností v jejich sou膷asné podob臎.

V mnoha zemích se pro nedostatek kn臎啪í trhají sít臎 farností. I v zemích, které nedávno vyvá啪ely kn臎ze do celého sv臎ta, se seminá艡e za膷ínají vyprazd艌ovat.

N臎které tradicionalistické seminá艡e sice plní mnoho horlivých kandidát暖 kn臎啪ství, ale je otázka, kolik z nich bude mo啪no uplatnit v 啪ivot臎 dne拧ních farností. Nepot艡ebujeme kn臎ze jako strá啪ce muzeí nebo muzejní exponáty.

Nedávná pandémie koronaviru byla velkou duchovní a pastora膷ní zku拧eností. Prázdné, zav艡ené kostely byly varovným prorockým znamením. Prázdných a zav艡ených kostel暖, kn臎啪ských seminá艡暖 a klá拧ter暖 je velké 膷ásti sv臎ta hodn臎 jejich po膷et m暖啪e v budoucnosti dále r暖st, pokud se církev nevydá na cestu obnovy.

Lidé, kte艡í sv暖j duchovní 啪ivot redukovali pouze na ned臎lní ú膷ast na m拧i, narazili na zav艡ené dve艡e. Nebyla to snad Bo啪í výzva tvo艡iv臎 hledat dal拧í cesty komunikace s Bohem v m臎nících se podmínkách? V n臎kterých katolických rodinách v dob臎 lockownu lidé za膷ali po dlouhé dob臎 鈥� anebo v暖bec poprvé - 膷íst spolu Bibli a up艡ímn臎 hovo艡it o ví艡e.

N臎kte艡í kn臎啪í i mé generace se nau膷ili pou啪ívat sociální sít臎 k evangelizaci. Ale d暖le啪itou zku拧eností bylo i rozli拧ení toho, co je v evangelizaci a liturgii nep艡enositelné. Mnozí pochopili, 啪e k reálné p艡ítomnosti Krista v eucharistii pat艡í i reálná p艡ítomnost v臎艡ících kolem Kristova stolu. 鈥濼echnika鈥�, napsal Martin Heidegger, 鈥瀙艡ekonala v拧echny vzdálenosti, ale nevytvo艡ila 啪ádnou blízkost.鈥� Musíme se nau膷it vyu啪ívat techniku v pastoraci, ale zárove艌 rozvíjet kulturu reálné blízkosti.

V ob艡adu vstupu dosp臎lých do katechumenátu 啪ehnáme jejich t臎la 鈥� jejich o膷i, u拧i, ústa, srdce a ramena. Ké啪 B暖h i nám otev艡e o膷i, u拧i a srdce, abychom porozum臎li jeho výzvám. Musíme si nechat otev艡ít sluch pro Bo啪í slovo a o膷i pro realitu na拧eho sv臎ta.

Prosme v t臎chto dnech v duchu staré modlitby o odvahu zm臎nit to, co zm臎nit m暖啪eme a máme, o trp臎livost sná拧et to, co zm臎nit nem暖啪eme a o moudrost jedno od druhého odli拧it.