蜜桃交友

Povolání sv. Matou拧e

Svatý rok 1600 se blí啪il a v katolické církvi se d臎ly velké v臎ci.

Ub臎hla více ne啪 t艡i desetiletí od zakon膷ení Tridentského koncilu. Katolická nauka byla upevn臎na, násilnosti ustoupily, a dokonce i francouzský král, kdysi Hugenot, se navrátil do katolické církve. Vskutku slibný za膷átek velkého Svatého roku. Pape啪ské m臎sto o膷ekávalo p艡es 400 tisíc poutník暖, kte艡í hledali vnit艡ní obnovu a utvrzení ve ví艡e. A um臎ní se m臎lo op臎t stát jedním z hlavních prost艡edk暖 k jejich pou膷ení, pot臎拧ení a pobídce ke zm臎n臎 sm臎ru.

Po letech únavy z uhlazené artistnosti manýristického malí艡ství se za膷ínal prosazovat nový um臎lecký styl, který svou bezprost艡edností mí艡il p艡ímo k srdcím poutník暖. Nejvýrazn臎ji zt臎lesnil tento nový p艡ístup k malb臎 Michelangelo Merisi da Caravaggio, narozený v Milán臎 roku 1571. Caravaggio nebyl zb臎hlý ve freskové malb臎 a kresb臎, jako Michelangelo nebo Raffael, ale vynikal v malování p艡írody a v práci s olejovými barvami, které pomáhaly dosáhnout efektu bezprost艡ednosti.

V roce 1599 ve francouzském národním kostele svatého Ludvíka získal Caravaggio první velkou ve艡ejnou zakázku. Byl vybrán, aby namaloval p艡íb臎hy svatého Matou拧e pro jubilejní rok.

Téma Matou拧e, zámo啪ného celníka, který opustil své bohatství, aby v chudob臎 následoval Krista, a nakonec p艡ed svou mu膷ednickou smrtí napsal jedno ze 膷ty艡 evangelií, bylo zobrazeno mnohokrát p艡ed Caravaggem.

Jak ale vypráv臎t tento starobylý p艡íb臎h novým zp暖sobem, který by roznítil srdce a mysl poutník暖 na prahu 17. století? Caravaggio ve scén臎 Povolání svatého Matou拧e vyu啪il toho, v 膷em byl suverénní 鈥� toti啪 malby záti拧í, aby upoutal pozornost divák暖 mistrným pojednáním hedvábných rukáv暖 brokátové vesty, sametového lemování roucha Matou拧e a jeho bohatých spole膷ník暖. P艡ekypující luxus jejich od臎v暖 m臎l být pro tehdej拧ího diváka znamením spole膷enského statutu, n臎co jako ostentativn臎 zna膷kové oble膷ení. A k tomu peníze, voln臎 rozhozené na stole, jako le啪érní doklad bohatství, a me膷, symbol postavení, nazna膷ují 啪ivotní styl, po n臎m啪 tou啪í mnozí.

Na pravé stran臎 obrazu, z prostoru nejblí啪e oltá艡i, se v拧ak blí啪í dva mu啪i. Mají na sob臎 jednoduchá vln臎ná roucha a jsou bosí. P艡esto práv臎 vysoký stojící mu啪 v prostém rouchu je tím, kdo p艡edstavuje v tomto díle autoritu. Tento mu啪, Je啪í拧, rázným gestem ukazuje na skupinu kumpám暖. Jeho prst p艡ipomíná Michelangelovu scénu stvo艡ení Adama v Sixtinské kapli. A Je啪í拧 Matou拧ovi 艡íká: 鈥濶ásleduj m臎!鈥�

Matou拧e najdeme uprost艡ed scény: vousatý star拧í mu啪, který strávil 啪ivot tím, aby získal toto místo u stolu, a nyní se má vzdát v拧eho, co pova啪oval za d暖le啪ité. Zdá se, 啪e je vklín臎ný mezi ostatní mu啪e, jako by pro n臎j bylo nemo啪né opustit tento styl 啪ivota, v n臎m啪 tak hluboce zakotvil.

Caravaggio nám v拧ak nazna膷uje, 啪e bude Je啪í拧e následovat. A u啪ívá k tomu sv臎tla, které se stává hlavním aktérem této scény. Paprsek sv臎tla, který vychází z prostoru oltá艡e za Kristovou hlavou, naplno zasáhne Matou拧ovu tvá艡. A tento paprsek jako by ho zárove艌 p艡itahoval a byl hotov vymanit jej z jeho sou膷asné situace, aby mohl následovat Krista.

Vzhledem k tomu, 啪e Caravaggio pracuje s tímto sv臎tlem v暖bec poprvé, umístil do scény okno, aby bylo v拧echno z艡ejmé. Nemáme v拧ak p艡ed sebou p艡irozené sv臎tlo, nýbr啪 sv臎tlo nadp艡irozené. Hledíme na Matou拧e, který práv臎 spat艡il sv臎tlo Kristovo a jeho 啪ivot se má nav啪dy zm臎nit.

Tento obraz má samoz艡ejm臎 hluboký význam pro kn臎ze, kte艡í v Matou拧ov臎 povolání vidí obraz svého vlastního. Caravaggiovo poslání v拧ak bylo je拧t臎 mnohem v臎t拧í. M臎l hlásat obrácení pro v拧echny. Turista by mohl za Matou拧e snadno pova啪ovat postavu mu啪e naklon臎ného nad stolem na levé stran臎, nejblí啪e k divákov臎 prostoru, který je zcela pohlcen po膷ítáním pen臎z. Mohl by si myslet, 啪e Je啪í拧 膷eká, a啪 dokon膷í svou 膷innost, a teprve pak ho zavolá.

Tato postava by mohla p艡ipomínat mnohé náv拧t臎vníky kostela, kte艡í do kostela vstupují, ale nehledají duchovní osvícení, nýbr啪 jen proslulé um臎lecké dílo, aby zatratili pár minut, ne啪 se p艡esunou k p艡í拧tí zmrzlin臎.

Av拧ak o膷i poutníka, který p艡ichází do tohoto kostela, jsou jiné.

Poutník p艡ichází s pozvednutýma o膷ima a hledá n臎co v臎t拧ího, ne啪 je tento sv臎t. A pohled poutníka se potkává s pohledem Matou拧e, který p艡estal hled臎t na peníze a zvedl zrak práv臎 v okam啪iku, kdy kolem prochází Je啪í拧. Kdy啪 se pozorn臎 podíváte na nohy obou mu啪暖, uvidíte, 啪e Petr stojí pevn臎 na zemi, zatímco Je啪í拧 má jednu nohu zvednutou. Za okam啪ik p暖jde dál, aby pokra膷oval ve svém poslání.

Zlomek vte艡iny, kdy spat艡íte sv臎tlo, je kvintesencí barokní éry, kterou Caravaggio ohla拧oval.

Poutník p艡ichází do 艠íma a 膷eká na tento okam啪ik poznání, na toto vid臎ní, které nav啪dy zm臎ní jeho 啪ivot.

Není to snadné rozhodnutí. Dva chlapci po pravé stran臎, jejich啪 tvá艡e jsou zalité sv臎tlem, mohou snadno následovat Krista, s lehkostí opustí jednu cestu a vydá se na jinou.  Matou拧ovo rozhodnutí v拧ak zm臎ní v拧e, 膷ím byl doposud, a prom臎ní ho v nového 膷lov臎ka.

A jak tak stojí na prahu tohoto rozhodnutí, jednou rukou ukazuje na sebe, v druhé ruce stále dr啪í minci spojenou s bohatstvím a výsadami, které si vydobyl. Caravaggiova skv臎lá sv臎telná re啪ie v拧ak nejen prozrazuje Matou拧ovo rozhodnutí, ale ukazuje sm臎r poutník暖m, kte艡í také hledají ukazatele cesty.