蜜桃交友

Povolání sv. Matou?e

Svatý rok 1600 se blí?il a v katolické církvi se děly velké věci.

Uběhla více ne? t?i desetiletí od zakon?ení Tridentského koncilu. Katolická nauka byla upevněna, násilnosti ustoupily, a dokonce i francouzský král, kdysi Hugenot, se navrátil do katolické církve. Vskutku slibný za?átek velkého Svatého roku. Pape?ské město o?ekávalo p?es 400 tisíc poutník?, kte?í hledali vnit?ní obnovu a utvrzení ve ví?e. A umění se mělo opět stát jedním z hlavních prost?edk? k jejich pou?ení, potě?ení a pobídce ke změně směru.

Po letech únavy z uhlazené artistnosti manýristického malí?ství se za?ínal prosazovat nový umělecký styl, který svou bezprost?edností mí?il p?ímo k srdcím poutník?. Nejvýrazněji ztělesnil tento nový p?ístup k malbě Michelangelo Merisi da Caravaggio, narozený v Miláně roku 1571. Caravaggio nebyl zběhlý ve freskové malbě a kresbě, jako Michelangelo nebo Raffael, ale vynikal v malování p?írody a v práci s olejovými barvami, které pomáhaly dosáhnout efektu bezprost?ednosti.

V roce 1599 ve francouzském národním kostele svatého Ludvíka získal Caravaggio první velkou ve?ejnou zakázku. Byl vybrán, aby namaloval p?íběhy svatého Matou?e pro jubilejní rok.

Téma Matou?e, zámo?ného celníka, který opustil své bohatství, aby v chudobě následoval Krista, a nakonec p?ed svou mu?ednickou smrtí napsal jedno ze ?ty? evangelií, bylo zobrazeno mnohokrát p?ed Caravaggem.

Jak ale vyprávět tento starobylý p?íběh novým zp?sobem, který by roznítil srdce a mysl poutník? na prahu 17. století? Caravaggio ve scéně Povolání svatého Matou?e vyu?il toho, v ?em byl suverénní – toti? malby záti?í, aby upoutal pozornost divák? mistrným pojednáním hedvábných rukáv? brokátové vesty, sametového lemování roucha Matou?e a jeho bohatých spole?ník?. P?ekypující luxus jejich oděv? měl být pro tehdej?ího diváka znamením spole?enského statutu, něco jako ostentativně zna?kové oble?ení. A k tomu peníze, volně rozhozené na stole, jako le?érní doklad bohatství, a me?, symbol postavení, nazna?ují ?ivotní styl, po něm? tou?í mnozí.

Na pravé straně obrazu, z prostoru nejblí?e oltá?i, se v?ak blí?í dva mu?i. Mají na sobě jednoduchá vlněná roucha a jsou bosí. P?esto právě vysoký stojící mu? v prostém rouchu je tím, kdo p?edstavuje v tomto díle autoritu. Tento mu?, Je?í?, rázným gestem ukazuje na skupinu kumpám?. Jeho prst p?ipomíná Michelangelovu scénu stvo?ení Adama v Sixtinské kapli. A Je?í? Matou?ovi ?íká: ?Následuj mě!“

Matou?e najdeme uprost?ed scény: vousatý star?í mu?, který strávil ?ivot tím, aby získal toto místo u stolu, a nyní se má vzdát v?eho, co pova?oval za d?le?ité. Zdá se, ?e je vklíněný mezi ostatní mu?e, jako by pro něj bylo nemo?né opustit tento styl ?ivota, v něm? tak hluboce zakotvil.

Caravaggio nám v?ak nazna?uje, ?e bude Je?í?e následovat. A u?ívá k tomu světla, které se stává hlavním aktérem této scény. Paprsek světla, který vychází z prostoru oltá?e za Kristovou hlavou, naplno zasáhne Matou?ovu tvá?. A tento paprsek jako by ho zároveň p?itahoval a byl hotov vymanit jej z jeho sou?asné situace, aby mohl následovat Krista.

Vzhledem k tomu, ?e Caravaggio pracuje s tímto světlem v?bec poprvé, umístil do scény okno, aby bylo v?echno z?ejmé. Nemáme v?ak p?ed sebou p?irozené světlo, nýbr? světlo nadp?irozené. Hledíme na Matou?e, který právě spat?il světlo Kristovo a jeho ?ivot se má nav?dy změnit.

Tento obraz má samoz?ejmě hluboký význam pro kněze, kte?í v Matou?ově povolání vidí obraz svého vlastního. Caravaggiovo poslání v?ak bylo je?tě mnohem vět?í. Měl hlásat obrácení pro v?echny. Turista by mohl za Matou?e snadno pova?ovat postavu mu?e nakloněného nad stolem na levé straně, nejblí?e k divákově prostoru, který je zcela pohlcen po?ítáním peněz. Mohl by si myslet, ?e Je?í? ?eká, a? dokon?í svou ?innost, a teprve pak ho zavolá.

Tato postava by mohla p?ipomínat mnohé náv?těvníky kostela, kte?í do kostela vstupují, ale nehledají duchovní osvícení, nýbr? jen proslulé umělecké dílo, aby zatratili pár minut, ne? se p?esunou k p?í?tí zmrzlině.

Av?ak o?i poutníka, který p?ichází do tohoto kostela, jsou jiné.

Poutník p?ichází s pozvednutýma o?ima a hledá něco vět?ího, ne? je tento svět. A pohled poutníka se potkává s pohledem Matou?e, který p?estal hledět na peníze a zvedl zrak právě v okam?iku, kdy kolem prochází Je?í?. Kdy? se pozorně podíváte na nohy obou mu??, uvidíte, ?e Petr stojí pevně na zemi, zatímco Je?í? má jednu nohu zvednutou. Za okam?ik p?jde dál, aby pokra?oval ve svém poslání.

Zlomek vte?iny, kdy spat?íte světlo, je kvintesencí barokní éry, kterou Caravaggio ohla?oval.

Poutník p?ichází do ?íma a ?eká na tento okam?ik poznání, na toto vidění, které nav?dy změní jeho ?ivot.

Není to snadné rozhodnutí. Dva chlapci po pravé straně, jejich? tvá?e jsou zalité světlem, mohou snadno následovat Krista, s lehkostí opustí jednu cestu a vydá se na jinou.  Matou?ovo rozhodnutí v?ak změní v?e, ?ím byl doposud, a promění ho v nového ?lověka.

A jak tak stojí na prahu tohoto rozhodnutí, jednou rukou ukazuje na sebe, v druhé ruce stále dr?í minci spojenou s bohatstvím a výsadami, které si vydobyl. Caravaggiova skvělá světelná re?ie v?ak nejen prozrazuje Matou?ovo rozhodnutí, ale ukazuje směr poutník?m, kte?í také hledají ukazatele cesty.