Teologicko-pastorační fórum o Božím lidu v rámci římské synody
Antonella Palermo - Vatikán
Boží lid není pouhý součet pokřtěných, ale „my“ církve, komunitní a historický subjekt synodality a misie“. Právě na základě tohoto předpokladu obsaženého v Instrumentum laboris synody poskytlo teologicko-pastorační fórum „Boží lid jako subjekt misie“, které se konalo 9. října odpoledne v Generální kurii jezuitů v Římě, příležitost k diskusi. Moderátorkou debaty byla Klara A. Csiszar, profesorka pastorální teologie na Teologické fakultě Katolické univerzity v rakouském Linci a členka doktorandského studia „Kultura - náboženství – společnost“ na Univerzitě Babes-Bolyai v rumunské Kluži.
Na misii z přitažlivosti, bez vyčleňování a ve svobodě
Thomas Söding je doktor teologie, ženatý a má děti. Vyučuje Nový zákon na Katolické teologické fakultě Ruhr-Universität Bochum. V letech 2004-2014 byl členem Mezinárodní teologické komise a v současnosti je kromě funkce konzultanta Komise pro víru Německé biskupské konference také místopředsedou Ústředního výboru německých katolíků (ZdK) a Synodní cesty katolické církve v Německu. Z exegetického, hermeneutického a velmi důrazného ekumenického pohledu zdůraznil, že misie je horizontem církve. Připomněl, že úkolem Ježíšových učedníků není kontrolovat víru lidí, ale umožňovat ji. Není v kompetenci dvanácti apoštolů někoho vyloučit z misijního společenství, protože Ježíšovo poslání si vždy žádá podanou ruku. Petr a Marie Magdaléna jsou příklady misionářské víry, stejně jako hospodyně se svým kvasem, o níž se píše v Písmu. „Poslání je jediné,“ zdůrazňuje Söding, “zvěstovat přicházející Boží království“. Klíčem je misie prostřednictvím přitažlivosti. Podle svatého Pavla je misijní růst tím účinnější, čím více je člověk naplněn vírou, vírou, která nikdy nemůže být samozřejmostí. „Člověk se musí vcítit do druhých, aby zapojil, povzbudil i slabé,“ prohlásil německý profesor teologie a vyzdvihl, že apoštol ‚nečiní věřící závislými na sobě, ale hlásá svobodu v Kristu‘. Teologická kompetence, zdůraznil, není výsadou biskupů, kteří jsou pro církev darem do té míry, že podněcují nové formy účasti na životě církve. Nakonec poukázal na to, že vzrostla očekávání ze strany laických věřících, kteří chtějí aktivně a zralým způsobem přispívat k životu církve: „očekávají, že jim bude nasloucháno, a žádají větší transparentnost“.
Církev, svátostný subjekt, vykladatelka evangelia tady a teď
Ormond Rush je kněz, docent a lektor na Australské katolické univerzitě v Brisbane. Po tři funkční období byl zvolen předsedou Australské katolické teologické asociace, působil jako expert na dvou shromážděních Australské plenární rady a je konzultantem generálního sekretariátu biskupské synody. Ve své promluvě zdůraznil inkluzivní smysl církve, chápané jako celé tělo věřících, v němž je zahrnuta i hierarchie. Ilustroval čtyři aspekty: Boží lid je interpretující subjekt; Boží lid je subjekt podmíněný časem; Boží lid se nachází na místě, které je důležité pro vtělení evangelia; Boží lid je svátostný subjekt. Na základě těchto konotací Rush hovořil o tom, jak raná křesťanská společenství potřebovala interpretovat evangelium, aby je mohla aplikovat v různých místních církvích, které postupně vznikaly. Objevily se různé kánony, které však byly považovány za věrné Kristovu poselství. "Tato synoda je interpretačním subjektem, který hledá vedení Ducha pro smysl živého a plného evangelia," uvedl Rush. Čas a prostor jsou samozřejmě údaje, které utvářejí církev a samotné evangelium.
Nakonec s odkazem na paradigmatický Chalcedonský koncil z 5. století zdůraznil komplexní, božskou a lidskou realitu církve. Lumen gentium naznačuje, že bagatelizování božského prvku může vést k tomu, že synodalita bude vnímána jako pouhý demokratický proces (většina vítězí); na druhé straně bagatelizování lidského prvku může vést k tomu, že synodalita bude vnímána jako pouhý poradní proces (rozhodovat může pouze hierarchie). Závěrem lze říci, že „se musíme vyhnout tomuto dvojímu riziku“ a hledět na II. vatikánský koncil, aby byla zachována rovnováha.
Nově objevit spojení mezi právem, teologií a životem
„Musíme znovu objevit spojení mezi právem, teologií a životem,“ řekla Donata Horaková, profesorka kanonického práva na Alberoniho teologické škole v Piacenze, přidružené k Angelicum, a na škole teologické formace v Piacenze. Je členkou předsednické rady Koordinačního sdružení italských teoložek (CTI) a tajemnicí Koordinačního výborů asociací italských teoložek (CATI). Ve svém příspěvku nabídla aktuální zkoumání výkonu moci a reprezentace v synodální církvi. Výchozím předpokladem je, že „ať už budeme dělat jakoukoli reformu, budeme ji dělat proto, abychom znovu objevili to, co je autentickou původní vůlí zakladatele,“ zdůraznila. Cílem a cestou je učinit evangelium věrohodným pro spravedlivé vztahy a lidské soužití, v němž se všichni shledáváme bratry a sestrami. Také v reakci na pobídku z publika o tom, že misie není něco irénského, ale často má co do činění s rozměrem skutečného boje se zlem, Horak uvedla, že právě reformy nesmí být určeny „k sebezáchově, k vnucování se, k opětovnému opakování, k obraně před světem, ale pro Krista, který se snažil osvobodit životy“.
Znovu potvrdila, že církev je lidem žen a mužů, kteří všichni nesou kněžskou, prorockou a královskou funkci Krista. Všichni jsou spoluodpovědní za poslání a rovni v Kristu. Dále se pozastavila nad vlastnictvím moci, které, jak řekla, „je uzlem, který bude muset zákon rozetnout“. Podle italské teoložky je totiž nutné rozplést rozpory, kdy se zdá, že „v některých základních otázkách vzniká jakási dvojí ekleziologie“. Musíme znovu objevit základ spočívající v možnosti opětovného uschopnění každého člověka k výkonu moci, vysvětlila a poukázala na to, že kanonický kodex je v tomto bodě v současné době nejasný.
Překonání poradního/deliberativního binarismu
"Současná disciplína synodálních institutů a participativních orgánů odhaluje minimalistickou vizi konzultace," odsoudila Horak. A připomenula, jak se v právu latinské církve zakořenil rigidní binarismus, který staví do protikladu synody - vždy a „pouze“ poradní - a koncily, které naopak disponují deliberativní pravomocí. Toto rigidní rozlišování právo východních církví nezná. "Existuje zde odpor k účasti Božího lidu, který dokonce překračuje hranice práva," prohlásila. „Kdyby se kodex alespoň plnil ve všech svých možnostech, měli bychom mnohem živější a participativnější církev.“ Například partikulární koncily (plenární a provinční), které mají poradní moc, zůstaly téměř nevyužity.
Vyjádřila naději, že „potřebujeme znovu objevit určitou dynamiku sdíleného deliberativního hlasování, rozděleného mezi různé subjekty, pluri-ministeriální orgány, a to z důvodu kompetence v dané věci nebo církevní situace, v níž je třeba rozhodnout. Hierarchický princip je tedy třeba zahrnout do dynamiky komplexních a asymetrických církevních vztahů, kde jsou charismata, úřady, funkce a kompetence různě rozděleny, vždy ve společenství garantovaném biskupy, kteří mohou deliberativní hlas přidělit poradním orgánům, synodám nebo pastoračním komisím“.
Synodální orgány budoucnosti budou muset být reprezentativní pro celý Boží lid, s ohledem na profese, kompetence, charakteristiky území, zdůraznila odbornice na právo, která vyzvala k obnovení „autentického smyslu pro konzultaci, která je skutečnou podmínkou ekleziality při výkonu autority,“ pokračuje Horaková. A dodala, že deliberativní moc, i když je formálně legitimní, má smysl, pokud je výsledkem komunitního rozlišování, protože církev nemůže být monarchií. Na závěr položila otázku: Jak postupovat při reformách kanonického práva, které jsou od nás v současné době vyžadovány, aby právo sloužilo životu a poslání církve? Když přejdeme ke konkrétním věcem, "prvním krokem," poznamenala, "bude zlepšit jazyk kodexu odstraněním rozporuplných výrazů s ohledem na současnou eklesiologii, učinit stanoviska vyjádřená poradními orgány závaznými ad validitatem, vybavit každou radu předpisy o volbách a kandidaturách a zavést nové synodální instituce". Existuje tolik možností, které by současný systém umožnil, kdyby byl plně zaveden nebo reformován“.
Kanonické právo by mělo mít odvážnější vizi
Mohli bychom si troufnout více, domnívá se italská teoložka: "V době, kdy jsou kodifikace v krizi, by církevní řád mohl znovu objevit vitalitu, která patří k jeho tradici, a překonat formální rigidismus, který se prosadil v minulém století. Kanonistika, která byla příliš spokojená s exegezí kodexu, je dnes vyzývána k odvážnější a 'katoličtější' (univerzálnější) vizi“. Neposkytovat církvím nové kodexy, ale racionálnější nástroje, které by zahrnovaly procesní pravidla, aby církve - jak upřesnila - mohly autonomně vydávat zákony a dopřály si ty reformy, které jsou nezbytné k tomu, aby hlásání evangelia bylo věrohodné v jejich konkrétním kulturním kontextu. Univerzální právo bude mít stále více za úkol podporovat „zdravou decentralizaci“ a zdravou diferenciaci disciplíny institutů, služeb a církevních struktur, vždy bez újmy společenství, které je základním právem/povinností každého pokřtěného v Božím lidu.
Církev není pánem misie, ale jejím služebníkem
Mons. Lúcio Andrice Muandula z Mosambiku, biskup diecéze Xai-Xai, dostal za úkol doplnit debatu biblicko-pastorační reflexí. Předseda biskupské konference své země a první místopředseda Sympozia biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru (Secam) vybízel Boží lid k misii, která nepochází od člověka, ale od Otce. Pozval k tomu, aby lidé vyšli sami ze sebe v církvi, která "není pánem misie, ale misionářskou služebnicí". Znovu také zdůrazňuje, že církev se nemůže uzavřít do sebe sama: „Nejde jen o to, aby vykonávala službu udržování křesťanského společenství, ale aby se zapojila do dialogu se světem“. Tento postoj musí vyrůstat z křesťanské iniciace každého člověka, jak se to děje v jižní Africe, kde, jak vysvětluje, je život farnosti do značné míry naroubován na praktické potřeby území.
Při výměně otázek se shromážděnými účastníky fóra se ukázala potřeba vyvrátit podezření, že mluvit o Božím lidu, aniž by se zdůrazňovalo, že se mluví o „těle církve“, znamená „upadnout“ do sociologické kategorie, která opomíjí božskou danost. Jeden teolog a misionář si položil otázku: Kde je tento misionářský lid, když je v kostele jen několik lidí? „Motorem všeho,“ jak dosvědčil, “vzájemného poznávání a konání synod je vytváření radosti. Snad právě tento rys radosti, zdá se, že se v poslední době poněkud ztratil, je třeba obnovit také prostřednictvím pevnější a soustavnější křesťanské formace“.
