PODCAST: Petr Vizina – Bůh oslovuje člověka jménem
Našlapuji kolem té zprávy po špičkách. Je plná cizích slov a specializovaných pojmů, navíc se kolem toho tématu vždycky strhne mela. Posuďte sami. Zpráva zní takto: Transsexuální osoby, i když podstoupily hormonální léčbu nebo operaci na změnu pohlaví, mohou přijmout křest, pokud nenastanou situace, kdy by hrozilo riziko veřejného pohoršení nebo dezorientace mezi věřícími. A děti homosexuálních párů je možné pokřtít i v případě, že se narodily z náhradní matky, pokud existuje odůvodněná naděje, že budou vychovávány v katolické víře. Uvedlo to Dikasterium pro nauku víry v odpovědi podepsané prefektem Victorem Manuelem Fernandézem, kterou papež schválil letos 31. října.
Nebojte se, nebudu rozumovat na téma, k němuž nejsem kompetentní se vyjadřovat, jelikož nejsem lékař, psycholog ani právník. Navíc nemám s transsexualitou a změnou pohlaví vůbec žádnou osobní, byť jen malou zkušenost. V tomto ohledu jsem na tom stejně jako většina obyvatel Česka, usuzuji podle statistik. Z údajů zdravotních pojišťoven u nás je proměna muže v ženu či naopak natolik závažná otázka, že se ji rozhodne radikálně řešit za pomoci odborných komisí a lékařů jen málokdo. V roce 2020 to u nás byla zhruba stovka lidí, operaci podstupují jen asi tři lidé ze sta. Ty všechny ujišťuje vatikánský úřad střežící katolickou víru a mravy, že se za zmíněných podmínek mohou nechat pokřtít.
Troufnu si ale odhadnout, proč vysoce specializované, psychologické, právní a lékařské téma, které se týká jen nepatrného počtu, tak silně rozčiluje mnohé. Pro současného člověka totiž neexistuje citlivější otázka, než je téma vlastní identity. Kdo jsi a za koho chceš být v očích ostatních považována nebo považován? A kdo má právo diktovat, za koho se máš sám nebo sama považovat? Otázky vlastní identity se připomínají každodenně, jeden každý den sami sobě i svému okolí nějak jevíme, a veřejně předvádíme, jak vlastně rozumíme sami sobě.
Mám za to, že jako křesťané můžeme v otázce identity projevit k těm, kdo v této oblasti zápasí, možná až nečekané pochopení. Vede nás k němu zkušenost naší vlastní víry. A dokonce si myslím, že nasloucháním lidem, kteří to mají s identitou komplikované, nám může pomoci na naší vlastní cestě víry.
…ĦĦĦĦĦĦĦĦĦĦĦĦĦĦĦĦĦ..
Nejprve k tomu, proč si myslím, že s námi Bůh jedná s každým osobně, ne jako se zástupci skupinové identity, o kterou tu běží.
Jak známo, ve společnosti a částečně i doma vystupujeme v rolích. Matka, otec, bratr, sestra, šéfová, podřízený. Naše identita je něco na způsob mnohačetného vějíře vlastních, svobodných rozhodnutí a zároveň úloh plněných z nezbytnosti. Profesní role bývají často zřejmé podle uniformy, například kněze, policisty, mašinfíry, letušky nebo zdravotní sestry. Sami sebe svými rolemi za přispění druhých neustále dotváříme.
Jenomže–a to je naší nadějí ve víře-Bůh na nás nehledí v první řadě podle toho, jaká je naše veřejná role. Nehledí na nás jako na zástupce profese. Podle všeho není Boží pohled na člověka upřený předně dokonce ani na jeho životní povolání, ať už k manželství či single životu, a už vůbec s námi Bůh nejedná podle našich biologických daností praváků a leváků, lidí modrookých nebo tmavovlasých. Věříme, že Bůh hledí k srdci jednotlivého člověka, že hledí přímo do hlubin srdce, tedy tam, kde v rozhovoru s vlastním svědomím vyjednáváme, kdo vlastně jsme a co z toho pro nás plyne.
Slýcháme z Bible o tom, jak Ježíš lidem rozuměl až do skrytosti srdce a oslovoval je jménem. Při setkáních s Martou a Marií jemně zacházel s rozdílným osobním obdarováním a temperamentem sester, z nichž jedna byla praktického a druhá spíš kontemplativního založení. Čteme, jak Ježíš povolává jménem své učedníky a jak přitom dokáže odhlédnout třeba od životní role výběrčího daní pro římskou vládu a povolá Matouše jménem. Dozvídáme se, jak Ježíš vyzývá jménem celníka Zachea, aby slezl dolů ze stromu, čteme, jak Pán překvapuje Natanaela, nejen tím, že jej zná po jménu, ale hlavně hlubokým vhledem do Natanaelova srdce, v němž Boží Syn nenachází žádnou lest.
Protože Bůh hledí k srdci člověka a oslovuje jednoho každého a jednu každou jménem, zdá se tedy, že neexistuje důvod abychom se jako Boží lid chovali jinak a s lidmi zacházeli předně jako s členy skupin, do kterých si je nejprve zařadíme. Bůh s námi nejedná jako se členy skupin LGBT + nebo zastánců tradiční rodiny. Jedná osobně a jak řečeno, oslovuje nás jménem, oslovuje nejvlastnější střed našeho bytí. Proto ani transsexuálové nejsou podle mého před Bohem jednolitá skupina určená svou komplikovanou identitou v intimní sféře. Boží láska vidí druhého vždy jako jedinečnou a neopakovatelnou bytost a jako taková se rozhoduje pro křest. Alespoň tak rozumím výroku Dikasteria pro nauku víry.
A jak je to s tím poučením, které si můžeme na cestě víry vzít od těch, kteří se svou vlastní identitou zápasí?
Křest znamená pohledem syceným starozákonní obrazností obřízku srdce, výměnu srdce kamenného za srdce masité, jak se dočteme u Ezechiela. Kardiochirurgie není jediným obrazem proměny, můžeme říci tranzice člověka od starého způsobu bytí k člověku budoucnosti, jak ji popisuje Bible. Ani v Novém zákoně se nejedná o kosmetickou změnu vnějšku. Svlečte ze sebe starého člověka s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele, vybízí apoštol v listu Koloským. Oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svátosti pravdy, čteme v dopise církvi v Efezu. Dynamika života z Ducha je plná očekávání radikální proměny. Její součástí je naučit se poslouchat, protože blahoslavení jsou tiší, pomalí v úsudku a vždy ochotní naslouchat druhým. Ochotní naslouchat třeba těm, jejichž touha po proměně se vymyká naší představivosti a přesvědčení.
Petr Vizina je český novinář. Působil jako vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize. Byl členem redakcí Lidových a Hospodářských novin, psal do Respektu, Reflexu či AD Magazínu, působí i v Českém rozhlase. Pro Českou televizi připravoval pořad Musicblok, moderoval pořad Před půlnocí, či literární pořad U zavěšené knihy. Studia Katolické teologické fakulty UK dokončil prací o současné české literatuře a fundamentální teologii.