Papež František zveřejnil list o studiu církevních dějin
Edoardo Giribaldi - Vatikán
Dějiny církve je třeba milovat a studovat jako matku, „tak jak jsou“. Tyto dějiny, často provázené „problematickými jmény“, je třeba vyprávět bez zapomínání, vynechávání a zjednodušování, abychom nepodlehli vlivům „ideologií různých barev“ schopných zničit „vše, co je jiné“. Papež František dnes, 21. listopadu, zveřejnil list o obnově studia církevních dějin, které má kněžím pomoci „lépe interpretovat sociální realitu“, zejména s ohledem na formaci nových kněží a pastoračních pracovníků. Papež doufá, že díky tomuto studiu - protože jde o studium, a ne o „tlachání“ nebo „souhrny na internetu“ - můžeme dospět k „odvážným a dynamickým rozhodnutím“, která „živena výzkumem, poznáním a sdílením“ odpoví na „ochromující refrény kulturního konzumerismu“.
Pečovat o pouto s předchozími generacemi
Papež František ocenil pozornost, kterou kněží věnují studiu církevních dějin, a na úvod vyzval k tomu, aby se v mladých studentech teologie pěstovala „skutečná historická citlivost“. To znamená „jasné seznámení se s historickým rozměrem vlastním člověku“.
Nikdo nemůže skutečně vědět, kým je a čím hodlá být zítra, aniž by pěstoval pouto, které ho spojuje s generacemi, jež ho předcházely.
Etická odpovědnost, sdílení a solidarita
Studium v papežově pojetí udržuje při životě „plamen kolektivního svědomí“ a odpoutává se od individuálních vzpomínek spojených „s vlastními zájmy nebo emocemi, bez opravdového spojení s lidským a církevním společenstvím, v němž žijeme“.
Člověku se tak daří spřádat vztah ke skutečnosti, který vyzývá k etické odpovědnosti, sdílení, solidaritě.
Církev jako matka, kterou je třeba milovat takovou, jaká je
František citoval francouzského teologa, který prohlásil, že studium dějin „nás chrání před ekleziologickým monofyzitismem“, tedy před „příliš andělským viděním církve“, které ignoruje „její skvrny a vrásky“.
A církev, stejně jako matku, je třeba milovat takovou, jaká je, jinak ji nemilujeme vůbec, nebo milujeme jen přízrak našich představ.
Církev se učí ze svých chyb a rozpoznává sama sebe „i ve svých temných chvílích“ tím, že léčí své vlastní rány a rány světa, v němž žije.
Ideologie, které ničí jinakost
Již postsynodální apoštolská exhortace Christus vivit obsahovala výzvu k ostražitosti vůči těm, kdo navrhují „ignorovat“ minulost a „nevážit si zkušeností starších“.
Takový člověk potřebuje, abyste byli prázdní, vykořenění, nedůvěřiví ke všemu, abyste mohli důvěřovat jen jeho slibům a podřizovat se jeho plánům. Takto fungují ideologie různých barev, ničí (nebo dekonstruují) vše, co je odlišné, a tak mohou bez odporu dominovat.
Nebezpečí pamětí ad hoc
Klíčem ke čtení současnosti je „diachronie“, která odmítá zploštění na „synchronii“. Taková perspektiva, poznamenává papež, je naléhavě potřebná, aby se zabránilo „vymazávání minulosti a dějin nebo tendenčním historickým vyprávěním“. Problém se stává ještě závažnějším, „pokud myslíme na pečlivě a skrytě prefabrikované dějiny, které slouží ke konstrukci pamětí ad hoc, identitárních a vylučujících pamětí“.
Soudy svěřené výhradně sociálním sítím
Studie reality, ať už minulé nebo současné, však nesmí podléhat „naivním a nebezpečným zjednodušením“. Pokud je posuzování „hrůzných okamžiků“ a „velmi temných postav“ delegováno prostřednictvím „médií, sociálních sítí nebo jen z politického zájmu, jsme vždy vystaveni iracionálnímu návalu hněvu nebo emocí“.
Nakonec, jak se říká, „něco vytrženého z kontextu slouží jen jako záminka“.
Dějiny církve mezi pravdou a „problematickými“ jmény
František zmiňuje Ježíšův rodokmen, vyprávěný v Matoušově evangeliu, „sestávající z pravdivého příběhu, v němž jsou některá jména přinejmenším problematická“. Stejně tak církev nepřehlíží skutečnost, že mezi jejími členy, kleriky i laiky, „byli i tací, kteří nebyli věrní božímu Duchu“.
Ať už dějiny hodnotí tyto chyby jakkoli, musíme si jich být vědomi a energicky proti nim bojovat, aby nebylo poškozeno šíření evangelia.
Uchovávat paměť, abychom šli kupředu
Papež vyzývá, aby se „nezvalo k zapomínání“. Události jako šoa, atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki a mnoho dalších pohrom „vyvolávají stud za to, že jsme lidmi“. Vzpomínky je třeba připomínat bez anestezie, aniž bychom podlehli pokušení zavrhnout je slovy „už je to dávno“ a „musíme se dívat dopředu“.
Ne, pro lásku Boží! Bez vzpomínek se člověk nikdy nepohne kupředu, bez neporušené a světlé paměti se nevyvíjí.
Vášeň a zapojení do studia
Studium církevních dějin, poznamenává dále papež, se nesmí omezit na „pouhý chronologický přístup“ nebo na „celkový redukcionismus“ neschopný dialogu „s živou skutečností“. František také zdůrazňuje, že je důležité vychovávat studenty ke správnému zkoumání pramenů, aby se učení proměnilo ve „vášeň a angažovanost“. Je třeba vydávat svědectví o těch, kteří v průběhu dějin „nemohli být vyslyšeni“. Mezi nimi papež vyzývá k vyzdvižení zkušeností mučednictví.
Právě tam, kde církev v očích světa nezvítězila, dosáhla své největší krásy.
Velký úkol
„Mluvíme o studiu,“ uzavírá František, “nikoli o tlachání, povrchní četbě, kopírování a vkládání internetových shrnutí.“ Je třeba „klást si otázky“ zaměřené na hledání „smyslu života“, aniž bychom upadli do „banality“.
Zde je váš velký úkol: reagovat na ochromující refrény kulturního konzumerismu dynamickými a rozhodnými volbami, výzkumem, znalostmi a sdílením.
