蜜桃交友

Pape啪 Franti拧ek

Kdy啪 jsem byl kn臎zem v rodném Buenos Aires, a tento zvyk jsem si udr啪el i jako biskup v tém啪e m臎st臎, rád jsem chodil po r暖zných 膷tvrtích, abych nav拧tívil spolubratry kn臎ze, zavítal do n臎kterého 艡eholního spole膷enství nebo si popovídal s p艡áteli. Ch暖ze nám prospívá: uvádí nás do vztahu s tím, co se d臎je kolem nás, nutí nás objevovat zvuky, v暖n臎, 拧umy skute膷nosti kolem nás, zkrátka p艡ibli啪uje nám 啪ivot druhých.

Chodit znamená nestát na míst臎: v臎艡it znamená mít v sob臎 neklid, který nás vede k onomu 鈥瀡íc鈥�, ke kroku dál, k vý拧in臎, které je t艡eba dosáhnout dnes, s v臎domím, 啪e zítra nás cesta zavede vý拧 - nebo hloub臎ji, do na拧eho vztahu s Bohem, který je p艡esn臎 takový jako vztah s milovaným 膷lov臎kem v na拧em 啪ivot臎 nebo mezi p艡áteli: nikdy není ukon膷ený, nikdy není samoz艡ejmý, nikdy není napln臎ný, stále hledá, je拧t臎 není uspokojivý. U Boha není mo啪né 艡íci: 鈥濰otovo, v拧echno spln臎no, to sta膷í鈥�.

Proto nás Jubileum roku 2025 spolu s podstatným rozm臎rem nad臎je musí p艡im臎t k tomu, abychom si stále více uv臎domovali, 啪e víra je pou钮 a 啪e my na této zemi jsme poutníci. Nikoli turisté ani tuláci: existenciáln臎 vzato se nepohybujeme náhodn臎. Jsme poutníci. Poutník pro啪ívá své putování pod praporem t艡í klí膷ových slov: riziko, námaha a cíl.

Riziko. Dnes t臎啪ko chápeme, co pro k艡es钮any minulých dob znamenala pou钮, kdy啪 jsme si zvykli na rychlost a pohodlí cestování letadlem nebo vlakem. Vydat se na cestu p艡ed tisíci lety v拧ak znamenalo podstoupit riziko, 啪e se 膷lov臎k nikdy nevrátí dom暖 kv暖li mnoha nebezpe膷ím, která ho na r暖zných trasách mohla potkat. Víra t臎ch, kte艡í se rozhodli vydat na cestu, byla siln臎j拧í ne啪 jakýkoli strach: dávní poutníci nás u膷í této d暖v臎艡e v Boha, který je povolal, aby se vydali ke hrobu apo拧tol暖, do Svaté zem臎 nebo do n臎jaké svatyn臎. I my prosíme Boha o malý díl této víry, abychom p艡ijali riziko odevzdat se do jeho v暖le s v臎domím, 啪e je to v暖le dobrého Otce, který chce svým d臎tem p艡id臎lit jen to, co je pro n臎 vhodné.

Únava. Ch暖ze fakticky znamená námahu. Dob艡e to v臎dí mnozí poutníci, kte艡í se dnes op臎t houfn臎 vracejí na starobylé poutní cesty: mám na mysli stezku do Santiaga de Compostela, Via Francigena a r暖zné poutní stezky, které vznikly v Itálii a které p艡ipomínají n臎které z nejznám臎j拧ích sv臎tc暖 膷i sv臎dk暖 (sv. Franti拧ek, sv. Tomá拧, ale také Don Tonino Bello) díky pozitivní sou膷innosti ve艡ejných institucí a církevních subjekt暖. P臎拧í putování zahrnuje námahu 膷asného vstávání, p艡ípravu batohu s nejnutn臎j拧ími v臎cmi, n臎co skromného k jídlu. A pak nohy, které bolí, 啪íze艌, která pálí, zejména za slune膷ných letních dn暖. Ale tato námaha je odm臎n臎na mnoha dary, které chodec na cest臎 potkává: krásou stvo艡ení, p暖vabem um臎ní, pohostinností lidí. Ti, kdo se vydají na p臎拧í pou钮 - mnozí to mohou dosv臎d膷it -, dostanou mnohem víc ne啪 vykonanou námahu: navá啪ou krásná pouta s lidmi, které na své trase potkají, pro啪ijí chvíle autentického ticha a plodné niternosti, které frenetický 啪ivot na拧í doby 膷asto znemo啪艌uje, pochopí hodnotu podstatného p艡ed pozlátkem vlastnictví v拧eho zbyte膷ného, ale nedostatku pot艡ebného.

Cíl. Jít jako poutníci znamená, 啪e máme p艡ístavi拧t臎, 啪e ná拧 pohyb má sm臎r, cíl. Jít znamená mít cíl, nebýt vydán na pospas náhod臎: kdo jde, má sm臎r, nechodí v kruhu, ví, kam má jít, neztrácí 膷as kli膷kováním z jedné strany na druhou. Proto jsem opakovan臎 p艡ipomínal, jak úzce spolu souvisí akt ch暖ze a skute膷nost, 啪e jsme v臎艡ící: ti, kdo mají Boha ve svém srdci, dostali dar jit艡ní hv臎zdy, ke které mají sm臎艡ovat - láska, kterou jsme obdr啪eli od Boha, je d暖vodem pro lásku, kterou máme nabídnout druhým lidem.

B暖h je na拧ím cílem: ale nem暖啪eme k n臎mu dojít jako ke svatyni nebo bazilice. A ve skute膷nosti, jak dob艡e ví ka啪dý, kdo n臎kdy p臎拧ky putoval, kone膷n臎 dorazit k vytou啪enému cíli - mám na mysli katedrálu v Chartres, která u啪 dávno pro拧la o啪ivením, pokud jde o pout臎, díky iniciativ臎 básníka Charlese Péguyho p艡ed sto lety - neznamená pocit uspokojení: nebo spí拧e, pokud navenek víte, 啪e jste dorazili, uvnit艡 si uv臎domujete, 啪e cesta je拧t臎 není u konce. Proto啪e B暖h je práv臎 takový: cíl, který nás posouvá dál, cíl, který nás neustále vyzývá k pokra膷ování, proto啪e je v啪dy v臎t拧í ne啪 p艡edstava, kterou o n臎m máme. Sám B暖h nám to vysv臎tlil prost艡ednictvím proroka Izajá拧e: 鈥濷 kolik toti啪 p艡evy拧ují nebesa zemi, o to se li拧í mé chování od va拧eho, mé smý拧lení od smý拧lení va拧eho鈥� (Iz 55,9). S Bohem nikdy nejsme u cíle, k Bohu nikdy nedojdeme: jsme stále na cest臎, stále ho hledáme. Ale práv臎 toto krá膷ení k Bohu nám nabízí opojnou jistotu, 啪e On na nás 膷eká, aby nám dal svou út臎chu a milost.

Vatikán, 2. 艡íjna 2024