Pape?: Jubileum je p?íle?itostí k zamy?lení nad nadějí ve vále?né době
PAPE? FRANTI?EK
Jubileum roku 2025, Svatý rok, který jsem chtěl věnovat tématu ?Poutníci naděje“, je vhodnou p?íle?itostí k zamy?lení nad touto základní a rozhodující k?es?anskou ctností. Zvlá?tě v době, jakou pro?íváme, kdy nás t?etí světová válka vedená po ?ástech, která se odehrává p?ed na?ima o?ima, m??e vést k zaujímání postoj? chmurné sklí?enosti a ?patně skrývaného cynismu.
Naděje je naopak darem a úkolem pro ka?dého k?es?ana. Je darem, proto?e je to B?h, kdo nám ji nabízí. Doufat toti? není pouhý projev optimismu, jako kdy? někdy doufáme, ?e slo?íme zkou?ku na univerzitě (?Doufejme, ?e ji zvládnu“), nebo kdy? o jarní neděli doufáme v dobré po?así na výlet za město (?Doufejme, ?e bude pěkné po?así“). Ne, doufat znamená ?ekat na něco, co nám ji? bylo dáno: na spásu ve vě?né a nekone?né Bo?í lásce. Této lásce, této spáse, která dává chu? na?emu ?ivotu a která tvo?í svorník, na něm? svět z?stává stát navzdory v?em ?patnostem a ne?estem zp?sobeným na?imi lidskými h?íchy. Doufat tedy znamená p?ijímat tento dar, který nám B?h ka?dý den nabízí. Doufat znamená vychutnávat zázrak toho, ?e jsme milováni, hledáni, ?ádáni Bohem, který se neuzav?el ve svých neproniknutelných nebesích, ale u?inil se tělem a krví, dějinami a dny, aby sdílel ná? úděl.
Naděje je také úkolem, který mají k?es?ané povinnost pěstovat a zhodnocovat pro dobro v?ech svých bratr? a sester. Úkolem je z?stat věrný p?ijatému daru, jak správně podotkla Madeleine Delbrêlová, která v Pa?í?i poloviny minulého století, poznamenané dechristianizací, dokázala p?inést evangelium na geografickou i existenciální periferii. Madeleine Delbrêlová napsala: ?K?es?anská naděje nám p?isuzuje jako místo onu úzkou h?ebenovou linii, onu hranici, kde na?e povolání vy?aduje, abychom se ka?dý den a ka?dou hodinu rozhodli být věrní Bo?í věrnosti v??i nám. B?h je nám věrný, na?ím úkolem je na tuto věrnost odpovědět. Ale pozor: nejsme to my, kdo tuto věrnost vytvá?í, je to dar od Boha, který v nás p?sobí, pokud se necháme formovat jeho mocí lásky, Duchem svatým, který p?sobí jako dech inspirace v na?ich srdcích. Je tedy na nás, abychom tento dar vzývali: ?Pane, dej mi, abych ti byl věrný v naději!“.
?ekl jsem, ?e doufat je Bo?í dar a úkol pro k?es?any. A ?ít naději vy?aduje ?mystiku s otev?enýma o?ima“, jak ji nazval velký teolog Joseph-Baptist Metz: umět v?ude vidět d?kazy naděje, pr?lom mo?ného do nemo?ného, milost tam, kde by se zdálo, ?e h?ích podkopal ve?kerou d?věru. P?ed ?asem jsem měl mo?nost vést dialog se dvěma výjime?nými svědky naděje, dvěma otci: jedním Izraelcem Ramim a druhým Palestincem Bassamem. Oba ztratili své dcery v konfliktu, který ji? p?íli? mnoho desetiletí zalévá Svatou zemi krví. P?esto se v?ak ve jménu svého zármutku, utrpení, které pocítili p?i smrti svých dvou malých dcer - Smadar a Abir - stali p?áteli, ba bratry: ?ijí odpu?tění a smí?ení jako konkrétní, prorocké a autentické gesto. Setkání s nimi mi dalo tolik, tolik naděje. Jejich p?átelství a bratrství mě nau?ilo, ?e konkrétně nenávist nemusí mít poslední slovo. Smí?ení, které pro?ívají jako jednotlivci, proroctví vět?ího a ?ir?ího smí?ení, je nep?emo?itelným znamením naděje. A naděje nám otevírá nemyslitelné obzory.
Vyzývám ka?dého ?tená?e tohoto textu k jednoduchému, ale konkrétnímu gestu: ve?er p?ed spaním, kdy? si projdete události, které jste pro?ili, a setkání, která jste za?ili, hledejte v právě uplynulém dni znamení naděje. Úsměv někoho, od koho jste to ne?ekali, projev nezi?tnosti zaznamenaný ve ?kole, laskavost projevená na pracovi?ti, gesto pomoci, by? i malé: naděje je skute?ně ?dětská ctnost“, jak napsal Charles Péguy. A my se pot?ebujeme vrátit do dětství, abychom se udivenýma o?ima pozorovali svět, potkali naději, poznali ji a ocenili. U?me se rozpoznávat naději. Pak budeme moci ?asnout nad tím, kolik dobra na světě existuje. A na?e srdce se rozzá?í nadějí. Pak budeme schopni být majáky budoucnosti pro lidi kolem nás.
Vatikán, 2. ?íjna 2024
