Franti?ek: Jsme poutníci – pou? nás p?ibli?uje Bohu a ?ivotu druh?ch lidí
Pape? Franti?ek
Kdy? jsem byl knězem v rodném Buenos Aires, a tento zvyk jsem si udr?el i jako biskup v tém?e městě, rád jsem chodil po r?zných ?tvrtích, abych nav?tívil spolubratry kněze, zavítal do některého ?eholního spole?enství nebo si popovídal s p?áteli. Ch?ze nám prospívá: uvádí nás do vztahu s tím, co se děje kolem nás, nutí nás objevovat zvuky, v?ně, ?umy skute?nosti kolem nás, zkrátka p?ibli?uje nám ?ivot druhých.
Chodit znamená nestát na místě: vě?it znamená mít v sobě neklid, který nás vede k onomu ?víc“, ke kroku dál, k vý?ině, které je t?eba dosáhnout dnes, s vědomím, ?e zítra nás cesta zavede vý? - nebo hlouběji, do na?eho vztahu s Bohem, který je p?esně takový jako vztah s milovaným ?lověkem v na?em ?ivotě nebo mezi p?áteli: nikdy není ukon?ený, nikdy není samoz?ejmý, nikdy není naplněný, stále hledá, je?tě není uspokojivý. U Boha není mo?né ?íci: ?Hotovo, v?echno splněno, to sta?í“.
Proto nás Jubileum roku 2025 spolu s podstatným rozměrem naděje musí p?imět k tomu, abychom si stále více uvědomovali, ?e víra je pou? a ?e my na této zemi jsme poutníci. Nikoli turisté ani tuláci: existenciálně vzato se nepohybujeme náhodně. Jsme poutníci. Poutník pro?ívá své putování pod praporem t?í klí?ových slov: riziko, námaha a cíl.
Riziko. Dnes tě?ko chápeme, co pro k?es?any minulých dob znamenala pou?, kdy? jsme si zvykli na rychlost a pohodlí cestování letadlem nebo vlakem. Vydat se na cestu p?ed tisíci lety v?ak znamenalo podstoupit riziko, ?e se ?lověk nikdy nevrátí dom? kv?li mnoha nebezpe?ím, která ho na r?zných trasách mohla potkat. Víra těch, kte?í se rozhodli vydat na cestu, byla silněj?í ne? jakýkoli strach: dávní poutníci nás u?í této d?vě?e v Boha, který je povolal, aby se vydali ke hrobu apo?tol?, do Svaté země nebo do nějaké svatyně. I my prosíme Boha o malý díl této víry, abychom p?ijali riziko odevzdat se do jeho v?le s vědomím, ?e je to v?le dobrého Otce, který chce svým dětem p?idělit jen to, co je pro ně vhodné.
Únava. Ch?ze fakticky znamená námahu. Dob?e to vědí mnozí poutníci, kte?í se dnes opět houfně vracejí na starobylé poutní cesty: mám na mysli stezku do Santiaga de Compostela, Via Francigena a r?zné poutní stezky, které vznikly v Itálii a které p?ipomínají některé z nejznáměj?ích světc? ?i svědk? (sv. Franti?ek, sv. Tomá?, ale také Don Tonino Bello) díky pozitivní sou?innosti ve?ejných institucí a církevních subjekt?. Pě?í putování zahrnuje námahu ?asného vstávání, p?ípravu batohu s nejnutněj?ími věcmi, něco skromného k jídlu. A pak nohy, které bolí, ?ízeň, která pálí, zejména za slune?ných letních dn?. Ale tato námaha je odměněna mnoha dary, které chodec na cestě potkává: krásou stvo?ení, p?vabem umění, pohostinností lidí. Ti, kdo se vydají na pě?í pou? - mnozí to mohou dosvěd?it -, dostanou mnohem víc ne? vykonanou námahu: navá?ou krásná pouta s lidmi, které na své trase potkají, pro?ijí chvíle autentického ticha a plodné niternosti, které frenetický ?ivot na?í doby ?asto znemo?ňuje, pochopí hodnotu podstatného p?ed pozlátkem vlastnictví v?eho zbyte?ného, ale nedostatku pot?ebného.
Cíl. Jít jako poutníci znamená, ?e máme p?ístavi?tě, ?e ná? pohyb má směr, cíl. Jít znamená mít cíl, nebýt vydán na pospas náhodě: kdo jde, má směr, nechodí v kruhu, ví, kam má jít, neztrácí ?as kli?kováním z jedné strany na druhou. Proto jsem opakovaně p?ipomínal, jak úzce spolu souvisí akt ch?ze a skute?nost, ?e jsme vě?ící: ti, kdo mají Boha ve svém srdci, dostali dar jit?ní hvězdy, ke které mají smě?ovat - láska, kterou jsme obdr?eli od Boha, je d?vodem pro lásku, kterou máme nabídnout druhým lidem.
B?h je na?ím cílem: ale nem??eme k němu dojít jako ke svatyni nebo bazilice. A ve skute?nosti, jak dob?e ví ka?dý, kdo někdy pě?ky putoval, kone?ně dorazit k vytou?enému cíli - mám na mysli katedrálu v Chartres, která u? dávno pro?la o?ivením, pokud jde o poutě, díky iniciativě básníka Charlese Péguyho p?ed sto lety - neznamená pocit uspokojení: nebo spí?e, pokud navenek víte, ?e jste dorazili, uvnit? si uvědomujete, ?e cesta je?tě není u konce. Proto?e B?h je právě takový: cíl, který nás posouvá dál, cíl, který nás neustále vyzývá k pokra?ování, proto?e je v?dy vět?í ne? p?edstava, kterou o něm máme. Sám B?h nám to vysvětlil prost?ednictvím proroka Izajá?e: ?O kolik toti? p?evy?ují nebesa zemi, o to se li?í mé chování od va?eho, mé smý?lení od smý?lení va?eho“ (Iz 55,9). S Bohem nikdy nejsme u cíle, k Bohu nikdy nedojdeme: jsme stále na cestě, stále ho hledáme. Ale právě toto krá?ení k Bohu nám nabízí opojnou jistotu, ?e On na nás ?eká, aby nám dal svou útěchu a milost.
Vatikán, 2. ?íjna 2024
