PODCAST: Pape? Franti?ek na Benátském bienále
PAPE? FRANTI?EK
Velmi jsem si p?ál p?ijet na Bienále umění v Benátkách na recipro?ní náv?těvu, jak je dobrým zvykem mezi p?áteli. V ?ervnu loňského roku jsem měl tu radost p?ivítat v Sixtinské kapli po?etnou skupinu umělc?. Nyní p?icházím ?k vám dom?“, abych se s vámi osobně setkal, cítil se vám je?tě blí?e a tímto zp?sobem vám poděkoval za to, ?ím jste a co děláte. A zároveň bych odtud rád v?em vzkázal toto: svět pot?ebuje umělce. Svěd?í o tom mno?ství lidí v?ech věkových kategorií, kte?í nav?těvují umělecká místa a akce; rád mezi nimi vzpomínám na tzv. Vatikánské kaple, první pavilon Svatého stolce postavený p?ed ?esti lety na ostrově San Giorgio ve spolupráci s nadací Cini v rámci Bienále architektury.
P?iznám se, ?e se vedle vás necítím jako cizinec: cítím se doma. A myslím si, ?e to vlastně platí pro ka?dého ?lověka, proto?e umění má podle v?eho status ?města - úto?i?tě“, města těch, kte?í se nepod?izují re?imu násilí a diskriminace, ale vytvá?ejí formy lidské sounále?itosti schopné rozpoznat, za?lenit, chránit, obejmout ka?dého. Ka?dého, po?ínaje tím posledním.
Města úto?i?tě jsou biblickou institucí, o ní? se zmiňuje ji? Deuteronomický zákoník (srov. Dt 4,41) a která má zabránit prolévání nevinné krve a mírnit slepou touhu po pomstě, zaru?it ochranu lidských práv a hledat formy smí?ení. Bylo by d?le?ité, kdyby se r?zné umělecké postupy dokázaly v?ude etablovat jako jakási sí? měst úto?i??, která by spole?ně pracovala na tom, aby svět zbavila nesmyslných a prázdných kontrast?, je? se sna?í uchvátit moc skrze rasismus, xenofobii, nerovnost, ekologickou nerovnováhu a aporofobii, tento stra?livý neologismus znamenající ?strach z chudých“. Za těmito antinomiemi se v?dy skrývá odmítání druhého. Je v tom sobectví, které nás nutí fungovat jako osamělé ostrovy namísto spolupracujících souostroví. Prosím vás, kolegové umělci, p?edstavte si města, která na mapě je?tě neexistují: města, kde ?ádný ?lověk není pova?ován za cizího. Proto kdy? ?íkáme ?cizinci v?ude“, navrhujeme ?brat?i v?ude“.
Název pavilonu, ve kterém se nacházíme, zní ?Na vlastní o?i“. V?ichni pot?ebujeme, aby se na nás někdo díval a abychom se odvá?ili podívat se na sebe. V tom je Je?í? vě?ným Mistrem: dívá se na ka?dého s intenzitou lásky, která nesoudí, ale umí být nablízku a povzbudit. A ?ekl bych, ?e umění nás vychovává k takovému pohledu, ne majetnickému, ne objektivizujícímu, ale ani lhostejnému, povrchnímu; vychovává nás ke kontemplativnímu pohledu. Umělci jsou ve světě, ale jsou povoláni ho p?esahovat. Dnes je nap?íklad více ne? kdy jindy naléhavé, aby uměli jasně odli?it umění od trhu. Trh samoz?ejmě propaguje a kanonizuje, ale v?dy existuje riziko, ?e ?vysává“ kreativitu, krade nevinnost a nakonec chladně na?izuje, co dělat.
Dnes jsme se v?ichni rozhodli sejít se zde, v ?enské věznici Giudecca. Je pravda, ?e nikdo nemá monopol na lidskou bolest. Existuje v?ak radost a utrpení, které se v ?enách spojují v jedine?né podobě a kterým musíme naslouchat, proto?e nás mají něco d?le?itého nau?it. Mám na mysli umělkyně jako Frida Khalo, Corita Kentová nebo Louise Bourgeoisová a mnohé dal?í. Z celého srdce doufám, ?e nám sou?asné umění doká?e otev?ít o?i a pom??e nám nále?itě ocenit p?ínos ?en jako spoluú?astnic lidského dobrodru?ství.
Milé umělkyně, p?ipomínám otázku, kterou Je?í? adresoval zástup?m ohledně Jana K?titele: ?Co jste vy?li vidět na pou??? T?tinu t?epotající se ve větru? Na co jste tedy vy?li, abyste se podívali?“ (Mt 11,7-8). Uchovejme si tuto otázku v srdci. Pobízí nás k budoucnosti.
Děkuji vám! Nesu vás v modlitbě. I vy se za mě, prosím, modlete. Děkuji vám.
