蜜桃交友

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK

Církev v啪dy m臎la k um臎lc暖m vztah, který lze ozna膷it za p艡irozený a zárove艌 výjime膷ný. Jedná se o p艡irozené p艡átelství vzhledem k tomu, 啪e um臎lec bere vá啪n臎 nevy膷erpatelnou hloubku existence, 啪ivota a sv臎ta, a to i v jeho rozporech a tragických stránkách. Mnoha specializovaným obor暖m v臎d臎ní hrozí, 啪e tuto hloubkou nezahlédnou, nebo钮 reagují na okam啪ité pot艡eby, ale st臎啪í vidí 啪ivot jako mnohotvárnou skute膷nost. Um臎lec nám v拧em p艡ipomíná, 啪e dimenze, v ní啪 se pohybujeme, by钮 si toho t艡eba nejsme v臎domi, je dimenze Ducha. Va拧e um臎ní je jako plachta, do ní啪 se opírá Duch a podn臎cuje pohyb vp艡ed. P艡átelství církve s um臎ním je tedy n臎co p艡irozeného. Je to v拧ak také výjime膷né p艡átelství, zvlá拧t臎 kdy啪 pomyslíme na mnohé úseky d臎jin, které jsme spole膷n臎 pro拧li a které pat艡í k d臎dictví v拧ech, v臎艡ících i nev臎艡ících. S v臎domím toho také o膷ekáváme nové plody v na拧í dob臎, v atmosfé艡e naslouchání, svobody a respektu. Lidé pot艡ebují tyto plody, výjime膷né plody.

Romano Guardini napsal, 啪e 鈥瀞tav, v n臎m啪 se um臎lec p艡i tvorb臎 nachází, se podobá dít臎ti a také vizioná艡i鈥� (L'opera d'arte, Brescia 1998, 25). Tato dv臎 srovnání se mi zdají zajímavá. Podle Guardiniho 鈥瀠m臎lecké dílo otevírá prostor, do n臎ho啪 m暖啪e 膷lov臎k vstoupit, v n臎m啪 m暖啪e dýchat, pohybovat se a jednat s v臎cmi a lidmi, kte艡í se mu otevírají鈥� (tamté啪, s. 35). Je pravda, 啪e p艡i um臎lecké práci se uvol艌ují hranice a roz拧i艡ují hranice zku拧enosti a porozum臎ní. V拧e se zdá být otev艡en臎j拧í a p艡ístupn臎j拧í. 膶lov臎k pak získává spontaneitu dít臎te s jeho p艡edstavivostí a vizioná艡skou pronikavost, která doká啪e zachytit skute膷nost.

Ano, um臎lec je dít臎, co啪 by nem臎lo znít jako urá啪ka. Znamená to, 啪e se pohybuje p艡edev拧ím v prostoru invence, novosti, tvorby, a vná拧í do sv臎ta n臎co, co dosud nevid臎l. Tím um臎lec popírá p艡edstavu, 啪e 膷lov臎k je bytostí ur膷enou k smrti. 膶lov臎k se musí smí艡it se svou smrtelností, to je pravda, ale není bytostí pro smrt, nýbr啪 pro 啪ivot. Velká myslitelka Hannah Arendtová tvrdí, 啪e 膷lov臎ku je vlastní vná拧et svým 啪ivotem do sv臎ta cosi nového. To je rozm臎r lidské plodnosti. P艡iná拧et novost. I v p艡irozené plodnosti je ka啪dé dít臎 n臎膷ím novým. Otev艡ít se a p艡iná拧et novost. Vy um臎lci toho dosáhnete tím, 啪e p艡inesete svou originalitu. Do svých d臎l v啪dy vkládáte sami sebe, jako neopakovatelné bytosti, kterými v拧ichni jsme, ale se zám臎rem vytvo艡it je拧t臎 více. Kdy啪 vám pomáhá talent, vyná拧íte na sv臎tlo nevídané, obohacujete sv臎t o novou skute膷nost. Napadají m臎 slova, která 膷teme v knize proroka Izaiá拧e, kde B暖h 艡íká: 鈥濰le, já d臎lám v臎ci nové, te膹 ji啪 vzcházejí, co啪 to neznáte?鈥� (43,19). A v knize Zjevení potvrzuje: 鈥濰le, v拧echno tvo艡ím nové鈥� (21,5). Um臎lcova tvo艡ivost se tak zjevn臎 podílí na generativní vá拧ni Boha, oné vá拧ni, s ní啪 B暖h tvo艡il. Jste spojenci Bo啪ího snu! Jste hledícíma a snícíma o膷ima. Nesta膷í se jen dívat, musíte také snít. Jeden latinskoamerický spisovatel 艡ekl, 啪e my, lidé, máme dvojí zrak 鈥� jeden hledí na to, co vidíme, druhý na to, o 膷em sníme. A kdy啪 膷lov臎k tento dvojí zrak nemá, nebo má jen 膷ást jednoho 膷i druhého, n臎co mu chybí. Vid臎t to, o 膷em sníme... Um臎lecké tvo艡ivosti nesta膷í pouhý pohled, 膷lov臎k musí snít.  My lidé tou啪íme po novém sv臎t臎, který pln臎 neuvidíme svýma o膷ima, p艡esto po n臎m tou啪íme, hledáme ho, sníme o n臎m.

Vy, um臎lci, tedy máte schopnost snít o nových podobách sv臎ta. A to je d暖le啪ité: nové formy sv臎ta. Schopnost vná拧et do d臎jin novoty. Proto Guardini 艡íká, 啪e se také podobáte vizioná艡暖m. Jste tak trochu jako proroci. Umíte se dívat na v臎ci do hloubky i do dálky, jako strá啪ci, kte艡í mhou艡í o膷i, aby dohlédli na obzor a rozeznali skute膷nost od zdání. V tom jste povoláni uniknout sugestivní síle oné domn臎lé um臎lé a povrchní krásy, která je dnes velmi roz拧í艡ená a 膷asto se podílí na ekonomických mechanismech, je啪 vytvá艡ejí nerovnosti. Tato krása nep艡itahuje, proto啪e se rodí mrtvá. Není v ní 啪ivot, nep艡itahuje. Je to fale拧ná, kosmetická krása, make-up, který zakrývá, místo aby odhaloval. V ital拧tin臎 existuje toté啪 slovo pro lí膷idla a podvod, lé膷ku 膷i trik, proto啪e je v nich n臎co klamného. Vy si od tohoto druhu krásy udr啪ujete odstup, va拧e um臎ní chce p暖sobit jako kritické sv臎domí spole膷nosti tím, 啪e snímá závoj z toho, co je zjevné a samoz艡ejmé. Chcete ukázat, co nás nutí p艡emý拧let, co nás nutí k ostra啪itosti, co odhaluje skute膷nost i v jejích rozporech, v t臎ch jejích aspektech, které by bylo pohodln臎j拧í nebo výhodn臎j拧í nechat skryté. Stejn臎 jako bibli膷tí proroci nám leckdy stavíte p艡ed o膷i v臎ci, které nám vadí, kritizujete dne拧ní fale拧né mýty, nové modly, banální diskurzy, nástrahy konzumu, úskoky moci. To je zajímavé v psychologickém ustrojení, v osobnosti um臎lc暖: schopnost jít dál, p艡esahovat, v nap臎tí mezi realitou a snem.

A 膷asto to d臎láte s ironií, co啪 je ú啪asná ctnost. Existují dv臎 ctnosti, které p艡íli拧 nep臎stujeme: smysl pro humor a ironii, pot艡ebujeme je p臎stovat více. Bible je plná ironických moment暖, které zesm臎拧艌ují domý拧livou sob臎sta膷nost, p艡etvá艡ku, nespravedlnost, nelidskost, je啪 se odívají do moci a n臎kdy i posvátnosti. 膶iníte dob艡e, 啪e jste také strá啪ci pravého nábo啪enského smyslu, n臎kdy banalizovaného nebo komercionalizovaného. Tím, 啪e jste vidoucími, strá啪ci, kritickými sv臎domím, cítím, 啪e jste spojenci v mnohém, co mi le啪í na srdci, jako je obrana lidského 啪ivota, sociální spravedlnost, pé膷e o bezvýznamné lidi a o spole膷ný domov, v臎domí, 啪e se v拧ichni cítíme bratry. Zále啪í mi na lidskosti lidstva, na jeho lidském rozm臎ru, proto啪e to je také velká Bo啪í vá拧e艌. Jednou z v臎cí, které um臎ní p艡ibli啪ují ví艡e, je skute膷nost, 啪e tak trochu ru拧í. Um臎ní a víra nemohou nechat v臎ci tak, jak jsou: m臎ní je, p艡etvá艡ejí, obracejí, posouvají. Um臎ní nikdy nem暖啪e být anestetikem; sice dodává klid, ale neuspává sv臎domí, udr啪uje je bd臎lé. 膶asto se také vy, um臎lci, sna啪íte prozkoumat podzemní sv臎t lidského bytí, propasti, temná zákoutí. My lidé nejsme jen sv臎tlem, a vy nám to p艡ipomínáte; ale máme vrhat sv臎tlo nad臎je do temnoty 膷lov臎ka, individualismu a lhostejnosti. Pomozte nám zahlédnout sv臎tlo, krásu, která zachra艌uje

K um臎ní se odjak啪iva pojil pro啪itek krásy. Simone Weilová napsala: 鈥濳rása svádí t臎lo, aby získala povolení projít a啪 do du拧e鈥� (L'ombra e la grazia, Bologna 2021, 193). Um臎ní se dotýká smysl暖, aby o啪ivilo ducha, a 膷iní tak prost艡ednictvím krásy, která je odrazem v臎cí, kdy啪 jsou dobré, správné, pravdivé. Je znamením plnosti: v takových p艡ípadech spontánn臎 proná拧íme: 鈥濲ak krásné!鈥�. Krása nám dává pocítit, 啪e 啪ivot sm臎艡uje k plnosti. V pravé kráse tak za膷ínáme poci钮ovat touhu po Bohu. Mnozí doufají, 啪e um臎ní se více sblí啪í s krásou. Samoz艡ejm臎, jak jsem ji啪 艡ekl, existuje i krása marná, um臎lá a povrchní, dokonce klamavá, krása lí膷idel.

Domnívám se v拧ak, 啪e existuje d暖le啪ité kritérium, které poslou啪í k rozli拧ování, a to je harmonie. Skute膷ná krása je toti啪 odrazem harmonie. V teologii, co啪 je zajímavé, teologové popisují otcovství Boha, synovství Je啪í拧e Krista, ale kdy啪 p艡ijde na popis Ducha svatého: Duch je harmonie. Ipse harmonia est. Duch vytvá艡í harmonii. A um臎lec má n臎co z tohoto Ducha, aby vytvo艡il harmonii. Má tento lidský rozm臎r n臎膷eho duchovního. Pravá krása je vlastn臎 odrazem harmonie. Harmonie je, mohu-li to tak 艡íci, výkonnou ctností krásy. Je to její základní duch, v n臎m啪 p暖sobí Duch Bo啪í, velký harmonizátor sv臎ta. Harmonie nastává, kdy啪 existují 膷ásti, které se od sebe li拧í, a p艡esto tvo艡í jednotu, odli拧nou od ka啪dé z 膷ástí a odli拧nou od sou膷tu 膷ástí. Je to obtí啪ná v臎c, kterou m暖啪e umo啪nit pouze Duch: aby se z rozdíl暖 nestaly konflikty, ale r暖znosti, které se integrují; a zárove艌 aby jednota nebyla uniformitou, ale hostila to, co je mnohonásobné. Harmonie d臎lá tyto zázraky jako o Letnicích. V啪dycky m臎 napadá, 啪e Duch svatý umo啪艌uje nejv臎t拧í neklid 鈥� vzpome艌me na ono ráno o Letnicích 鈥� a poté nastoluje harmonii, co啪 není rovnováha. Jak aktuální je toto poselství: nacházíme se v dob臎 ideologické mediální kolonizace a drásajících konflikt暖; uniformující globalizace koexistuje s uzav艡enou lokálností. To je nebezpe膷í na拧í doby, které se m暖啪e dotknout i církve. Konflikt m暖啪e fungovat pod fale拧nou záminkou jednoty; stejn臎 tak rozd臎lení, frakce, narcismus. Pot艡ebujeme, aby princip harmonie více zabydlel ná拧 sv臎t a zahnal uniformitu. Vy, um臎lci, nám m暖啪ete pomoci vytvo艡it prostor pro Ducha. Kdy啪 vidíme dílo Ducha, které vytvá艡í harmonii rozdíl暖, ani啪 by je vyhlazovalo a uniformovalo, pak pochopíme, co je to krása. Krása je dílo Ducha, které vytvá艡í harmonii. Brat艡i a sestry, nech钮 vá拧 génius krá膷í touto cestou!

Drazí p艡átelé, t臎拧í mne na拧e setkání a p艡edtím, ne啪 vás pozdravím, bych vám cht臎l 艡íci jednu v臎c, která mi le啪í na srdci: Cht臎l bych vás po啪ádat, abyste nezapomínali na chudé, kte艡í jsou Kristovými oblíbenci, a to ve v拧ech podobách nouze dne拧ního 膷lov臎ka. I chudí pot艡ebují um臎ní a krásu. N臎kte艡í za啪ívají drsné formy 啪ivotní deprivace, a proto ji pot艡ebují je拧t臎 více. Obvykle nemají 啪ádný hlas, kterým by se mohli vyjád艡it. Vy m暖啪ete být tlumo膷níky jejich tichého volání.

D臎kuji vám a potvrzuji vám svou úctu. P艡eji vám, aby va拧e díla byla hodna 啪en a mu啪暖 této zem臎 a vzdávala slávu Bohu, který je Otcem v拧ech a kterého v拧ichni hledají i skrze um臎ní. A nakonec vás 啪ádám, abyste se za m臎 鈥� harmonicky 鈥� modlili. D臎kuji vám.