蜜桃交友

PAPE? FRANTI?EK

Církev v?dy měla k umělc?m vztah, který lze ozna?it za p?irozený a zároveň výjime?ný. Jedná se o p?irozené p?átelství vzhledem k tomu, ?e umělec bere vá?ně nevy?erpatelnou hloubku existence, ?ivota a světa, a to i v jeho rozporech a tragických stránkách. Mnoha specializovaným obor?m vědění hrozí, ?e tuto hloubkou nezahlédnou, nebo? reagují na okam?ité pot?eby, ale stě?í vidí ?ivot jako mnohotvárnou skute?nost. Umělec nám v?em p?ipomíná, ?e dimenze, v ní? se pohybujeme, by? si toho t?eba nejsme vědomi, je dimenze Ducha. Va?e umění je jako plachta, do ní? se opírá Duch a podněcuje pohyb vp?ed. P?átelství církve s uměním je tedy něco p?irozeného. Je to v?ak také výjime?né p?átelství, zvlá?tě kdy? pomyslíme na mnohé úseky dějin, které jsme spole?ně pro?li a které pat?í k dědictví v?ech, vě?ících i nevě?ících. S vědomím toho také o?ekáváme nové plody v na?í době, v atmosfé?e naslouchání, svobody a respektu. Lidé pot?ebují tyto plody, výjime?né plody.

Romano Guardini napsal, ?e ?stav, v něm? se umělec p?i tvorbě nachází, se podobá dítěti a také vizioná?i“ (L'opera d'arte, Brescia 1998, 25). Tato dvě srovnání se mi zdají zajímavá. Podle Guardiniho ?umělecké dílo otevírá prostor, do něho? m??e ?lověk vstoupit, v něm? m??e dýchat, pohybovat se a jednat s věcmi a lidmi, kte?í se mu otevírají“ (tamté?, s. 35). Je pravda, ?e p?i umělecké práci se uvolňují hranice a roz?i?ují hranice zku?enosti a porozumění. V?e se zdá být otev?eněj?í a p?ístupněj?í. ?lověk pak získává spontaneitu dítěte s jeho p?edstavivostí a vizioná?skou pronikavost, která doká?e zachytit skute?nost.

Ano, umělec je dítě, co? by nemělo znít jako urá?ka. Znamená to, ?e se pohybuje p?edev?ím v prostoru invence, novosti, tvorby, a vná?í do světa něco, co dosud neviděl. Tím umělec popírá p?edstavu, ?e ?lověk je bytostí ur?enou k smrti. ?lověk se musí smí?it se svou smrtelností, to je pravda, ale není bytostí pro smrt, nýbr? pro ?ivot. Velká myslitelka Hannah Arendtová tvrdí, ?e ?lověku je vlastní vná?et svým ?ivotem do světa cosi nového. To je rozměr lidské plodnosti. P?iná?et novost. I v p?irozené plodnosti je ka?dé dítě ně?ím novým. Otev?ít se a p?iná?et novost. Vy umělci toho dosáhnete tím, ?e p?inesete svou originalitu. Do svých děl v?dy vkládáte sami sebe, jako neopakovatelné bytosti, kterými v?ichni jsme, ale se záměrem vytvo?it je?tě více. Kdy? vám pomáhá talent, vyná?íte na světlo nevídané, obohacujete svět o novou skute?nost. Napadají mě slova, která ?teme v knize proroka Izaiá?e, kde B?h ?íká: ?Hle, já dělám věci nové, te? ji? vzcházejí, co? to neznáte?“ (43,19). A v knize Zjevení potvrzuje: ?Hle, v?echno tvo?ím nové“ (21,5). Umělcova tvo?ivost se tak zjevně podílí na generativní vá?ni Boha, oné vá?ni, s ní? B?h tvo?il. Jste spojenci Bo?ího snu! Jste hledícíma a snícíma o?ima. Nesta?í se jen dívat, musíte také snít. Jeden latinskoamerický spisovatel ?ekl, ?e my, lidé, máme dvojí zrak – jeden hledí na to, co vidíme, druhý na to, o ?em sníme. A kdy? ?lověk tento dvojí zrak nemá, nebo má jen ?ást jednoho ?i druhého, něco mu chybí. Vidět to, o ?em sníme... Umělecké tvo?ivosti nesta?í pouhý pohled, ?lověk musí snít.  My lidé tou?íme po novém světě, který plně neuvidíme svýma o?ima, p?esto po něm tou?íme, hledáme ho, sníme o něm.

Vy, umělci, tedy máte schopnost snít o nových podobách světa. A to je d?le?ité: nové formy světa. Schopnost vná?et do dějin novoty. Proto Guardini ?íká, ?e se také podobáte vizioná??m. Jste tak trochu jako proroci. Umíte se dívat na věci do hloubky i do dálky, jako strá?ci, kte?í mhou?í o?i, aby dohlédli na obzor a rozeznali skute?nost od zdání. V tom jste povoláni uniknout sugestivní síle oné domnělé umělé a povrchní krásy, která je dnes velmi roz?í?ená a ?asto se podílí na ekonomických mechanismech, je? vytvá?ejí nerovnosti. Tato krása nep?itahuje, proto?e se rodí mrtvá. Není v ní ?ivot, nep?itahuje. Je to fale?ná, kosmetická krása, make-up, který zakrývá, místo aby odhaloval. V ital?tině existuje toté? slovo pro lí?idla a podvod, lé?ku ?i trik, proto?e je v nich něco klamného. Vy si od tohoto druhu krásy udr?ujete odstup, va?e umění chce p?sobit jako kritické svědomí spole?nosti tím, ?e snímá závoj z toho, co je zjevné a samoz?ejmé. Chcete ukázat, co nás nutí p?emý?let, co nás nutí k ostra?itosti, co odhaluje skute?nost i v jejích rozporech, v těch jejích aspektech, které by bylo pohodlněj?í nebo výhodněj?í nechat skryté. Stejně jako bibli?tí proroci nám leckdy stavíte p?ed o?i věci, které nám vadí, kritizujete dne?ní fale?né mýty, nové modly, banální diskurzy, nástrahy konzumu, úskoky moci. To je zajímavé v psychologickém ustrojení, v osobnosti umělc?: schopnost jít dál, p?esahovat, v napětí mezi realitou a snem.

A ?asto to děláte s ironií, co? je ú?asná ctnost. Existují dvě ctnosti, které p?íli? nepěstujeme: smysl pro humor a ironii, pot?ebujeme je pěstovat více. Bible je plná ironických moment?, které zesmě?ňují domý?livou soběsta?nost, p?etvá?ku, nespravedlnost, nelidskost, je? se odívají do moci a někdy i posvátnosti. ?iníte dob?e, ?e jste také strá?ci pravého nábo?enského smyslu, někdy banalizovaného nebo komercionalizovaného. Tím, ?e jste vidoucími, strá?ci, kritickými svědomím, cítím, ?e jste spojenci v mnohém, co mi le?í na srdci, jako je obrana lidského ?ivota, sociální spravedlnost, pé?e o bezvýznamné lidi a o spole?ný domov, vědomí, ?e se v?ichni cítíme bratry. Zále?í mi na lidskosti lidstva, na jeho lidském rozměru, proto?e to je také velká Bo?í vá?eň. Jednou z věcí, které umění p?ibli?ují ví?e, je skute?nost, ?e tak trochu ru?í. Umění a víra nemohou nechat věci tak, jak jsou: mění je, p?etvá?ejí, obracejí, posouvají. Umění nikdy nem??e být anestetikem; sice dodává klid, ale neuspává svědomí, udr?uje je bdělé. ?asto se také vy, umělci, sna?íte prozkoumat podzemní svět lidského bytí, propasti, temná zákoutí. My lidé nejsme jen světlem, a vy nám to p?ipomínáte; ale máme vrhat světlo naděje do temnoty ?lověka, individualismu a lhostejnosti. Pomozte nám zahlédnout světlo, krásu, která zachraňuje

K umění se odjak?iva pojil pro?itek krásy. Simone Weilová napsala: ?Krása svádí tělo, aby získala povolení projít a? do du?e“ (L'ombra e la grazia, Bologna 2021, 193). Umění se dotýká smysl?, aby o?ivilo ducha, a ?iní tak prost?ednictvím krásy, která je odrazem věcí, kdy? jsou dobré, správné, pravdivé. Je znamením plnosti: v takových p?ípadech spontánně proná?íme: ?Jak krásné!“. Krása nám dává pocítit, ?e ?ivot smě?uje k plnosti. V pravé kráse tak za?ínáme poci?ovat touhu po Bohu. Mnozí doufají, ?e umění se více sblí?í s krásou. Samoz?ejmě, jak jsem ji? ?ekl, existuje i krása marná, umělá a povrchní, dokonce klamavá, krása lí?idel.

Domnívám se v?ak, ?e existuje d?le?ité kritérium, které poslou?í k rozli?ování, a to je harmonie. Skute?ná krása je toti? odrazem harmonie. V teologii, co? je zajímavé, teologové popisují otcovství Boha, synovství Je?í?e Krista, ale kdy? p?ijde na popis Ducha svatého: Duch je harmonie. Ipse harmonia est. Duch vytvá?í harmonii. A umělec má něco z tohoto Ducha, aby vytvo?il harmonii. Má tento lidský rozměr ně?eho duchovního. Pravá krása je vlastně odrazem harmonie. Harmonie je, mohu-li to tak ?íci, výkonnou ctností krásy. Je to její základní duch, v něm? p?sobí Duch Bo?í, velký harmonizátor světa. Harmonie nastává, kdy? existují ?ásti, které se od sebe li?í, a p?esto tvo?í jednotu, odli?nou od ka?dé z ?ástí a odli?nou od sou?tu ?ástí. Je to obtí?ná věc, kterou m??e umo?nit pouze Duch: aby se z rozdíl? nestaly konflikty, ale r?znosti, které se integrují; a zároveň aby jednota nebyla uniformitou, ale hostila to, co je mnohonásobné. Harmonie dělá tyto zázraky jako o Letnicích. V?dycky mě napadá, ?e Duch svatý umo?ňuje největ?í neklid – vzpomeňme na ono ráno o Letnicích – a poté nastoluje harmonii, co? není rovnováha. Jak aktuální je toto poselství: nacházíme se v době ideologické mediální kolonizace a drásajících konflikt?; uniformující globalizace koexistuje s uzav?enou lokálností. To je nebezpe?í na?í doby, které se m??e dotknout i církve. Konflikt m??e fungovat pod fale?nou záminkou jednoty; stejně tak rozdělení, frakce, narcismus. Pot?ebujeme, aby princip harmonie více zabydlel ná? svět a zahnal uniformitu. Vy, umělci, nám m??ete pomoci vytvo?it prostor pro Ducha. Kdy? vidíme dílo Ducha, které vytvá?í harmonii rozdíl?, ani? by je vyhlazovalo a uniformovalo, pak pochopíme, co je to krása. Krása je dílo Ducha, které vytvá?í harmonii. Brat?i a sestry, nech? vá? génius krá?í touto cestou!

Drazí p?átelé, tě?í mne na?e setkání a p?edtím, ne? vás pozdravím, bych vám chtěl ?íci jednu věc, která mi le?í na srdci: Chtěl bych vás po?ádat, abyste nezapomínali na chudé, kte?í jsou Kristovými oblíbenci, a to ve v?ech podobách nouze dne?ního ?lověka. I chudí pot?ebují umění a krásu. Někte?í za?ívají drsné formy ?ivotní deprivace, a proto ji pot?ebují je?tě více. Obvykle nemají ?ádný hlas, kterým by se mohli vyjád?it. Vy m??ete být tlumo?níky jejich tichého volání.

Děkuji vám a potvrzuji vám svou úctu. P?eji vám, aby va?e díla byla hodna ?en a mu?? této země a vzdávala slávu Bohu, který je Otcem v?ech a kterého v?ichni hledají i skrze umění. A nakonec vás ?ádám, abyste se za mě – harmonicky – modlili. Děkuji vám.