ҽ

2024.04.08 Donne Chiesa Frauen

Tichý exodus: Kdo jsou ženy, které opouštějí církev, a proč?

Nejsou to jen čtyřicátnice, ale také generace Z.

Lucia Capuzzi – L´Osservatore Romano

„Nebyla jsem to já, kdo opustil církev. Byla to ona, kdo opustil mě. Vlastně mě nikdy pořádně nepřijala. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si to uvědomila. Pak mi to najednou bylo jasné. Vzpomínám si přesně na ten okamžik: sledovala jsem v televizi pohřeb Jana Pavla II. Byly to dojemné záběry. Něco mě však znepokojilo. Pak najednou přišlo odhalení: byli tam samí muži. Kde jsou ženy, ptala jsem se sama sebe. A ptám se dál. Nebylo snadné přestat se považovat za katoličku. Zpočátku jsem se cítila provinile, bylo to jako zradit svou rodinu. Stále se mi občas stýská po společenství. Vrátit se však nemohu. Moje dcery, které mají odtažitější pohled, mi pomohly vidět věci jasněji. Proč bych měla být součástí instituce, která drží ženy na okraji a navíc toto vyloučení ospravedlňuje doktrinálními a teologickými důvody?“.

Ve slovech Marty, učitelky ve věku kolem 60 let, se odráží bolest mnoha žen. Bolest Sabiny, které je 46 let a pracuje na volné noze: „Jednoho dne jsem to už nevydržela a odešla jsem. Slova homilie byla tak nabubřelá, prázdná, iritující... Kněz mluvil o Adamovi a Evě, ale tu druhou opravdu neznal. Přesto se cítil oprávněn mluvit za ni a za všechny: ženy chtějí toto, ženy se hodí pro toto, ženy jsou schopné tohoto“. A bolest Liny, 38leté sociální pracovnice: „Chtěla jsem dát pokřtít svého nejstaršího syna. Nevím proč, byl to impuls. Když jsem to řekla faráři, začal mě vyslýchat. Popravdě řečeno jsem to byla já, kdo se ho chtěl ptát na otázky o evangeliu, Ježíši, víře. Jako dítě jsem chodila na katechismus, pak už nic. Teď jsem chtěla pochopit, abych se znovu přiblížila... Nedal mi čas. Protože jsem byla pouze civilně sezdaná,“ okamžitě upřesnil, „tak by mi nemohl dát rozhřešení ani eucharistii“. O nic jsem ho nežádala. Vyjmenoval mi řadu pravidel, kterým jsem nerozuměla. Už jsem se tam nikdy nevrátila“. „Vedu výzkumnou skupinu molekulární medicíny,“ říká padesátiletá Alice. „Pokaždé, když jsem vešla do farnosti, cítila jsem se katapultovaná o 30 let zpátky. Byla jsem tam matkou, manželkou, ničím jiným. Brali mě jen na pečovatelské role. Přestala jsem tam chodit“.

To nejsou ojedinělé případy. Ženy v 21. století mají na církev stohy „sešitů stížností“. Ve většině případů však nejde jen o nevraživost. Jak už to bývá, ve stížnostech je slyšet hlas Ducha, tvrdí americký teolog Bradford Hinze, který vyučuje na Fordhamově univerzitě v New Yorku. Rostoucí nespokojenost věřících žen by tak mohla být znamením doby. Tento jev je rozšířený, jak upozorňují sociální vědy. V Itálii odhaluje poslední „Zpráva o mládeži“ Toniolova institutu skutečný odliv mladých žen z církve. Je to jev, který začal takřka po špičkách od 60. let minulého století a s převratnou silou se objevil v posledních desetiletích u takzvané generace Z (narozených v letech 1996-2010). Již v roce 2014 upozornil na „útěk čtyřicátnic“ teolog Armando Matteo, nyní sekretář dikasteria pro nauku víry. Tento varovný signál však zůstal nevyslyšen.

V současné době se ke katolické víře hlásí 33 procent Italek mladších 30 let, před deseti lety to byl téměř dvojnásobek (62 procent). Počet těch, které se označují za ateistky, vzrostl z 12 na 29,8 procenta. Čísla jsou podobná jako u jejich mužských vrstevníků. Až dosud však byly věřící ženy „výjimkou“ v rostoucí nedůvěře k náboženské příslušnosti a praxi. To už dnes neplatí. V Itálii stejně jako ve zbytku Evropy.

V USA došlo dokonce k předstižení v ekumenickém ohledu: podle nedávného průzkumu Survey centre on American life opouští různé křesťanské denominace 54 % mladých žen oproti 46 % mužů. Důvodem tohoto loučení je podle ředitele centra, Daniela Coxe, a koordinátorky programu a výzkumnice, Kelsey Eyre, 'nahromadění negativních zkušeností'. Obecně se tento odchod odehrává v tichosti. „Zvuk odcházející ženy z církve je zvukem tlesknutí jedné ruky,“ napsala před rokem v otevřeném dopise do National Catholic Reporter Geraldine Gormanová, profesorka ošetřovatelství a aktivistka za nenásilí, která to zažila na vlastní kůži.

Každá žena má svůj osobní seznam frustrací, které zažívá v církevním prostředí. Neuznání emancipace dosažené, byť se všemi omezeními, v občanské sféře, rostoucí rozpor mezi sexuální morálkou a individuálním chováním, faktické vyloučení z odpovědných pozic a de iure z ordinovaných služeb. „Ženský symbolismus konstruovaný církví je něčím, v čem se konkrétní ženy této doby již nemohou poznat,“ říká italská teoložka Selene Zorziová. „Nejenže jsou všechny ústřední pozice svěřeny mužům: slavení eucharistie, modlitba, vedení společenství, jak to katoličky denně zažívají. Dokonce i jazyk je mužský. V očích církve jsou navíc ženy v podstatě matkami a manželkami a až na druhém místě pracujícími. Ty, které nemají heterosexuální rodinu, děti nebo jsou svobodné, se necítí být uznávány,“ zdůrazňuje Gunda Wernerová, profesorka dogmatiky na univerzitě v německé Bochumi a mluvčí Fóra katolických teoložek.

Tato problematika vyvolává rozvrat v zemích globálního Severu. Začíná se však projevovat i jinde. Jedním z náznaků je v Latinské Americe úbytek katechetů v posledních letech. Jestliže biskupové tohoto kontinentu během konference v Aparecidě v roce 2007 hovořili o absenci mužů v církevních společenstvích, tento úbytek odhaluje odklon žen, zejména mladých žen. Jejich zklamání se projevuje spíše než „útěkem“ omezením času a prostoru věnovaného církvi. Něco podobného se děje v Africe a Asii.

Nespokojenost žen je zkrátka globálním jevem, soudě podle geografické průřezovosti, s níž se volání žen objevilo v kontinentálních zprávách předložených univerzální synodě. Proces naslouchání a rozlišování, který iniciovala, nakonec vynesl tuto otázku do popředí. Jedním z plodů byla bezprecedentní účast 54 hlasujících „synodních matek“ na prvním zasedání v říjnu 2023. "Synoda se postarala o to, aby byla ženská nespokojenost jasně vnímána. Zatím však není pochopena ve svých základních příčinách. Slova žen jsou slyšet, ale příliš málo se mluví o pravdách, které tato slova obsahují. Přinejmenším tehdy, když naznačují proměnu partnera rozhovoru,“ zdůrazňuje argentinská teoložka Carolina Bacherová, vědecká pracovnice Katolické univerzity Silva Henriqueze v Santiagu de Chile a odbornice na synodalitu.

„První shromáždění každopádně vyjádřilo s velkou jasnozřivostí a smyslem pro odpovědnost touhu po změně, a to i díky přítomným ženám. V tomto smyslu synoda znovu uvedla do pohybu proces změny paradigmatu iniciovaný II. vatikánským koncilem, onu „evangelijní revoluci“, jejímž tepajícím srdcem je nový vztah mezi mužem a ženou v Ježíši, vzdálený tehdejším i současným patriarchálním normám,“ říká don Piero Coda, generální sekretář Mezinárodní teologické komise. Souhrnná zpráva vyzývá ke „skutečnému uznání a specifickému zhodnocení přítomnosti a přínosu žen a k podpoře jejich pastorační odpovědnosti v životě a poslání církve“.

Dokumenty doručené na druhé zasedání tyto naléhavé potřeby zdůrazňují. „Vyzývají zejména k větší účasti žen na rozhodovacích procesech a ke zhodnocení jejich role, počínaje tím, co je již možné, a to jak v oblasti vyučování, tak při svěřování funkcí v diecézích a v kanonických procesech,“ vysvětluje otec Giacomo Costa, zvláštní sekretář synody pro synodalitu.

Náznak je jasný, a proto není nutná žádná další sněmovní práce. Místo toho je třeba pochopit, jak postupovat v návaznosti na ni. Z tohoto důvodu, aniž by se čekalo na závěry příštího synodálního shromáždění, papež František tuto problematiku svěřil k prohloubení jedné z deseti pracovních skupin zřízených ad hoc - a složených synodálním způsobem z odborníků. Zejména účastí pokřtěných žen na církevním životě se zabývá pátá komise, která je povolána prozkoumat „některé teologické a kanonické otázky v otázce specifických forem služebnosti“. Závěry přijdou „nejlépe do června 2025“, již na synodě však bude předložena zpráva o průběhu analýzy. „Ženská otázka je totiž průřezová, dotýká se všech skupin, od formace až po debatu o kontroverzních etických otázkách. Rozhodnutí svěřit ji zvláštní komisi by nemělo být chápáno jako způsob, jak ji odvést od debaty sněmovny, která se zaměří na církevní synodalitu, zdaleka ne. Znamená to naopak, že se toto téma jasně vynořilo. Nepotřebuje další diskusi, ale spíše přesné výstupy směřující k dokončení nezbytných kroků,“ zdůrazňuje otec Coda.

Moment je choulostivý: k očekávání mnohých žen - a mnoha mužů - se přidávají obavy těch, kteří se obávají rizika „gepardovského řešení“ (Jak říká hrabě Tancredi v Lampedusově románu Gepard: „Chceme-li, aby všechny věci zůstaly stejné, musí se vše změnit.“, pozn. překl.) této objektivně složité cesty. Obavy se vystupňovaly poté, co papež v květnovém rozhovoru pro CBS zjevně uzavřel téma ženského diakonátu - které výslovně spadá do předmětu činnosti páté pracovní skupiny -. „Jsme uprostřed cesty. Je proto zásadní, aby ani jedna strana nepřerušila dialog. Ten není uzavřen, dokud nejsou obě strany spokojeny,“ zdůrazňuje Carolina Bacherová. Jakékoli prohlášení musí být zarámováno do horizontu otevřeného rozhovoru, v němž se postupuje na základě rozhodnutí, která vyjadřují dosud dosaženou dohodu. Bylo by vhodné vytvořit struktury, v nichž by se o konfliktech mohlo nadále diskutovat, napětí by mohlo vyplouvat na povrch, aniž by se člověk musel bát. Církev čelila vyhroceným debatám i při jiných příležitostech v dějinách. Právě Tradice nám nabízí cenné ukazatele, jak postupovat. Stále platí paradigma, o němž se vypráví ve Skutcích apoštolských, o jeruzalémském koncilu, kdy bylo rozhodnuto, že křesťané jiných tradic nejsou povinni dodržovat pravidla judaismu. Zásada, na kterou se tehdy Petr odvolával, zněla: „neukládat více břemen, než je nutné“. Platila tehdy a platí i nyní. Tato „volba nejmenších“ je kritériem synodálního rozlišování, které rozeznává, co chce Duch svatý říci dnešní církvi“.

Lucia Capuzzi je italská novinářka a pracuje pro list „Avvenire“.

22. října 2024, 14:46