Ve Francii roste po?et pok?těn?ch dospěl?ch, naděje pro církev
Charles de Pechpeyrou - L’Osservatore Romano
Znamení naděje, světlo pro církev, která musela v posledních letech ?elit tolika krizím, po?ínaje krizí sexuálního zneu?ívání páchaného uvnit? církve. Takovouto naději pro mnohé francouzské biskupy p?edstavují dopisy, které mají ka?doro?ně p?ed Velikonocemi radost dostávat od katechumen? p?ipravujících se na p?ijetí svátosti k?tu. Tato radost je o to vět?í, ?e po?et dospělých, kte?í ?ádají o vstup do spole?enství vě?ících katolické víry, rok od roku roste. V roce 2023 jich bylo 5463, co? je o více ne? tisíc více ne? v p?edchozím roce, kdy jich bylo 4278, zatímco v roce 2022 bylo nově pok?těno asi 3500 dospělých. "Tito mu?i a ?eny, pok?tění v Kristově smrti a vzk?í?ení, se nechali uchvátit Bo?í láskou zjevenou v Je?í?i Kristu," ?íká Olivier Leborgne, p?edseda Národní slu?by pro katechezi a katechumenát p?i Francouzské biskupské konferenci, "chtějí od něj p?ijmout sílu ?ivota v milosti Ducha svatého, aby z ní ?ili a vyza?ovali ji uprost?ed světa. "Církev se obnovuje," pokra?oval biskup z Arrasu, "svět je povzbuzen na cestách lásky v pravdě, solidaritě a míru".
Podle Národní slu?by pro katechezi a katechumenát ?tvrtina lidí, kte?í ?ádají o k?est, nemá ?ádné znalosti o k?es?anské ví?e, kdy? zaklepou na dve?e církve. Nejsou v?ak bez "duchovní praxe": mnozí z nich "se ji? modlí, ani? by jasně věděli, ke komu se obracejí, ?tou Bibli, evangelia, jsou vnímaví k lidové zbo?nosti, jako je zapálení sví?ky v kostele, konají poutě a ochotně nav?těvují kostely, kde najdou p?íznivé místo pro osobní rozjímání". "M??e se stát, ?e lidé z k?es?anské tradice mají p?ed o?ima Boha, který je soudcem, který trestá, zále?í mu na ?istotě, co? je spojeno s fundamentalistickým ?tením Písma," poznamenávají katecheté, "trvá dlouho, ne? tuto vizi opustí. ?asto v?ak ti, kte?í k?es?anskou víru v?bec neznají, nejd?íve objeví Boha lásky, který odpou?tí. Jsou zasa?eni a nacházejí vnit?ní pokoj.
Ve spole?nosti, která ji? není p?evá?ně k?es?anská, kde k?es?anský jazyk a pojmy víry ji? nejsou z?ejmé, vy?aduje k?es?anský ?ivot ur?ité objasnění, poznamenává Národní slu?ba pro katechezi a katechumenát. "Jako p?i ka?dé iniciaci p?jde o to, aby ?lověk postupně vstupoval do tohoto světa tvo?eného symboly, zobrazeními, a? k objevení k?es?anského mystéria". Pro ty, kte?í je doprovázejí - a kte?í byli obvykle v?dy pono?eni do katolické tradice - bude proces p?ivtělování katechumen? ke katolické ví?e vy?adovat ur?itou adaptaci. Pot?eba objasňovat jazyk, p?ekládat, vysvětlovat některé pou?ívané pojmy vy?aduje trpělivost a naslouchání, aby bylo mo?né dr?et krok s tím, co katechumeni objevují. D?le?ité je, vysvětluje jeden z nich, "ukázat, ?e víra a rozum nejsou v protikladu".
V loňském roce byly t?i ?tvrtiny nově pok?těných dospělých mlad?í 40 let a nejvýrazněj?í nár?st byl ve věkové skupině 18-25 let, která tvo?ila t?etinu katechumen?. Mezi nimi byl i ?ty?iadvacetiletý Alexandre, kterému se spolu s partnerkou krátce p?ed k?tem narodilo dítě. Pracuje v obchodě se sportovními pot?ebami v Roubaix, postindustriálním městě na severu Francie, několik kilometr? od belgických hranic. 'Nevyr?stal jsem v k?es?anské rodině,' ?íká, 'někte?í p?átelé se mnou o Bohu mluvili, ale p?íli? mě nepovzbuzovali. Byl jsem to já, kdo cítil Bo?í volání". 'Během setkání se sestrou Marií Élisabeth, která mě doprovázela, jsem objevil dal?í ?ást svého já, která byla klidněj?í, radostněj?í,' pokra?uje, 'hodně ?teme Bibli, poka?dé jsem hluboce zasa?en. Setkání s ostatními katechumeny jsem si u?íval. Moje partnerka mě nenásledovala, ale kdy? jsem jí navrhl, abychom pok?tili na?eho syna ve stejný den jako já, byla velmi nad?ená".
P?íliv katechumen? je tedy pro církev ve Francii skute?ným d?vodem k radosti a naději. Ale také výzvou pro komunity. Mnoho neofyt? má toti? tendenci se po p?ijetí k?tu "vytratit", mají problém najít své místo ve farnostech a nedostává se jim dostate?né podpory. "Dlouho jsem putovala z farnosti do farnosti," ?íká Lucia, která se k ví?e svých prarodi?? vrátila asi p?ed deseti lety, "a to velmi nepravidelně, se skute?nými obdobími víry ve tmě. V?dycky jsem si p?ipadala trochu jako cizinec. A pak mě jednou v kostele, kam jsem vstupovala poprvé, p?i?la pozdravit a p?ivítat jedna paní. Cítila jsem se p?ijatá a z?stala jsem." Někdy sta?í velmi málo, aby se z jiskry stal trvalý plamen.
