Co si mladí myslí o k?tu: Revolu?ní volba
Guglielmo Gallone - L’Osservatore Romano
Málo praktikujících, mnoho pok?těných. Podivný paradox celé Itálie. V několika evropských zemích jde vyprazdňování kostel? ruku v ruce s úbytkem svátostí: nap?íklad ve ?panělsku bylo pok?těno méně ne? 50 procent dětí narozených v roce 2019 a ve Francii v roce 2015 uvedlo, ?e je pok?těno, jen 45,9 procenta osob mlad?ích 20 let. V Itálii údaje z místních diecézí ukazují, ?e p?esto?e se k praktikujícím k?es?an?m hlásí pouze 19 procent obyvatel, v roce 2020 bylo v ?ímě pok?těno 82 procent obyvatel a v Miláně bylo v roce 2019 pok?těno 5 078 297 z 5 558 412 obyvatel.
Jak je to mo?né? Abychom zjistili, co si mladí lidé myslí o první z k?es?anských svátostí, oslovili jsme p?ímo je. T?iadvacetiletá Debora si ze svého k?tu nic nepamatuje, proto?e, jak nám ?ekla, "bylo mi něco p?es pět měsíc?. Tato absence povědomí a vzpomínek znamená, ?e mnoho mých vrstevník? o k?tu v?bec nep?emý?lí. Pokud o něm p?emý?lejí, vnímají ho jako něco, co vám nezmění ?ivot, proto?e to uděláte bu? z rodinného zvyku, nebo abyste se necítili odli?ní od vět?iny. Ale co potom?". Magdalena, také 23 let, dodává: "Nevidím ?ádný rozdíl mezi pok?těným a nepok?těným mladým ?lověkem. Po odklonu od k?es?anství se rodi?e rozhodli po?kat, a? se budu moci rozhodnout, zda se nechám pok?tít, nebo ne. Kdy? jsem vyr?stala, nikdy jsem necítila pot?ebu. Ano, mo?ná se to stalo, kdy? jsem viděla kamarády rozbalovat dárky p?i prvním p?ijímání nebo bi?mování, ale nikdy to nebylo nic vá?ného. Velmi obdivuji ty, kte?í vě?í, a vlastně bych si p?ála, abych vě?ila také. Ale nedoká?u to. ?ím více se s k?es?anským světem konfrontuji, tím méně mě p?itahuje, proto?e si myslím, ?e nemá smysl spoléhat se na něco, co podle mě neexistuje".
Být pok?těný v?ak automaticky neznamená být k?es?anem, zejména ve spole?nosti, kde je smysl pro nábo?enství zplo?tělý. A je to riziko, proto?e to znamená zneva?ovat význam svátosti, jednat bez vědomí a neuvědomovat si d?le?itost své duchovní identity. Samoz?ejmě tomu tak není v?dy. Dokládá to p?íběh osmnáctiletého Eliá?e, který se nechal pok?tít teprve p?ed několika týdny, proto?e "jsem si zamiloval Je?í?ovo slovo a k?es?anský zp?sob ?ivota. Pro mě to bylo formální potvrzení mé volby. Rozhodl jsem se postavit na stranu dobra a udělal jsem to vědomě". Za touto volbou se skrývá mnohem del?í cesta, která za?ala momentem bolesti, proto?e, jak vysvětluje Elias, "k ví?e jsem dospěl, kdy? mi zem?el p?ítel. Jak bylo mo?né, ?e u? ho nikdy neuvidím? Za?al jsem p?emý?let, co je po smrti. V těch dnech mě jiný p?ítel vzal na m?i. Bylo to poprvé. Dodnes si pamatuji, jak kněz ?etl podobenství o sítích a jak jsem ?asl, kdy? jsem sly?el p?íběh o ?lověku, který v?echno opustil, aby se stal rybá?em lidí. V tu chvíli jsem pocítil pot?ebu v něco vě?it. V o?ích lidí z mé farnosti, p?edev?ím otce Renata a otce Hamiltona, jsem rozpoznal ?ivot víry a hodnotu prostoty. Ve světě hyperpropojeném pouze internetem mě nau?ili, co znamená být spole?enstvím. Díky modlitbě jsem se nau?il vidět sám sebe zven?í. Kdy? mi tedy bylo 18 let, neměl jsem ?ádné pochybnosti: nechal jsem se pok?tít. A dokonce jsem z toho udělal balí?ek t?í v jednom, spolu s prvním p?ijímáním a bi?mováním".
Ve spole?nosti, kde je stále obtí?něj?í rozhodnout se pro nějakou stranu, by akt k?tu chtěl ukázat právě toto: odvahu a d?le?itost volby. Ba co víc, odvahu a d?le?itost toho, aby si lidé vybírali cestu, aby se spoléhali na ?ivotní vzory, jako je rodina, aby umo?ňovali i druhým, aby si sami vybrali svou cestu. "A ne aby druzí ur?ovali tvou cestu," pokra?uje Debora: "Moji rodi?e se rozhodli, ?e mě postaví na cestu, o ní? si budu muset rozhodnout, zda se po ní vydám, nebo ne. Moment bi?mování pro mě byl potvrzením této první svátosti. Jako kmotra k?tu své nete?e cítím, ?e mám v??i ní odpovědnost".
Rodina, zodpovědnost, rozhodování, zamilovanost. Pokud se některým mladým lidem, zejména v dne?ním kontextu, vybaví p?i otázce na význam k?tu ur?itá slova, pak být k?es?anem a rozhodnout se pro k?est by mělo být revolu?ním gestem par excellence. Problém je v tom, ?e revoluce se nedělají ze zvyku. Dělají se z volby, z lásky, z víry.
