Rektor univerzity v italské Pise: „Odmítáme výzkum zbraní“
Andrea Tornielli
Univerzita v Pise schválila změnu svého statutu, která jasně potvrzuje její závazek konkrétně uplatňovat zásady míru, udržitelnosti a sociální odpovědnosti. Jedná se o významné rozhodnutí, které svědčí o vůli začlenit základní etické hodnoty do akademických a výzkumných aktivit. Vatikánská média o tom hovořila s rektorem univerzity, profesorem Riccardem Zucchim.
Pane profesore, proč jste to udělali?
Byl to závěr cesty, kterou urychlily tragické události, k nimž došlo od 7. října 2023. Vedli jsme debaty, setkání, konaly se studentské demonstrace. Snažili jsme se je zvládnout společným způsobem: odmítli jsme všechny násilné činy, ale zároveň jsme se snažili diskutovat. Otevřeli jsme humanitární koridory pro palestinské vědce a studenty. Zahájili jsme diskusi o otázce antisemitismu s tím, že kritika politiky současného státu Izrael je něco jiného než antisemitismus. Samozřejmě bez toho, že bychom jakkoli znevažovali židovský národ. Zabývali jsme se také otázkou bojkotování iniciativ ve spolupráci s některými izraelskými univerzitami, o které byli studenti požádáni. Nepřijali jsme to, protože univerzita staví mosty, a nikoli zdi. Naopak, právě tyto iniciativy jsou příležitostí k zahájení dialogu s nejotevřenějšími částmi různých občanských společností.
Také jste oficiálně odmítli spolupráci se zbrojním výzkumem...
Již dříve jsme uplatňovali politiku nesouhlasu s výzkumnými projekty zaměřenými na vývoj výzbroje. Nyní se tato praxe dostává i do regulačních zdrojů naší univerzity s výslovným závazkem nedělat výzkum, který by vedl k vývoji zbraní, výzbroje, zbraňových systémů pro válečné účely.
Byli jste také kritizováni. Jedny noviny označily tuto volbu za „nebezpečnou“. ʰč?
Musíme si to vyjasnit tím, že se vyhneme zjednodušením. Odmítnutí výzkumu zaměřeného na vývoj zbraní je jasné a zřetelné. A je to také principiální záležitost: týká se velmi důležité kulturní otázky, totiž nezcizitelné hodnoty lidské osoby jako takové. Hodnoty, na níž je založena celá naše civilizace. Univerzita je založena na principu úcty k hodnotě rozumu, která se nachází v lidské osobě. Úcta k rozumu tedy znamená také úctu k lidské osobě. To vede k odmítnutí násilí ve všech jeho podobách, k odmítnutí války, a tedy k odmítnutí přispívat k vývoji válečných zbraní. Opakuji však: tímto nepřerušujeme žádnou spolupráci, protože jsme to dříve nedělali.
Jak se vypořádáváte s takzvaným „dvojím využitím“, tedy s technologiemi, které lze uplatnit jak v civilní, tak ve vojenské sféře?
Je to otázka stará jako samo lidstvo: nůž můžete použít k oloupání jablka nebo bohužel také k útoku na svého bližního. Vezměme si aktuálnější příklad: bezpilotní letouny. Používají se v probíhajících válkách, ale také k vyhledávání trosečníků na moři. Pocházím z lékařského a biologického odvětví. Techniky molekulární biologie nám pomáhají vyvíjet nové léky, ale jsou to právě ony, které se používají k výrobě biologických zbraní. Blokovat „dvojí použití“ a priori znamená blokovat téměř vše. Naše současná praxe je taková, že rozhodujeme případ od případu: pokud nám je předložen návrh, vyhodnotíme ho, mezitím si vyžádáme hloubkovou studii. Do jisté míry vyhodnocujeme i společnost, která návrh podává, jaké jsou její převažující aktivity, a pak se rozhodujeme, zda k němu přistoupíme, či nikoli. Italská ústava - na to někdy zapomínáme - uvádí, že „Itálie odmítá válku jako nástroj urážky svobody jiných národů a jako prostředek řešení mezinárodních sporů“.
Slovo „odmítá“ je silné. Bohužel se dnes zdá, že jedinou perspektivou, ke které jsme odsouzeni, je růst konfliktů, a tím i neúměrný růst výdajů na zbrojení...
To je zásadní otázka. Myslím, že v situaci, kdy se zvyšují výdaje na zbrojení, potřebujeme politickou volbu, etickou volbu. V neposlední řadě proto, že historie ukazuje, že války vedou k dalším válkám. Jsme hrdí na to, že žijeme ve věku velké civilizace, ale nebyl bych si tak jistý, kdybychom se podívali na brutální statistiku, na počet lidí zabitých ve válkách. Dvacáté století čítá 100 až 150 milionů mrtvých, což je číslo mnohem větší než součet mrtvých všech předchozích staletí a tisíciletí. Bylo to nejtragičtější století v dějinách lidstva. Ve filmu Ďáblův advokát hlavní hrdina Al Pacino v roli ďábla v závěrečném monologu říká: „Kdo by mohl popřít, že 20. století bylo moje?“
Bylo to století, v němž jsme vyrobili ničivé zbraně, které zabily mnoho civilistů. Bylo to století šoa, genocid.
V tomto kontextu se mír stává základní hodnotou. Samozřejmě mír založený na spravedlnosti, jak všichni říkají. Ale jak se dá nastolit spravedlnost? I to si zaslouží diskusi.
Papež je velmi často hlasem volajícího na poušti. V souladu se svými předchůdci stále říká, že válka je vždy porážkou, a když vidíme, co se děje v srdci Evropy a na Blízkém východě, je opravdu těžké neuznat tento postoj za hluboce realistický.
Jsme v rozhlasovém studiu pojmenovaném po Karolu Wojtylovi: Velmi dobře si vzpomínám na dobu první války v Perském zálivu, kdy Jan Pavel II. byl téměř jedinou z velkých světových autorit, která se dostala i do výslovné kolize s tehdejším americkým prezidentem slovy, že tudy cesta nevede. O tolik let později vidíme, že se tím nic nevyřešilo, spíše to způsobilo celou řadu řetězových problémů, které situaci možná ještě zhoršily. Zdá se, že mnohým vyhovuje ztráta paměti o tom, co je příčinou války. Měli bychom si více uvědomovat, jak musíme pracovat pro mír.
Mají univerzity nějakou roli a úkol, aby se snažily směřovat k míru, a to i v rámci vytváření a vyjednávání? Žijeme v době naprosté absence diplomatické kreativity.....
Zastupuji univerzitu, která jako první v Itálii aktivovala kurz mírových věd, kde jde právě o to, aby se poskytovaly také metody řešení konfliktů. Spolu s dalšími jsme založili síť italských univerzit za mír. Tento aspekt je ve vzdělávání zásadní, protože pokud chceme usilovat o mír, musíme brát v úvahu odborný a kulturní aspekt, učit principy a právní aspekty vyjednávacích postupů. Aniž bychom ovšem zapomínali, že základem je etická volba, která staví do středu zájmu člověka, konkrétního, skutečného člověka. Jsme dětmi vědecké a technické kultury, která má velkou hodnotu, avšak má redukcionistický aspekt, jakýsi nový materialismus v moderní verzi. Pokud je však člověk tvořen pouze molekulami, co se stane s dobrem a zlem? Univerzita má podle mého názoru za úkol neskrývat to, co kdysi byly filozofické problémy. Musíme najít správné místo pro základní lidské hodnoty, pro úctu k lidské osobě. Říci, že neděláme výzkum zbraní, je znamením, že se chceme ubírat tímto směrem.