蜜桃交友

V tomto roce si p艡ipomínáme 120 let od narození a 40 let od úmrtí n臎meckého teologa Karla Rahnera, jednoho z nejvýznamn臎j拧ích katolických teolog暖 20. století. Rahnerova proslulost se datuje p艡edev拧ím od Druhého vatikánského koncilu (1962鈥�65), na n臎m啪 Rahner p暖sobil jako oficiální teologický poradce (peritus) víde艌ského arcibiskupa Königa a sehrál, spolu s n臎kterými dal拧ími teology, naprosto klí膷ovou roli p艡i formulování zásadních koncilních dokument暖. Po koncilu pak Rahner v臎noval zna膷né úsilí popularizaci a interpretaci nových teologických a pastorálních d暖raz暖 koncilu a pro mnohé se stal tak艡ka jakýmsi zt臎lesn臎ným symbolem teologických a institu膷ních zm臎n v pokoncilním katolicismu, zm臎n, které i dnes pokra膷ují v rámci reformních snah sou膷asného pape啪别 Franti拧ka a které se ale ne v啪dy a u v拧ech setkávaly a setkávají s pochopením. Podle nedávno zesnulého britského teologa Philipa Endeana (1954­鈥�2023), jednoho z nejv臎t拧ích znalc暖 Rahnerovy teologie, by ale bylo velmi zjednodu拧ené a zavád臎jící chápat Karla Rahnera pouze jako zástupce jakéhosi "progresivního" nebo "liberálního" k艡ídla v  pokoncilním katolicismu. Rahnerova teologie je toti啪 intelektuáln臎 a duchovn臎 mnohem hlub拧í, kreativn臎j拧í a radikáln臎j拧í, ne啪 ji n臎kte艡í její odp暖rci i zastánci ob膷as prezentují, a má v sob臎 i dnes velký inspirativní potenciál.

Mladý Karl Rahner studoval ve dvacátých a t艡icátých letech 20. století v prost艡edí formovaném 艡ímskokatolickou novoscholastikou, kdy charakter ve拧kerých otázek i odpov臎dí byl primárn臎 podmín臎n snahou o nezpochybnitelnou, tak艡ka karteziánskou jistotu a s tím spojenou naprosto jednozna膷nou a ahistoricky platnou argumentaci. Tento styl byl charakteristický pro potridentský katolicismus s jeho 膷asto p艡ehnan臎 defenzivní mentalitou v暖膷i protestantismu a osvícenství. Rahner暖v styl teologie byl jiný 鈥� Rahner se v臎t拧inou sna啪il p艡eformulovat ur膷itou ust艡ední teologickou otázku tak, aby oslovovala dne拧ního 膷lov臎ka. Ne拧lo mu ale o n臎jaké laciné p艡izp暖sobení "duchu doby", ale spí拧e se sna啪il nejprve odkrýt ur膷ité opomenuté anebo 拧patn臎 pochopené aspekty tradice 鈥� 膷erpal p艡itom hlavn臎 z patristiky (z Evagria, 艠eho艡e z Nyssy a jiných) a z vrcholné scholastiky (zejména Bonaventury a Tomá拧e Akvinského) 鈥� a v jejich sv臎tle se sna啪il o nový, nekonven膷ní a zárove艌 koherentn臎j拧í pohled na v臎c.

Klasickým p艡íkladem je problematika, je啪 zajímala Rahnera od jeho mládí a je啪 tvo艡í klí膷 k jeho teologii 鈥� vztah na拧í 锄办耻拧别苍辞蝉迟颈 a milosti, neboli toho, jak je to s na拧í zku拧eností Boha. Díky svému studiu patristických a st艡edov臎kých pramen暖 鈥� a samoz艡ejm臎 i díky vlastní praxi modlitby a ignaciánské spirituality 鈥� si Rahner uv臎domil, 啪别 v jeho dob臎 p艡evládající novoscholastická teologie milosti 鈥� tedy toho, jak B暖h v nás p暖sobí ­­鈥� je v podstat臎 nekonzistentní. A膷koli v p艡ed- i potridentském katolicismu vzkvétala mystika a duchovní 啪ivot, oficiální katolická teologie se vyhýbala 膷emukoliv, co by t艡eba i jen zdánliv臎 mohlo p艡ipomínat protestantismus, tedy i p艡esv臎d膷ení, 啪别 osobní duchovní zku拧enost v臎艡ících má ur膷itou autoritu, která by mohla být v opozici v暖膷i mín臎ní církevních p艡edstavitel暖. A proto oficiální teologie chápala milost 鈥� Bo啪í p艡ítomnost mezi námi 鈥� jako n臎co, co je v posledku nep艡ístupné na拧í b臎啪né 锄办耻拧别苍辞蝉迟颈 a o 膷em啪 bylo mo啪né se dozv臎d臎t pouze "zvn臎j拧ku", tedy z u膷ení církve. Rahner argumentoval pro své alternativní pojetí dv臎ma zp暖soby. Zaprvé 鈥� prost臎 na základ臎 Písma a tradice ­鈥� p艡ece víme, 啪别 B暖h je v Kristu s námi, 啪别 ovoce Ducha m臎ní na拧i zku拧enost sebe sama. Zadruhé 鈥� spí拧e filosoficky 鈥� samotná p艡edstava toho, 啪别 milost existuje, ani啪 by jakýmkoliv zp暖sobem mohla ovlivnit na拧e v臎domí, je vnit艡n臎 rozporná; pokud toti啪 o milosti mluvíme, pak nem暖啪别me pop艡ít, 啪别 si jí jsme v臎domi, 啪别 ovliv艌uje na拧e v臎domí. Pokud tedy milost v暖bec existuje, jak jako k艡es钮ané v臎艡íme, pak musí podle Rahnera existovat jako skute膷nost n臎jakým zp暖sobem p艡ístupná na拧í 锄办耻拧别苍辞蝉迟颈. To neznamená, 啪别 skute膷nost milosti je v啪dy vnit艡n臎 p艡ijata, anebo 啪别 na拧e zku拧enost milosti je v啪dy snadno rozli拧itelná a pojmenovatelná. Ale pokud je k艡es钮anství pravdivé, pokud B暖h stvo艡il sv臎t a dr啪í ho svou mocí v bytí, pokud se B暖h v Kristu stal 膷lov臎kem 鈥� pak se B暖h skute膷n臎 dotýká na拧eho srdce, pak je milost skute膷n臎 zakusitelná 鈥� jakkoliv temná a t臎啪ko popsatelná tato zku拧enost m暖啪别 být. Podle Rahnera je milost ­鈥� tedy B暖h sám ve svém sebesdílení (Selbstmitteilung) 膷lov臎ku 鈥� díky stvo艡ení a vykoupení naprosto primární, milost je v啪dy u啪 p艡edem dána (jak Rahner v originále 艡íká "immer schon gegeben"). A tato fráze "immer schon gegeben" se v Rahnerov臎 díle vyskytuje v souvislosti s milostí jako refrén více ne啪 osmdesátkrát. Ka啪dému 膷lov臎ku ­鈥� i nepok艡t臎nému 鈥� je tedy vlastní to, co Rahner nazývá "nadp艡irozený existenciál" ("übernatürliches Existential"): to znamená, 啪别 "膷lov臎k bez milosti", nebo chcete-li "膷lov臎k bez Boha", je 膷irou abstrakcí, která ve skute膷nosti 鈥� díky Bo啪í dobrot臎, lásce a univerzální spásné v暖li ­ 鈥� nikde neexistuje. Podle Rahnera je tedy dokonce mo啪né mluvit o tzv. "anonymních k艡es钮anech" 鈥� tedy o lidech, kte艡í explicitn臎 a v臎dom臎 nevyznávají k艡es钮anství, a p艡itom implicitn臎 啪ijí v souladu s milostí, která je v jejich 啪ivot臎 p艡ítomná a ú膷inná, a钮 u啪 si toho jsou v臎domi anebo ne.

K tomu dv臎 poznámky. Zaprvé to samoz艡ejm臎 neznamená, 啪别 by k艡es钮anské hlásání evangelia bylo zbyte膷né. Rahner toti啪 zárove艌 upozor艌uje, 啪别 鈥瀦akusitelnost milosti a zakusitelnost milosti jako milosti nejsou to samé.鈥� Zatímco ka啪dý 膷lov臎k m暖啪别 mít a má ur膷itou transcendentní a netematickou, t艡ebas i temnou a nereflektovanou, zku拧enost Boha (podobn臎 jako ka啪dý 膷lov臎k má zku拧enost gravitace, i kdy啪 nezná gravita膷ní zákon), tak k艡es钮anská nauka a praxe má schopnost tuto transcendentní zku拧enost Boha tematizovat, reflektovat, kultivovat, a tak nám umo啪艌uje oné skute膷nosti Bo啪ího sebesdílení stále hloub臎ji p艡itakávat a dávat jí r暖st. Zadruhé to neznamená, 啪别 Rahner automaticky up艡ednost艌uje autoritu subjektivní 锄办耻拧别苍辞蝉迟颈 nad autoritou tradice a církve, ale ani opa膷n臎 鈥� jako bychom se v啪dycky museli rozhodovat v rámci logiky typu "bu膹, anebo". Naopak, Rahner zd暖raz艌uje, 啪别 oba tyto aspekty 鈥� na拧e subjektivní zku拧enost i objektivní skute膷nosti k艡es钮anské tradice 鈥� jsou konstitutivní pro na拧e poznání, a 啪别 primární autoritu nemáme hledat za ka啪dou cenu pouze v jednom z nich, ale spí拧e v Tajemství Boha, který je jejich spole膷ným zdrojem. Praktická realizace tohoto rahnerovského "nejen-ale-i" k艡es钮anství samoz艡ejm臎 nebude v啪dycky snadná a jednozna膷ná. Ale jakýkoli zkratkovitý a ideologický k艡es钮anský triumfalismus, který by m臎l u啪 p艡edem a jednou prov啪dy v拧echny odpov臎di na ve拧keré otázky, není intelektuáln臎 a duchovn臎 zodpov臎dnou alternativou. 沤ivot, uk艡i啪ování a zmrtvýchvstání Je啪í拧e Krista jsou pro Rahnera d臎jinnou a konkrétní garancí, 啪别 p艡íslib a skute膷nost Bo啪ího sebesdílení nám lidem jsou neodvolatelné a eschatologicky napln臎né; jak konkrétn臎 se to stane a co v拧echno to m暖啪别 znamenat pro ka啪dého z nás, je z principu otev艡ené a musíme to odkrývat postupn臎 a s trp臎livostí 鈥� jako jednotlivci i jako církev. V臎rnost tradici tedy v啪dycky bude zahrnovat i zm臎ny a reformy. To, co nazýváme "d臎jiny spásy", je stále probíhající proces. Jako církev jsme putující Bo啪í lid, jeho啪 poznání pravdy je pouze 膷áste膷né. B暖h pro nás (i v nebi) z暖stane neproniknutelným a neuchopitelným Tajemstvím, které bude v啪dy p艡esahovat v拧echny na拧e pojmy, p艡edstavy a dogmata, je啪 sice k tomuto Tajemství odkazují, ale nikdy ho nemohou pln臎 vystihnout a kontrolovat. Jak 艡íká Rahner: 鈥濱 ta nejjasn臎j拧í a nejjednozna膷n臎j拧í formulace, i ten nejposvátn臎j拧í výrok [...] církve [...] 啪ije tedy práv臎 z toho, 啪别 je po膷átkem a ne koncem, prost艡edkem a ne cílem, 啪别 je pravdou, která osvobozuje k 鈥� stále v臎t拧í 鈥� Pravd臎.鈥�  

Rahnerova teologie se nám sice ob膷as m暖啪别 zdát neobratn臎 formulovaná a slo啪itá, ale její základní poselství je jednoduché a prosté. Je to pozvání rozpoznat ve svém 啪ivot臎 skute膷nost Bo啪ího sebesdílení 鈥� Bo啪í dar sebe sama, tedy to, co teologie nazývá milost 鈥� je to pozvání tuto milost rozpoznat a s vírou, nad臎jí a láskou jí p艡itakat. Tato milost je, jakkoli skrytá a nerozpoznaná, v啪dy u啪 p艡edem p艡ítomna v srdci ka啪dého 膷lov臎ka. B暖h nás miluje a p艡ijímá víc, ne啪 my sami jsme schopni sebe milovat a p艡ijímat, miluje a p艡ijímá nás v啪dy u啪 p艡edem, ne a啪 n臎kdy potom, a啪 se n臎jakým zp暖sobem zm臎níme. B暖h se nem臎ní a jeho mín臎ní o nás taky ne. Kdy啪 k艡tíme malé dít臎, tak to podle Rahnera neznamená, 啪别 by p艡ed k艡tem bylo toto dít臎 mimo dosah Bo啪í milosti; k艡est je spí拧e hmatatelné znamení a potvrzení toho, 啪别 ono dít臎 je a bylo v啪dy u啪 p艡edem dít臎tem Bo啪ím. B暖h nás miluje a p艡ijímá tady a 迟别膹, bezpodmíne膷n臎, i s tím, co se nám samotným na nás nelíbí, i s na拧í 拧patnou náladou a nevrlostí, i s na拧imi neurózami a ob膷asnými depresemi. A v ur膷itém smyslu teprve otev艡ení se oné bezpodmíne膷né Bo啪í lásce má moc nás prom臎艌ovat a uschop艌ovat k tomu, abychom se pomalu a postupn臎 stávali stále více tím, 膷ím máme  鈥� a v hloubi du拧e i chceme 鈥� být.  P艡ijetí Boha jako neuchopitelného Tajemství a p艡ijetí sebe sama, následování Krista a autentická seberealizace, nejsou tedy podle Rahnera protiklady, ale spí拧e dv臎mi stranami té啪别 mince. V oblíbené kní啪ce, ve které Karl Rahner odpovídá na dopisy mladých lidí, to Rahner komentuje t臎mito slovy: 鈥濶em暖啪别me si sv暖j 啪ivot vybrat podle na拧eho zalíbení nebo podle na拧ich 膷asto problematických p艡ání. Musíme p艡ijmout sami sebe takové, jací jsme. Ale kdy啪 sami sebe p艡ijímáme opravdu up艡ímn臎, odvá啪n臎 a s nad臎jí, pak p艡ijímáme Boha samotného鈥�. Rahner 膷asto upozor艌uje, 啪别 na拧e p艡itakání Bohu a p艡ijetí sebe sama nikdy nebude jednorázové, bude spí拧e celo啪ivotním procesem, pomalým, 膷asto slo啪itým a ob膷as plným p艡ekvapení, procesem, v n臎m啪 klí膷ovou roli bude hrát trp臎livost 鈥� a jak Rahner vtipn臎 a zárove艌 s velkou moudrostí poznamenává ­鈥� i 鈥瀟rp臎livost s tím, 啪别 je拧t臎 nemáme trp臎livost.鈥� Ké啪 nám nyní i v budoucnosti 鈥� ­jako jednotlivc暖m i jako církvi 鈥� tato rahnerovská otev艡enost Bo啪ímu Tajemství a trp臎livost s jinými, se sebou samými i s Bohem nikdy nechybí, nebo钮 jak Karl Rahner 艡íká: 鈥�...vydr啪别t s trp臎livostí slo啪itost a rozporuplnost na拧eho pozemského úd臎lu je tou jedinou cestou, je啪 vede skrze skute膷nou smrt s Je啪í拧em uk艡i啪ovaným do bla啪别né neuchopitelnosti pravého Boha.鈥�

Radim Beránek je profesorem na Ulmské univerzit臎.