蜜桃交友

V tomto roce si p?ipomínáme 120 let od narození a 40 let od úmrtí německého teologa Karla Rahnera, jednoho z nejvýznamněj?ích katolických teolog? 20. století. Rahnerova proslulost se datuje p?edev?ím od Druhého vatikánského koncilu (1962–65), na něm? Rahner p?sobil jako oficiální teologický poradce (peritus) vídeňského arcibiskupa Königa a sehrál, spolu s některými dal?ími teology, naprosto klí?ovou roli p?i formulování zásadních koncilních dokument?. Po koncilu pak Rahner věnoval zna?né úsilí popularizaci a interpretaci nových teologických a pastorálních d?raz? koncilu a pro mnohé se stal tak?ka jakýmsi ztělesněným symbolem teologických a institu?ních změn v pokoncilním katolicismu, změn, které i dnes pokra?ují v rámci reformních snah sou?asného pape?e Franti?ka a které se ale ne v?dy a u v?ech setkávaly a setkávají s pochopením. Podle nedávno zesnulého britského teologa Philipa Endeana (1954­–2023), jednoho z největ?ích znalc? Rahnerovy teologie, by ale bylo velmi zjednodu?ené a zavádějící chápat Karla Rahnera pouze jako zástupce jakéhosi "progresivního" nebo "liberálního" k?ídla v  pokoncilním katolicismu. Rahnerova teologie je toti? intelektuálně a duchovně mnohem hlub?í, kreativněj?í a radikálněj?í, ne? ji někte?í její odp?rci i zastánci ob?as prezentují, a má v sobě i dnes velký inspirativní potenciál.

Mladý Karl Rahner studoval ve dvacátých a t?icátých letech 20. století v prost?edí formovaném ?ímskokatolickou novoscholastikou, kdy charakter ve?kerých otázek i odpovědí byl primárně podmíněn snahou o nezpochybnitelnou, tak?ka karteziánskou jistotu a s tím spojenou naprosto jednozna?nou a ahistoricky platnou argumentaci. Tento styl byl charakteristický pro potridentský katolicismus s jeho ?asto p?ehnaně defenzivní mentalitou v??i protestantismu a osvícenství. Rahner?v styl teologie byl jiný – Rahner se vět?inou sna?il p?eformulovat ur?itou ust?ední teologickou otázku tak, aby oslovovala dne?ního ?lověka. Ne?lo mu ale o nějaké laciné p?izp?sobení "duchu doby", ale spí?e se sna?il nejprve odkrýt ur?ité opomenuté anebo ?patně pochopené aspekty tradice – ?erpal p?itom hlavně z patristiky (z Evagria, ?eho?e z Nyssy a jiných) a z vrcholné scholastiky (zejména Bonaventury a Tomá?e Akvinského) – a v jejich světle se sna?il o nový, nekonven?ní a zároveň koherentněj?í pohled na věc.

Klasickým p?íkladem je problematika, je? zajímala Rahnera od jeho mládí a je? tvo?í klí? k jeho teologii – vztah na?í zku?enosti a milosti, neboli toho, jak je to s na?í zku?eností Boha. Díky svému studiu patristických a st?edověkých pramen? – a samoz?ejmě i díky vlastní praxi modlitby a ignaciánské spirituality – si Rahner uvědomil, ?e v jeho době p?evládající novoscholastická teologie milosti – tedy toho, jak B?h v nás p?sobí ­­– je v podstatě nekonzistentní. A?koli v p?ed- i potridentském katolicismu vzkvétala mystika a duchovní ?ivot, oficiální katolická teologie se vyhýbala ?emukoliv, co by t?eba i jen zdánlivě mohlo p?ipomínat protestantismus, tedy i p?esvěd?ení, ?e osobní duchovní zku?enost vě?ících má ur?itou autoritu, která by mohla být v opozici v??i mínění církevních p?edstavitel?. A proto oficiální teologie chápala milost – Bo?í p?ítomnost mezi námi – jako něco, co je v posledku nep?ístupné na?í bě?né zku?enosti a o ?em? bylo mo?né se dozvědět pouze "zvněj?ku", tedy z u?ení církve. Rahner argumentoval pro své alternativní pojetí dvěma zp?soby. Zaprvé – prostě na základě Písma a tradice ­– p?ece víme, ?e B?h je v Kristu s námi, ?e ovoce Ducha mění na?i zku?enost sebe sama. Zadruhé – spí?e filosoficky – samotná p?edstava toho, ?e milost existuje, ani? by jakýmkoliv zp?sobem mohla ovlivnit na?e vědomí, je vnit?ně rozporná; pokud toti? o milosti mluvíme, pak nem??eme pop?ít, ?e si jí jsme vědomi, ?e ovlivňuje na?e vědomí. Pokud tedy milost v?bec existuje, jak jako k?es?ané vě?íme, pak musí podle Rahnera existovat jako skute?nost nějakým zp?sobem p?ístupná na?í zku?enosti. To neznamená, ?e skute?nost milosti je v?dy vnit?ně p?ijata, anebo ?e na?e zku?enost milosti je v?dy snadno rozli?itelná a pojmenovatelná. Ale pokud je k?es?anství pravdivé, pokud B?h stvo?il svět a dr?í ho svou mocí v bytí, pokud se B?h v Kristu stal ?lověkem – pak se B?h skute?ně dotýká na?eho srdce, pak je milost skute?ně zakusitelná – jakkoliv temná a tě?ko popsatelná tato zku?enost m??e být. Podle Rahnera je milost ­– tedy B?h sám ve svém sebesdílení (Selbstmitteilung) ?lověku – díky stvo?ení a vykoupení naprosto primární, milost je v?dy u? p?edem dána (jak Rahner v originále ?íká "immer schon gegeben"). A tato fráze "immer schon gegeben" se v Rahnerově díle vyskytuje v souvislosti s milostí jako refrén více ne? osmdesátkrát. Ka?dému ?lověku ­– i nepok?těnému – je tedy vlastní to, co Rahner nazývá "nadp?irozený existenciál" ("übernatürliches Existential"): to znamená, ?e "?lověk bez milosti", nebo chcete-li "?lověk bez Boha", je ?irou abstrakcí, která ve skute?nosti – díky Bo?í dobrotě, lásce a univerzální spásné v?li ­ – nikde neexistuje. Podle Rahnera je tedy dokonce mo?né mluvit o tzv. "anonymních k?es?anech" – tedy o lidech, kte?í explicitně a vědomě nevyznávají k?es?anství, a p?itom implicitně ?ijí v souladu s milostí, která je v jejich ?ivotě p?ítomná a ú?inná, a? u? si toho jsou vědomi anebo ne.

K tomu dvě poznámky. Zaprvé to samoz?ejmě neznamená, ?e by k?es?anské hlásání evangelia bylo zbyte?né. Rahner toti? zároveň upozorňuje, ?e ?zakusitelnost milosti a zakusitelnost milosti jako milosti nejsou to samé.“ Zatímco ka?dý ?lověk m??e mít a má ur?itou transcendentní a netematickou, t?ebas i temnou a nereflektovanou, zku?enost Boha (podobně jako ka?dý ?lověk má zku?enost gravitace, i kdy? nezná gravita?ní zákon), tak k?es?anská nauka a praxe má schopnost tuto transcendentní zku?enost Boha tematizovat, reflektovat, kultivovat, a tak nám umo?ňuje oné skute?nosti Bo?ího sebesdílení stále hlouběji p?itakávat a dávat jí r?st. Zadruhé to neznamená, ?e Rahner automaticky up?ednostňuje autoritu subjektivní zku?enosti nad autoritou tradice a církve, ale ani opa?ně – jako bychom se v?dycky museli rozhodovat v rámci logiky typu "bu?, anebo". Naopak, Rahner zd?razňuje, ?e oba tyto aspekty – na?e subjektivní zku?enost i objektivní skute?nosti k?es?anské tradice – jsou konstitutivní pro na?e poznání, a ?e primární autoritu nemáme hledat za ka?dou cenu pouze v jednom z nich, ale spí?e v Tajemství Boha, který je jejich spole?ným zdrojem. Praktická realizace tohoto rahnerovského "nejen-ale-i" k?es?anství samoz?ejmě nebude v?dycky snadná a jednozna?ná. Ale jakýkoli zkratkovitý a ideologický k?es?anský triumfalismus, který by měl u? p?edem a jednou prov?dy v?echny odpovědi na ve?keré otázky, není intelektuálně a duchovně zodpovědnou alternativou. ?ivot, uk?i?ování a zmrtvýchvstání Je?í?e Krista jsou pro Rahnera dějinnou a konkrétní garancí, ?e p?íslib a skute?nost Bo?ího sebesdílení nám lidem jsou neodvolatelné a eschatologicky naplněné; jak konkrétně se to stane a co v?echno to m??e znamenat pro ka?dého z nás, je z principu otev?ené a musíme to odkrývat postupně a s trpělivostí – jako jednotlivci i jako církev. Věrnost tradici tedy v?dycky bude zahrnovat i změny a reformy. To, co nazýváme "dějiny spásy", je stále probíhající proces. Jako církev jsme putující Bo?í lid, jeho? poznání pravdy je pouze ?áste?né. B?h pro nás (i v nebi) z?stane neproniknutelným a neuchopitelným Tajemstvím, které bude v?dy p?esahovat v?echny na?e pojmy, p?edstavy a dogmata, je? sice k tomuto Tajemství odkazují, ale nikdy ho nemohou plně vystihnout a kontrolovat. Jak ?íká Rahner: ?I ta nejjasněj?í a nejjednozna?něj?í formulace, i ten nejposvátněj?í výrok [...] církve [...] ?ije tedy právě z toho, ?e je po?átkem a ne koncem, prost?edkem a ne cílem, ?e je pravdou, která osvobozuje k – stále vět?í – Pravdě.“  

Rahnerova teologie se nám sice ob?as m??e zdát neobratně formulovaná a slo?itá, ale její základní poselství je jednoduché a prosté. Je to pozvání rozpoznat ve svém ?ivotě skute?nost Bo?ího sebesdílení – Bo?í dar sebe sama, tedy to, co teologie nazývá milost – je to pozvání tuto milost rozpoznat a s vírou, nadějí a láskou jí p?itakat. Tato milost je, jakkoli skrytá a nerozpoznaná, v?dy u? p?edem p?ítomna v srdci ka?dého ?lověka. B?h nás miluje a p?ijímá víc, ne? my sami jsme schopni sebe milovat a p?ijímat, miluje a p?ijímá nás v?dy u? p?edem, ne a? někdy potom, a? se nějakým zp?sobem změníme. B?h se nemění a jeho mínění o nás taky ne. Kdy? k?tíme malé dítě, tak to podle Rahnera neznamená, ?e by p?ed k?tem bylo toto dítě mimo dosah Bo?í milosti; k?est je spí?e hmatatelné znamení a potvrzení toho, ?e ono dítě je a bylo v?dy u? p?edem dítětem Bo?ím. B?h nás miluje a p?ijímá tady a te?, bezpodmíne?ně, i s tím, co se nám samotným na nás nelíbí, i s na?í ?patnou náladou a nevrlostí, i s na?imi neurózami a ob?asnými depresemi. A v ur?itém smyslu teprve otev?ení se oné bezpodmíne?né Bo?í lásce má moc nás proměňovat a uschopňovat k tomu, abychom se pomalu a postupně stávali stále více tím, ?ím máme  – a v hloubi du?e i chceme – být.  P?ijetí Boha jako neuchopitelného Tajemství a p?ijetí sebe sama, následování Krista a autentická seberealizace, nejsou tedy podle Rahnera protiklady, ale spí?e dvěmi stranami té?e mince. V oblíbené kní?ce, ve které Karl Rahner odpovídá na dopisy mladých lidí, to Rahner komentuje těmito slovy: ?Nem??eme si sv?j ?ivot vybrat podle na?eho zalíbení nebo podle na?ich ?asto problematických p?ání. Musíme p?ijmout sami sebe takové, jací jsme. Ale kdy? sami sebe p?ijímáme opravdu up?ímně, odvá?ně a s nadějí, pak p?ijímáme Boha samotného“. Rahner ?asto upozorňuje, ?e na?e p?itakání Bohu a p?ijetí sebe sama nikdy nebude jednorázové, bude spí?e celo?ivotním procesem, pomalým, ?asto slo?itým a ob?as plným p?ekvapení, procesem, v něm? klí?ovou roli bude hrát trpělivost – a jak Rahner vtipně a zároveň s velkou moudrostí poznamenává ­– i ?trpělivost s tím, ?e je?tě nemáme trpělivost.“ Ké? nám nyní i v budoucnosti – ­jako jednotlivc?m i jako církvi – tato rahnerovská otev?enost Bo?ímu Tajemství a trpělivost s jinými, se sebou samými i s Bohem nikdy nechybí, nebo? jak Karl Rahner ?íká: ?...vydr?et s trpělivostí slo?itost a rozporuplnost na?eho pozemského údělu je tou jedinou cestou, je? vede skrze skute?nou smrt s Je?í?em uk?i?ovaným do bla?ené neuchopitelnosti pravého Boha.“

Radim Beránek je profesorem na Ulmské univerzitě.