Zneu?ívání a hanba
Andrea Tornielli, Vatikán
Pape? Franti?ek se na svých cestách nechává vyzývat a zraňovat realitou, s ní? se setkává: ne v?echno se dá p?edem p?ipravit. Tak tomu bylo i v p?ípadě cesty do Lucemburska a Belgie, která skon?ila v neděli 29. zá?í. Tvá?í v tvá? králi a belgickému premiérovi, kte?í v r?zných tónech vzájemně nadhodili drama zneu?ívání dětí, je? jako balvan tí?ilo a stále tí?í ?ivot církve v zemi a její hierarchie, dal ?ímský biskup jasně najevo, ?e i jeden p?ípad zneu?ívání dětí duchovními je p?íli? mnoho. Odhlédl od p?ipraveného textu a citoval ?svatá neviňátka“, oběti krále Heroda, aby ?ekl, ?e se to děje i dnes. Nebylo to poprvé, co pape? toto p?irovnání pou?il: v únoru 2019 na závěr summitu o zneu?ívání, který svolal do Vatikánu, zmínil Heroda a jeho masakr malých dětí a dodal, ?e za zneu?íváním dětí ?stojí Satan“.
V homilii m?e svaté slou?ené na stadionu krále Baudouina chtěl Franti?ek p?idat několik jasných a silných odstavc?, a u?inil tak poté, co se ho hluboce dotklo setkání s některými obě?mi zneu?ívání, které se uskute?nilo o dva dny d?íve, dramatický a dojemný rozhovor, jen? trval více ne? dvě hodiny na nunciatu?e v Bruselu. Pape? se ?myslí a srdcem“ vrátil k jejich p?íběh?m a utrpení, aby zopakoval, ?e v církvi není místo pro zneu?ívání a jeho zakrývání. ?ekl, ?e zlo ?nelze skrývat“, ale je t?eba ho odvá?ně vynést na světlo tím, ?e se zneu?ivatel, a? u? je jím kdokoli, ?laik, kněz nebo biskup“, postaví p?ed soud.
Franti?kova slova mají je?tě jeden d?le?itý aspekt, na který je t?eba se zamě?it. Jak v belgickém královském paláci, tak v tradi?ním rozhovoru s noviná?i v p?ímém p?enosu pape? citoval statistiky, podle nich? ke zneu?ívání dochází nej?astěji v rodině, ve ?kole, ve světě sportu. Opět to nebylo poprvé, co tak u?inil. Tentokrát v?ak s nebývalou jasností chtěl odstranit jakékoli alibi pro zainteresované vyu?ívání těchto ?ísel těmi, kdo by se chtěli bránit zd?razňováním odpovědnosti druhých a jejich zleh?ováním. Je pravda, ?e církev se v posledním ?tvrtstoletí vydala cestou, která vedla k velmi tvrdým zákon?m o mimo?ádných opat?eních proti tomuto jevu. Je pravda, ?e jiní se ke stejným krok?m neodhodlali. Stejně tak je ale pravda, ?e zneu?ívání v církvi je něco stra?ného, co v?dy za?íná zneu?itím moci a manipulací se svědomím bezbranných: rodiny, které svě?ily své malé děti církvi, aby je vychovávala ve ví?e, a vě?ily, ?e jsou v bezpe?í, viděly, jak se vracejí smrtelně zraněné na těle i na du?i. Proto nelze instrumentálně pou?ívat statistiky, jako by se mělo bagatelizovat něco, co nelze a nesmí být v ?ádném p?ípadě bagatelizováno, ale proti ?emu je t?eba bojovat a co nejrozhodněji to vymýtit. Proto?e je to zlo?in, který ?zabíjí du?i“, jak kdysi ?ekl monsignor Charles Scicluna.
Proto Petr?v nástupce, který v návaznosti na své dva p?edch?dce p?ijal nové, velmi p?ísné zákony k potírání tohoto jevu, prohlásil, ?e i jediný p?ípad zneu?ívání dětí v církvi by byl p?íli? mnoho. A celé církvi jako nejvhodněj?í postoj ozna?il ten, který spo?ívá v zahanbení, poní?ení a prosbě o odpu?tění. Jde o stejný kající postoj, který navrhl i Benedikt XVI - nepochopen - kdy? prohlásil, ?e největ?ím nep?ítelem církve není vněj?í nep?ítel, ale h?ích uvnit?. Poní?ení a prosba o odpu?tění jsou hluboce k?es?anské postoje: p?ipomínají nám, ?e církevní spole?enství se skládá z odpu?těných h?í?ník? a ?e zneu?ívání v něm je ranou, která se týká nás v?ech.
