蜜桃交友

Potkají se biskup, jezuita a malí艡鈥� To by mohl být za膷átek celkem nad臎jn臎 zn臎jícího vtipu. Vydejme se v拧ak spolu na místo, kde se takováto spole膷nost skute膷n臎 vyskytla, by钮 v pr暖b臎hu 膷asu. Místem, na které vás zvu, je mnohým jist臎 dob艡e známý pa艡í啪ský kopec, který se nazývá Montmartre. Nehled臎 na jeho oblibu mám za to, 啪e stále skrývá mnoho p艡íb臎h暖, které by byla 拧koda nevypráv臎t. Poj膹me se tedy na n臎které z nich podívat. Sv臎d膷í toti啪 o n臎膷em, kv暖li 膷emu stojí za to vylézt na kopec.

Slovo 鈥瀞v臎d膷it鈥� jsem nepou啪il náhodou. Jeden z mo啪ných výklad暖 názvu Montmartre je toti啪 Mons martyrum, co啪 v latin臎 znamená 鈥濰ora mu膷edník暖鈥�. A je zajímavé, 啪e p暖vodní výraz pro mu膷edníka v 艡e膷tin臎, ze které ho p艡evzala latina, znamená 鈥瀞v臎dek鈥�. Jde o 啪eny 膷i mu啪e, kte艡í sv臎d膷ili o svém vztahu k Bohu takovým zp暖sobem, 啪e byli ochotní se vzdát i svého 啪ivota. A práv臎 po takovýchto k艡es钮anských mu膷ednících-sv臎dcích získal sv暖j název Montmartre.

Ve t艡etím století na拧eho letopo膷tu, kdy tato oblast byla je拧t臎 stále v臎t拧inov臎 pohanská, zde toti啪 k艡es钮ané platili za svou víru tu nejvy拧拧í cenu. Jedním z nich byl i biskup Saint-Denis, po 膷esku sv. Divi拧. Náv拧t臎vníci Pa艡í啪e asi v臎dí, 啪e tímto jménem se ozna膷uje i významná bazilika, která se nachází z dne拧ního pohledu pon臎kud dále od st艡edu m臎sta. Nejde pouze o shodu jmen. Se sv. Divi拧em se toti啪 vá啪e legenda, 啪e poté, co mu byla práv臎 na Montmartru s钮ata hlava, tak se zvedl, vzal si svou hlavu do rukou a doputoval a啪 na místo, kde byla pozd臎ji postavena bazilika Saint-Denis.

Na první pohled pon臎kud naivní legenda nám mo啪ná chce 艡íci, 啪e darování vlastního 啪ivota je tím druhem sv臎dectví, které vypadá ve chvíli utrpení beznad臎jn臎, snad i nesmysln臎, ale m暖啪e být pro druhé tím, co jim dodá odvahu jít dál a pokra膷ovat v díle, které u啪 sám mu膷edník vykonat nemohl. V Divi拧ov臎 díle pokra膷ovali jeho nástupci a k艡es钮anství se pomalu ale jist臎 za膷alo 拧í艡it. Z n臎膷eho tak morbidního, jako je useknutá hlava, tak m暖啪e postupem 膷asu vyr暖st n臎co tak ú啪asného, jako je gotický skvost Saint-Denis. Pro dobrou v臎c prost臎 stojí za to n臎kdy ztratit hlavu. To by byl tedy první ze sv臎dk暖.

Druhý v po艡adí je jezuita, nebo spí拧e jezuité a úpln臎 p艡esn臎 budoucí jezuité. Pa艡í啪 byla toti啪 místem, kde svá studia zakon膷il zakladatel jezuit暖, Ignác z Loyoly. Práv臎 v tomto m臎st臎, na tehdej拧í nejvyhlá拧en臎j拧í univerzit臎 na sv臎t臎, se kolem n臎j vytvo艡ilo spole膷enství mu啪暖, kte艡í pocházeli z r暖zných kout暖 Evropy. Spojovalo je ale to, 啪e i díky Ignácovým duchovním cvi膷ením m臎li velkou touhu nechat Boha, aby vstupoval do jejich 啪ivota a vedl je tam, kam si p艡eje On. I kdyby to, podobn臎 jako v p艡ípad臎 sv. Divi拧e, m臎lo znamenat potupnou a bolestivou smrt.

To bylo d暖vodem, 啪e se tato podivuhodná skupinka, která se nazývala p艡átelé v Pánu, vydala v den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, práv臎 na místo, kde m臎l být podle tradice sv. Divi拧 umu膷en. Ne拧li tam ale pouze na výlet. Cht臎li tam svou touhu d臎lat n臎co konstruktivního pro Boha a pro lidi vyjád艡it n臎jak konkrétn臎. B臎hem m拧e svaté vykonali p艡ed pozvednutou eucharistií sliby 膷istoty, chudoby a 啪e se vydají do Jeruzalém pomáhat du拧ím, jak tomu sami 艡íkali. Pokud by se jim nepoda艡ilo se do Svaté zem臎 do roka dostat, slíbili si vydat se do 艠íma a nabídnout své slu啪by pape啪i, který jim m臎l dát poslání, které by pova啪oval za nejlep拧í.

Pokud by se jim bývala jejich cesta do Jeruzaléma vyda艡ila, naplnila by se jejich p暖vodní p艡ání, ale nikdo z nás by dnes o nich asi nev臎d臎l. Jeliko啪 se tam ale nedostali, ode拧li skute膷n臎 za pape啪em, co啪 vedlo nakonec k oficiálnímu zalo啪ení jezuitského 艡ádu. Touha pomáhat du拧ím, kterou tito spole膷níci nosili v srdci a o které nejspí拧 hovo艡ili ve studentské 膷tvrti nad pohárem 膷erveného, se tak naplnila díky úsilí tisíc暖 budoucích jezuit暖 mnohem více, ne啪 by sami 膷ekali.

Vidím v tom dal拧í aspekt sv臎dectví. Jejich sliby toti啪 sv臎d膷ili o skute膷n臎 ví艡e v Boha, který je 啪ivý a bere vá啪n臎 na拧e touhy, které doká啪e naplnit zcela ne膷ekan臎, necháme-li mu v na拧ich 啪ivotech místo. Budoucí jezuité m臎li své plány, ale i odvahu p艡ijmout, 啪e to m暖啪e jít jinak a necht臎li se upínat na to své za ka啪dou cenu, kdy啪 by tomu realita, v ní啪 k nám Hospodin hovo艡í, necht臎la. Mít odvahu p艡iznat si, co chci a mít zárove艌 pokoru p艡ijmout od Boha, co chce On, to u啪 je n臎co.

Poslední z postav, které jsem na za膷átku zmi艌oval, tedy malí艡, bude dosti odli拧ná. Nebude to sv臎dek v úzkém slova smyslu k艡es钮anský, jako ti p艡edchozí a jeho p艡íb臎h nekon膷í n臎jak slavn臎. Byl to ale sv臎dek reality, o ní啪 jsme 艡ekli, 啪e je pravým místem p艡ebývání Boha, a钮 u啪 se nám zdá nesmyslná, 膷i pok艡ivená na拧imi h艡íchy. A práv臎 tuto realitu na Montmartru zaznamenal jeden z nejnadan臎j拧ích malí艡暖 p艡elomu 19. a 20. století, Henri Toulouse-Lautrec.

Se sv. Ignácem, o n臎m啪 byla 艡e膷 p艡ed chvílí, ho spojoval 拧lechtický p暖vod. To v拧ak nebyla jediná podobnost se zakladatelem jezuit暖. Mo啪ná si vzpomenete, 啪e Ignác zásadn臎 zm臎nil sv暖j zp暖sob 啪ivota poté, co byl zran臎n do nohy v bitv臎 u Pamplony a kdy byl po celé m臎síce upoután na l暖啪ko. To mu ale pomohlo zm臎nit smý拧lení a vydat se na svou a啪 neuv臎艡itelnou duchovní cestu.

Henri také za啪il zran臎ní, které mu na dlouhé m臎síce znemo啪nilo pohyb. Nebylo ale zp暖sobeno d臎lovou koulí a neochotou ustoupit z boje, jako tomu bylo u Ignáce. Ji啪 od d臎tství byl hodn臎 nemocný a nejspí拧 i kv暖li tomu si v nízkém v臎ku postupn臎 zlomil ob臎 stehenní kosti. Nic nenasv臎d膷uje tomu, 啪e by to u Henriho p艡ineslo n臎jaké zvlá拧tní osvícení. Ve své nemoci ale nalezl talent k malb臎. 膶asem doputoval b臎hem svých studií a啪 na Montmartre. Tehdy tento okraj Pa艡í啪e pat艡il bohém暖m, nev臎stinc暖m a um臎lc暖m. A to byla spole膷nost o které nám Toulouse-Lautrec p艡iná拧í sv臎dectví.

Kresby a malby prostitutek, um臎lc暖 i náv拧t臎vník暖 r暖zných podnik暖 jsou zajímavé v tom, 啪e nám ukazují tyto lidi takové, jací byli. Bez odsuzování, ale zárove艌 bez p艡íkras. Zran臎ný malí艡 nám zvlá拧tním zp暖sobem ukazuje osoby zran臎né chudobou, smutkem, odsouzením na okraj, ale i chvíle zábavy a klidu. Snad se s nimi cítil být mezi svými, snad si ve stejnou chvíli p艡ál být n臎kde úpln臎 jinde. Kdoví. Jsou to v拧ak p艡esn臎 ty osoby, za nimi啪 p艡icházel Je啪í拧 v evangeliích a které nás p艡edcházejí do Bo啪ího království. Mo啪ná práv臎 proto je to táhlo na 鈥瀐oru mu膷edník暖鈥�.

沤ivot Henriho samotného skon膷il bohu啪el spí拧e ne拧钮astn臎. Bylo to práv臎 v dob臎 kdy byl na Montmartru, kdy se u n臎j více rozvinul alkoholismus a nejspí拧 se zde nakazil i pohlavní chorobou. Jeho obrazy v拧ak dodnes v nejlep拧ích galeriích sv臎d膷í o tomto podivuhodném sv臎t臎 Montmartru na sklonku 19. století.

Tyto t艡i p艡íb臎hy jsou jen p艡íkladem z t臎ch, které se odehrály na tomto podivuhodném míst臎. Ka啪dý z nich vydal n臎jaké sv臎dectví o 膷lov臎ku a tím nutn臎 i o Bohu. M暖啪eme se na n臎 dívat r暖zn臎. M暖啪e to být sv臎dectví o tom, 啪e B暖h je s námi, i kdy啪 ztrácíme hlavu, i kdy啪 se zdá, 啪e je konec v拧emu. M暖啪e to být sv臎dectví o tom, 啪e p艡ijmout realitu nás m暖啪e n臎kdy dovést dál, ne啪 bychom si dokázali p艡edstavit. Ale t艡eba i sv臎dectví o tom, 啪e jsme n臎kdy sami tak zran臎ní, 啪e jediné, co doká啪eme d臎lat, je být spolu s dal拧ími zran臎nými, být s nimi s takovými, jací jsou, bez moralizování a dob艡e mín臎ných rad.

A啪 budeme p艡í拧t臎 pohlí啪et na Pa艡í啪 od baziliky Sacré-颁舱耻谤, m暖啪eme vzpomenout na v拧echny tyto sv臎dky a poprosit je, aby nám dodali odvahu poznat, co se nám jejich 啪ivotní p艡íb臎hy sna啪í 艡íci. A abychom do toho na拧eho pozvali Hospodina, tím spí拧e tehdy, pokud se nám zdá, 啪e zrovna na nás a lidi kolem nás zapomn臎l. Kopec Montmartre se pak m暖啪e stát horou prom臎n臎ní.