蜜桃交友

Potkají se biskup, jezuita a malí?… To by mohl být za?átek celkem nadějně znějícího vtipu. Vydejme se v?ak spolu na místo, kde se takováto spole?nost skute?ně vyskytla, by? v pr?běhu ?asu. Místem, na které vás zvu, je mnohým jistě dob?e známý pa?í?ský kopec, který se nazývá Montmartre. Nehledě na jeho oblibu mám za to, ?e stále skrývá mnoho p?íběh?, které by byla ?koda nevyprávět. Poj?me se tedy na některé z nich podívat. Svěd?í toti? o ně?em, kv?li ?emu stojí za to vylézt na kopec.

Slovo ?svěd?it“ jsem nepou?il náhodou. Jeden z mo?ných výklad? názvu Montmartre je toti? Mons martyrum, co? v latině znamená ?Hora mu?edník?“. A je zajímavé, ?e p?vodní výraz pro mu?edníka v ?e?tině, ze které ho p?evzala latina, znamená ?svědek“. Jde o ?eny ?i mu?e, kte?í svěd?ili o svém vztahu k Bohu takovým zp?sobem, ?e byli ochotní se vzdát i svého ?ivota. A právě po takovýchto k?es?anských mu?ednících-svědcích získal sv?j název Montmartre.

Ve t?etím století na?eho letopo?tu, kdy tato oblast byla je?tě stále vět?inově pohanská, zde toti? k?es?ané platili za svou víru tu nejvy??í cenu. Jedním z nich byl i biskup Saint-Denis, po ?esku sv. Divi?. Náv?těvníci Pa?í?e asi vědí, ?e tímto jménem se ozna?uje i významná bazilika, která se nachází z dne?ního pohledu poněkud dále od st?edu města. Nejde pouze o shodu jmen. Se sv. Divi?em se toti? vá?e legenda, ?e poté, co mu byla právě na Montmartru s?ata hlava, tak se zvedl, vzal si svou hlavu do rukou a doputoval a? na místo, kde byla později postavena bazilika Saint-Denis.

Na první pohled poněkud naivní legenda nám mo?ná chce ?íci, ?e darování vlastního ?ivota je tím druhem svědectví, které vypadá ve chvíli utrpení beznadějně, snad i nesmyslně, ale m??e být pro druhé tím, co jim dodá odvahu jít dál a pokra?ovat v díle, které u? sám mu?edník vykonat nemohl. V Divi?ově díle pokra?ovali jeho nástupci a k?es?anství se pomalu ale jistě za?alo ?í?it. Z ně?eho tak morbidního, jako je useknutá hlava, tak m??e postupem ?asu vyr?st něco tak ú?asného, jako je gotický skvost Saint-Denis. Pro dobrou věc prostě stojí za to někdy ztratit hlavu. To by byl tedy první ze svědk?.

Druhý v po?adí je jezuita, nebo spí?e jezuité a úplně p?esně budoucí jezuité. Pa?í? byla toti? místem, kde svá studia zakon?il zakladatel jezuit?, Ignác z Loyoly. Právě v tomto městě, na tehdej?í nejvyhlá?eněj?í univerzitě na světě, se kolem něj vytvo?ilo spole?enství mu??, kte?í pocházeli z r?zných kout? Evropy. Spojovalo je ale to, ?e i díky Ignácovým duchovním cvi?ením měli velkou touhu nechat Boha, aby vstupoval do jejich ?ivota a vedl je tam, kam si p?eje On. I kdyby to, podobně jako v p?ípadě sv. Divi?e, mělo znamenat potupnou a bolestivou smrt.

To bylo d?vodem, ?e se tato podivuhodná skupinka, která se nazývala p?átelé v Pánu, vydala v den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, právě na místo, kde měl být podle tradice sv. Divi? umu?en. Ne?li tam ale pouze na výlet. Chtěli tam svou touhu dělat něco konstruktivního pro Boha a pro lidi vyjád?it nějak konkrétně. Během m?e svaté vykonali p?ed pozvednutou eucharistií sliby ?istoty, chudoby a ?e se vydají do Jeruzalém pomáhat du?ím, jak tomu sami ?íkali. Pokud by se jim nepoda?ilo se do Svaté země do roka dostat, slíbili si vydat se do ?íma a nabídnout své slu?by pape?i, který jim měl dát poslání, které by pova?oval za nejlep?í.

Pokud by se jim bývala jejich cesta do Jeruzaléma vyda?ila, naplnila by se jejich p?vodní p?ání, ale nikdo z nás by dnes o nich asi nevěděl. Jeliko? se tam ale nedostali, ode?li skute?ně za pape?em, co? vedlo nakonec k oficiálnímu zalo?ení jezuitského ?ádu. Touha pomáhat du?ím, kterou tito spole?níci nosili v srdci a o které nejspí? hovo?ili ve studentské ?tvrti nad pohárem ?erveného, se tak naplnila díky úsilí tisíc? budoucích jezuit? mnohem více, ne? by sami ?ekali.

Vidím v tom dal?í aspekt svědectví. Jejich sliby toti? svěd?ili o skute?ně ví?e v Boha, který je ?ivý a bere vá?ně na?e touhy, které doká?e naplnit zcela ne?ekaně, necháme-li mu v na?ich ?ivotech místo. Budoucí jezuité měli své plány, ale i odvahu p?ijmout, ?e to m??e jít jinak a nechtěli se upínat na to své za ka?dou cenu, kdy? by tomu realita, v ní? k nám Hospodin hovo?í, nechtěla. Mít odvahu p?iznat si, co chci a mít zároveň pokoru p?ijmout od Boha, co chce On, to u? je něco.

Poslední z postav, které jsem na za?átku zmiňoval, tedy malí?, bude dosti odli?ná. Nebude to svědek v úzkém slova smyslu k?es?anský, jako ti p?edchozí a jeho p?íběh nekon?í nějak slavně. Byl to ale svědek reality, o ní? jsme ?ekli, ?e je pravým místem p?ebývání Boha, a? u? se nám zdá nesmyslná, ?i pok?ivená na?imi h?íchy. A právě tuto realitu na Montmartru zaznamenal jeden z nejnadaněj?ích malí?? p?elomu 19. a 20. století, Henri Toulouse-Lautrec.

Se sv. Ignácem, o něm? byla ?e? p?ed chvílí, ho spojoval ?lechtický p?vod. To v?ak nebyla jediná podobnost se zakladatelem jezuit?. Mo?ná si vzpomenete, ?e Ignác zásadně změnil sv?j zp?sob ?ivota poté, co byl zraněn do nohy v bitvě u Pamplony a kdy byl po celé měsíce upoután na l??ko. To mu ale pomohlo změnit smý?lení a vydat se na svou a? neuvě?itelnou duchovní cestu.

Henri také za?il zranění, které mu na dlouhé měsíce znemo?nilo pohyb. Nebylo ale zp?sobeno dělovou koulí a neochotou ustoupit z boje, jako tomu bylo u Ignáce. Ji? od dětství byl hodně nemocný a nejspí? i kv?li tomu si v nízkém věku postupně zlomil obě stehenní kosti. Nic nenasvěd?uje tomu, ?e by to u Henriho p?ineslo nějaké zvlá?tní osvícení. Ve své nemoci ale nalezl talent k malbě. ?asem doputoval během svých studií a? na Montmartre. Tehdy tento okraj Pa?í?e pat?il bohém?m, nevěstinc?m a umělc?m. A to byla spole?nost o které nám Toulouse-Lautrec p?iná?í svědectví.

Kresby a malby prostitutek, umělc? i náv?těvník? r?zných podnik? jsou zajímavé v tom, ?e nám ukazují tyto lidi takové, jací byli. Bez odsuzování, ale zároveň bez p?íkras. Zraněný malí? nám zvlá?tním zp?sobem ukazuje osoby zraněné chudobou, smutkem, odsouzením na okraj, ale i chvíle zábavy a klidu. Snad se s nimi cítil být mezi svými, snad si ve stejnou chvíli p?ál být někde úplně jinde. Kdoví. Jsou to v?ak p?esně ty osoby, za nimi? p?icházel Je?í? v evangeliích a které nás p?edcházejí do Bo?ího království. Mo?ná právě proto je to táhlo na ?horu mu?edník?“.

?ivot Henriho samotného skon?il bohu?el spí?e ne??astně. Bylo to právě v době kdy byl na Montmartru, kdy se u něj více rozvinul alkoholismus a nejspí? se zde nakazil i pohlavní chorobou. Jeho obrazy v?ak dodnes v nejlep?ích galeriích svěd?í o tomto podivuhodném světě Montmartru na sklonku 19. století.

Tyto t?i p?íběhy jsou jen p?íkladem z těch, které se odehrály na tomto podivuhodném místě. Ka?dý z nich vydal nějaké svědectví o ?lověku a tím nutně i o Bohu. M??eme se na ně dívat r?zně. M??e to být svědectví o tom, ?e B?h je s námi, i kdy? ztrácíme hlavu, i kdy? se zdá, ?e je konec v?emu. M??e to být svědectví o tom, ?e p?ijmout realitu nás m??e někdy dovést dál, ne? bychom si dokázali p?edstavit. Ale t?eba i svědectví o tom, ?e jsme někdy sami tak zranění, ?e jediné, co doká?eme dělat, je být spolu s dal?ími zraněnými, být s nimi s takovými, jací jsou, bez moralizování a dob?e míněných rad.

A? budeme p?í?tě pohlí?et na Pa?í? od baziliky Sacré-C?ur, m??eme vzpomenout na v?echny tyto svědky a poprosit je, aby nám dodali odvahu poznat, co se nám jejich ?ivotní p?íběhy sna?í ?íci. A abychom do toho na?eho pozvali Hospodina, tím spí?e tehdy, pokud se nám zdá, ?e zrovna na nás a lidi kolem nás zapomněl. Kopec Montmartre se pak m??e stát horou proměnění.