Pavel VI.: dialog jako protilék na nábo?ensk? marketing a urá?ky na sociálních sítích
ANDREA TORNIELLI
Dialog "není zpupný, není pichlavý, není urá?livý. Jeho autorita je vlastní pravdě, kterou vykládá, lásce, kterou ?í?í, p?íkladu, který navrhuje; není to p?íkaz, není to vnucování. Je pokojný, vyhýbá se násilným zp?sob?m, je trpělivý, je velkorysý". Toto napsal Pavel VI. ve své první encyklice Ecclesiam suam, vydané 6. srpna p?ed ?edesáti lety. Těchto několik slov sta?í k pochopení mimo?ádného významu Montiniho listu, který vy?el celý v rukopise z jeho pera něco málo p?es rok po jeho zvolení pape?em, kdy? je?tě probíhal koncil. Pape? ze severoitalské Brescie definoval Je?í?ovo poslání jako "dialog o spáse" a poznamenal, ?e "Je?í? nikoho fyzicky nezavazoval, aby ho p?ijal; byl to nesmírný po?adavek lásky, který sice p?edstavoval obrovskou odpovědnost u těch, jim? byl ur?en, nicméně jim ponechával svobodu na něj odpovědět nebo ho odmítnout". Jednalo se o formu vztahu, která prokazuje "záměr korektnosti, úcty, sympatie, dobroty ze strany těch, kdo jej navazují; vylu?uje apriorní odsuzování, urá?livé a obvyklé polemiky, marnost zbyte?ných rozhovor?". Nelze si nev?imnout, jak je tento p?ístup vzdálen od p?ístupu, který je charakteristický pro vět?inu digitálního tlachání těch, kte?í odsuzují v?echno a v?echny, pou?ívají hanlivé výrazy a zdá se, ?e ke své existenci pot?ebují "nep?ítele".
Dialog, který podle Pavla VI. neodmyslitelně pat?í k hlásání evangelia, nemá za cíl bezprost?ední obrácení partnera rozhovoru - obrácení, které je navíc v?dy dílem Bo?í milosti, nikoli dialektické moudrosti misioná?e - a p?edpokládá "stav mysli ?lověka, který... cítí, ?e u? nem??e oddělit svou spásu od hledání spásy druhých". ?lověk se zkrátka nespasí sám. Nespasí se ani tím, ?e vzty?í ploty nebo se uzav?e do pevností oddělených od světa, aby se postaral o "?istotu" a vyhnul se nákaze. Dialog je "spojení pravdy s láskou, inteligence s láskou". Není to zánik identity těch, kdo vě?í, ?e pro hlásání evangelia je nutné p?izp?sobit se světu a jeho agendě. Není to vyzdvihování identity jako oddělenosti, která nutí ?lověka dívat se na "druhé" svrchu. "Církev musí vstoupit do dialogu se světem, v něm? ?ije. Církev se stává slovem, církev se stává poselstvím, církev se stává rozhovorem", proto?e "je?tě p?edtím, ne? se svět obrátí, ba aby se obrátil, je t?eba se k němu p?iblí?it a hovo?it s ním". A svět, jak vysvětlil Pavel VI, "není spasen zven?í".
První encyklika pape?e Montiniho v?ak ji? od prvních slov obsahuje dal?í cenné indicie pro dobu, v ní? ?ijeme. Ecclesiam suam, církev je "jeho", nále?í svému zakladateli Je?í?i Kristu. Není "na?e", není vybudována na?ima rukama, není plodem na?í ?ikovnosti. Její ú?innost nezávisí na marketingu, na nastudovaných kampaních, na poslechovosti ani na schopnosti zaplnit stadiony. Církev neexistuje proto, ?e je schopna produkovat velké akce, mediální ohňostroje a influencerské strategie.
Je ve světě proto, aby prost?ednictvím ka?dodenního svědectví mnoha "ubo?ák?", h?í?ník?, kterým bylo odpu?těno, vynesla na světlo krásu setkání, které zachraňuje a poskytuje horizont naděje. Je na světě, aby ka?dému nabídla p?íle?itost setkat se s Je?í?ovým pohledem.
