蜜桃交友

Paolo Ruffini, vatikánský Prefekt Dikasteria pro komunikaci

Ve v膷erej拧ím projevu pape啪e Franti拧ka v Terstu je otázka sm臎艡ující ke v拧em, a to nejen k tzv. profesionálním politik暖m.

Co je pro nás politika?

A s ní souvisí dal拧í, vlastn臎 dv臎: co je to demokracie? A jaká je role ka啪dého 膷lov臎ka, tedy i k艡es钮an暖, katolík暖, v krizi demokracií?
To nejsou 拧kolní otázky. Kdy啪 u啪, tak práv臎 naopak.

Ve skute膷nosti nás 啪ádají, abychom se vymanili z oné p艡emíry abstraktnosti, do ní啪 se 膷asto utíkáme, kdy啪 politiku redukujeme na mocenskou hru, na aritmetiku nebo na topografii, na obsazování velitelských pozic; a kdy啪 z demokracie d臎láme chladný manuál pravidel, jimi啪 se 艡ídí tato hra, kterou p艡íli拧 mnoho z nás - myln臎 - pova啪uje za n臎膷í.
Pravdou je, 啪e p艡edstíráme-li, 啪e jsme pouhými diváky, namísto abychom byli aktéry (mo啪nými protagonisty pokroku sm臎rem ke spole膷nému dobru), kte艡í jen p艡ihlí啪ejí z balkonu, chováme se nakonec jako Pilát Pontský; a na拧e mytí rukou nakonec prohlubuje jak krizi politiky, tak krizi demokracie; a s nimi i na拧eho vlastního osudu.
Odpov臎膹 pape啪e Franti拧ka je jiná; je konkrétní. A v hodin臎 krize nemluví v abstraktních schématech, ale vyzývá nás ke zpytování sv臎domí, osobního i kolektivního. Jako jednotlivci i jako národ.

Jakou hru hrajeme?

Pokud se politika a demokracie netýkají jen n臎kterých (t臎ch druhých: t臎ch, kte艡í volí, t臎ch, kte艡í vládnou, t臎ch, kte艡í oponují, t臎ch, kte艡í bojují, t臎ch, kte艡í vycházejí do ulic); pokud se týkají ka啪dého z nás, na拧ich 啪ivot暖, na拧ich rozhodnutí, a to nejen v okam啪iku hlasování, pokud je v拧e vzájemn臎 propojeno; jakou hru hrajeme?

Pape啪ovy otázky jsou adresovány nám; a vracejí nás zp臎t na zem. Jsou konkrétní. Stejn臎 jako láska, její啪 nejvy拧拧í formou je politika - jak Franti拧ek opakuje citací svých p艡edch暖dc暖. Rozmetávají vykonstruovaná schémata polarizací. P艡ijímají paradigma, které jen krátkozrakost na拧í doby nepova啪uje za politické. Paradigma lásky, která vy啪aduje ú膷ast, která zahrnuje v拧e, "která se nespokojuje s lé膷ením následk暖, ale sna啪í se 艡e拧it p艡í膷iny. A je to forma lásky, která umo啪艌uje politice dostát svým povinnostem a vzdálit se od polarizací".
Jaké místo má charita, láska k druhým, v na拧em politickém uva啪ování?

Charita - jak zd暖raz艌uje pape啪 - je konkrétní. Je inkluzivní. Zná nás jménem. Volá nás jménem, abychom p艡evzali osobní odpov臎dnost na cest臎 k lid拧t臎j拧ímu rozvoji.

Zapojuje nás do budování alternativy k morální atrofii dynamiky plýtvání.
Je to jediný skute膷ný lék na rakovinu, která rozkládá politiku a demokracii a která se 啪iví nenávistí a lhostejností.
Je na ka啪dém z nás, abychom politiku, kterou v拧ichni pot艡ebujeme, neredukovali na sou膷et 膷ísel, procent. Na "prázdnou schránku", kterou je t艡eba obsadit.
Je na ka啪dém z nás, abychom obnovili nad臎ji, proroctví budoucnosti, kterou je t艡eba budovat spole膷n臎, v拧ichni spole膷n臎; krásu sdílení projekt暖 a p艡íb臎h暖 p艡i tkaní spole膷ného dobra.
Politika - 艡ekl nám pape啪 - je "ú膷ast". "Je to 'pé膷e o celek'. Je to "my拧lení o sob臎 jako o lidu, a ne jako o mn臎 nebo mém rodu, mé rodin臎, mých p艡átelích. Není to populismus. Ne, je to n臎co jiného".
Participace je zodpov臎dnost, populismus naopak odpov臎dnost, která je individuální, anuluje v nerozli拧enosti masy.
Myslete ve velkém, vyhr艌te si rukávy a spole膷n臎 d臎lejte velké v臎ci. To je úkol katolík暖 v politice.
Nohama na zemi, ale s velkými ideály.

Idealisté s velkým smyslem pro realitu a pro limity; v臎domi si toho, 啪e mohou realitu zm臎nit. Krok za krokem. Na cest臎, která stále pokra膷uje. Ani啪 by se cesta - jak 艡íkával don Primo Mazzolari - spletla v bod p艡íchodu a vlastnictví.

"Autentická víra," pí拧e pape啪 Franti拧ek v Evangelii gaudium, "v啪dy p艡edpokládá hlubokou touhu m臎nit sv臎t, p艡edávat hodnoty, zanechat po sob臎 n臎co lep拧ího po na拧em pozemském putování".

Don Primo Mazzolari to v拧e p艡elo啪il výzvou, abychom se dívali vzh暖ru: ne doprava, doleva nebo do st艡edu, ale vzh暖ru. Za膷ít tím, 啪e budeme novými lidmi, a ne dobrodruhy nového. Mu啪i a 啪enami schopnými svobodn臎 p艡ijmout a dodr啪et závazek, místo abychom se chovali jako Pilát Pontský. Kte艡í nez暖stávají v boji za spravedlnost stranou. Kte艡í neprom臎艌ují vá拧e艌 v zá拧钮, spravedlnost v souhrnné vy艡izování ú膷t暖; kte艡í nepopírají ú膷el prost艡edky; kte艡í se nepoddávají kultu艡e hyperboly, kte艡í nehlásají zázra膷ná 艡e拧ení; kte艡í se nez艡íkají pravidla lásky v politice. Mu啪i a 啪eny, kte艡í si nenamlouvají, 啪e mohou vybudovat nebe na zemi, kte艡í si politiku nepletou s momentální výzvou, kdo vyhraje a kdo prohraje, ale pro啪ívají ji jako cestu, k ní啪 jsme v拧ichni povoláni. Jako výzvu k tomu, abychom se v啪dycky sna啪ili být lep拧ími.

Jako m臎艡ítko pro na拧e zpytování sv臎domí se mi vybavují slova Alda Mora z doby, kdy byl mladým univerzitním profesorem: "Pravd臎podobn臎 navzdory v拧emu historický vývoj, jeho啪 budeme ur膷ovateli, nesplní na拧e ideální po啪adavky; velkolepý p艡íslib, který se zdá být obsa啪en ve vnit艡ní síle a kráse t臎chto ideál暖, nebude napln臎n. To znamená, 啪e lidé budou muset v啪dy z暖stat p艡ed zákonem a státem v pozici více 膷i mén臎 vyhroceného pesimismu.

A jejich bolest nebude nikdy zcela uti拧ena. Tato nespokojenost, tato bolest je v拧ak nespokojeností samotného 膷lov臎ka s jeho 啪ivotem, který je a啪 p艡íli拧 膷asto k艡e膷ovit臎j拧í a podlej拧í, ne啪 by se zdálo, 啪e jeho ideální krása oprávn臎n臎 vzbuzuje nad臎ji. Je to bolest 膷lov臎ka, který neustále shledává v拧e men拧í, ne啪 by si p艡ál, jeho啪 啪ivot se tolik li拧í od ideálu nejasného v jeho snu.
Je to bolest, která nepolevuje, leda啪e by trochu polevila, kdy啪 se vyznává du拧ím, které um臎jí chápat nebo zpívaly v um臎ní, nebo kdy啪 síla víry 膷i krása p艡írody tuto úzkost rozpustí a navrátí klid. Mo啪ná, 啪e úd臎lem 膷lov臎ka není pln臎 realizovat spravedlnost, ale neustále po ní hladov臎t a 啪íznit. V啪dy je to v拧ak velký osud".