蜜桃交友

Paolo Ruffini, vatikánský Prefekt Dikasteria pro komunikaci

Ve v?erej?ím projevu pape?e Franti?ka v Terstu je otázka smě?ující ke v?em, a to nejen k tzv. profesionálním politik?m.

Co je pro nás politika?

A s ní souvisí dal?í, vlastně dvě: co je to demokracie? A jaká je role ka?dého ?lověka, tedy i k?es?an?, katolík?, v krizi demokracií?
To nejsou ?kolní otázky. Kdy? u?, tak právě naopak.

Ve skute?nosti nás ?ádají, abychom se vymanili z oné p?emíry abstraktnosti, do ní? se ?asto utíkáme, kdy? politiku redukujeme na mocenskou hru, na aritmetiku nebo na topografii, na obsazování velitelských pozic; a kdy? z demokracie děláme chladný manuál pravidel, jimi? se ?ídí tato hra, kterou p?íli? mnoho z nás - mylně - pova?uje za ně?í.
Pravdou je, ?e p?edstíráme-li, ?e jsme pouhými diváky, namísto abychom byli aktéry (mo?nými protagonisty pokroku směrem ke spole?nému dobru), kte?í jen p?ihlí?ejí z balkonu, chováme se nakonec jako Pilát Pontský; a na?e mytí rukou nakonec prohlubuje jak krizi politiky, tak krizi demokracie; a s nimi i na?eho vlastního osudu.
Odpově? pape?e Franti?ka je jiná; je konkrétní. A v hodině krize nemluví v abstraktních schématech, ale vyzývá nás ke zpytování svědomí, osobního i kolektivního. Jako jednotlivci i jako národ.

Jakou hru hrajeme?

Pokud se politika a demokracie netýkají jen některých (těch druhých: těch, kte?í volí, těch, kte?í vládnou, těch, kte?í oponují, těch, kte?í bojují, těch, kte?í vycházejí do ulic); pokud se týkají ka?dého z nás, na?ich ?ivot?, na?ich rozhodnutí, a to nejen v okam?iku hlasování, pokud je v?e vzájemně propojeno; jakou hru hrajeme?

Pape?ovy otázky jsou adresovány nám; a vracejí nás zpět na zem. Jsou konkrétní. Stejně jako láska, její? nejvy??í formou je politika - jak Franti?ek opakuje citací svých p?edch?dc?. Rozmetávají vykonstruovaná schémata polarizací. P?ijímají paradigma, které jen krátkozrakost na?í doby nepova?uje za politické. Paradigma lásky, která vy?aduje ú?ast, která zahrnuje v?e, "která se nespokojuje s lé?ením následk?, ale sna?í se ?e?it p?í?iny. A je to forma lásky, která umo?ňuje politice dostát svým povinnostem a vzdálit se od polarizací".
Jaké místo má charita, láska k druhým, v na?em politickém uva?ování?

Charita - jak zd?razňuje pape? - je konkrétní. Je inkluzivní. Zná nás jménem. Volá nás jménem, abychom p?evzali osobní odpovědnost na cestě k lid?těj?ímu rozvoji.

Zapojuje nás do budování alternativy k morální atrofii dynamiky plýtvání.
Je to jediný skute?ný lék na rakovinu, která rozkládá politiku a demokracii a která se ?iví nenávistí a lhostejností.
Je na ka?dém z nás, abychom politiku, kterou v?ichni pot?ebujeme, neredukovali na sou?et ?ísel, procent. Na "prázdnou schránku", kterou je t?eba obsadit.
Je na ka?dém z nás, abychom obnovili naději, proroctví budoucnosti, kterou je t?eba budovat spole?ně, v?ichni spole?ně; krásu sdílení projekt? a p?íběh? p?i tkaní spole?ného dobra.
Politika - ?ekl nám pape? - je "ú?ast". "Je to 'pé?e o celek'. Je to "my?lení o sobě jako o lidu, a ne jako o mně nebo mém rodu, mé rodině, mých p?átelích. Není to populismus. Ne, je to něco jiného".
Participace je zodpovědnost, populismus naopak odpovědnost, která je individuální, anuluje v nerozli?enosti masy.
Myslete ve velkém, vyhrňte si rukávy a spole?ně dělejte velké věci. To je úkol katolík? v politice.
Nohama na zemi, ale s velkými ideály.

Idealisté s velkým smyslem pro realitu a pro limity; vědomi si toho, ?e mohou realitu změnit. Krok za krokem. Na cestě, která stále pokra?uje. Ani? by se cesta - jak ?íkával don Primo Mazzolari - spletla v bod p?íchodu a vlastnictví.

"Autentická víra," pí?e pape? Franti?ek v Evangelii gaudium, "v?dy p?edpokládá hlubokou touhu měnit svět, p?edávat hodnoty, zanechat po sobě něco lep?ího po na?em pozemském putování".

Don Primo Mazzolari to v?e p?elo?il výzvou, abychom se dívali vzh?ru: ne doprava, doleva nebo do st?edu, ale vzh?ru. Za?ít tím, ?e budeme novými lidmi, a ne dobrodruhy nového. Mu?i a ?enami schopnými svobodně p?ijmout a dodr?et závazek, místo abychom se chovali jako Pilát Pontský. Kte?í nez?stávají v boji za spravedlnost stranou. Kte?í neproměňují vá?eň v zá??, spravedlnost v souhrnné vy?izování ú?t?; kte?í nepopírají ú?el prost?edky; kte?í se nepoddávají kultu?e hyperboly, kte?í nehlásají zázra?ná ?e?ení; kte?í se nez?íkají pravidla lásky v politice. Mu?i a ?eny, kte?í si nenamlouvají, ?e mohou vybudovat nebe na zemi, kte?í si politiku nepletou s momentální výzvou, kdo vyhraje a kdo prohraje, ale pro?ívají ji jako cestu, k ní? jsme v?ichni povoláni. Jako výzvu k tomu, abychom se v?dycky sna?ili být lep?ími.

Jako mě?ítko pro na?e zpytování svědomí se mi vybavují slova Alda Mora z doby, kdy byl mladým univerzitním profesorem: "Pravděpodobně navzdory v?emu historický vývoj, jeho? budeme ur?ovateli, nesplní na?e ideální po?adavky; velkolepý p?íslib, který se zdá být obsa?en ve vnit?ní síle a kráse těchto ideál?, nebude naplněn. To znamená, ?e lidé budou muset v?dy z?stat p?ed zákonem a státem v pozici více ?i méně vyhroceného pesimismu.

A jejich bolest nebude nikdy zcela uti?ena. Tato nespokojenost, tato bolest je v?ak nespokojeností samotného ?lověka s jeho ?ivotem, který je a? p?íli? ?asto k?e?ovitěj?í a podlej?í, ne? by se zdálo, ?e jeho ideální krása oprávněně vzbuzuje naději. Je to bolest ?lověka, který neustále shledává v?e men?í, ne? by si p?ál, jeho? ?ivot se tolik li?í od ideálu nejasného v jeho snu.
Je to bolest, která nepolevuje, leda?e by trochu polevila, kdy? se vyznává du?ím, které umějí chápat nebo zpívaly v umění, nebo kdy? síla víry ?i krása p?írody tuto úzkost rozpustí a navrátí klid. Mo?ná, ?e údělem ?lověka není plně realizovat spravedlnost, ale neustále po ní hladovět a ?íznit. V?dy je to v?ak velký osud".