蜜桃交友

Máme za sebou oslavu Velikonoc. Je to zvlá拧tní 膷as v roce, kdy si snad je拧t臎 intenzivn臎ji uv臎domujeme nezaslou啪enost a 拧t臎drost toho, 膷emu 艡íkáme mo啪ná pon臎kud záhadným slovem vykoupení.

Nevím, jak to máte vy, ale myslím, 啪e ka啪dý k艡es钮an má n臎kdy v 啪ivot臎 takovou chvíli, kdy za膷ne více uva啪ovat nad tímto tématem, které bylo tak d暖le啪ité t艡eba i pro apo拧tola Pavla. Kdy啪 je tu takováto nezaslou啪ená milost, jaký je vlastn臎 význam dobrých skutk暖? A kdy啪 tak 膷asto mluvíme o zásluhách nebo o trestech za to, co konáme, nesna啪íme se vlastn臎 spasit sami sebe, místo abychom spoléhali na Je啪í拧ovu milost?

Znovu se mi to p艡ipomn臎lo p艡i jedné diskuzi, která, jako v臎t拧ina kvalitních teologických disputací, prob臎hla nad p暖llitrem piva. Jednalo se o malé setkání p艡íjemné skupinky student暖 r暖zných k艡es钮anských vyznání, kte艡í se sna啪í o vytvá艡ení ekumeny na základ臎 vzájemného p艡átelství. My se sna啪íme obvykle jít cestou akademických kolokvií a spole膷ných deklarací, ale cesta p艡átelství má podle mého názoru mít p艡ednost. Pokud vidíme, 啪e ten druhý je skute膷n臎 m暖j bli啪ní, ba t艡eba dokonce i p艡ítel, pak u啪 je cesta k mo啪nému porozum臎ní nepochybn臎 snadn臎j拧í, ne啪 pokud se ji pokusíme postavit na tom, kam v n臎jakém biblickém textu dát te膷ku, nebo podobn臎.

Ale zp臎t k té debat臎. N臎jakým zp暖sobem jsme se dostali k duchovním cvi膷ením, jak je pojal a sestavil Ignác z Loyoly. Na jejich za膷átku je i tzv. Východisko a základ, jeho啪 za膷átek zní: 鈥�膶lov臎k je stvo艡en, aby chválil Boha, na拧eho Pána, vzdával mu úctu a slou啪il mu, a takto spasil svou du拧i.鈥� Jeden ze spolustolovník暖 na to - samoz艡ejm臎 s humorem - dodal: 鈥濶o jo, to jste vy katolíci, po艡ád n臎jaké zásluhy a skutky.鈥� Na první pohled to tak skute膷n臎 m暖啪e i podle Ignácových slov vypadat. Domnívám se v拧ak, 啪e je to celé malinko slo啪it臎j拧í, nebo vlastn臎 mnohem jednodu拧拧í.

Je asi dvojí mo啪nost, jak se dívat na to, co je to spása. Jedna z nich by se dala popsat s trochou nadsázky takto: Spása je n臎co, co na nás 膷eká poté, co zem艡eme. M暖啪eme se jí do膷kat, pokud budeme plnit to, co máme p艡edepsáno, kdy啪 budeme souhlasit s tím, s 膷ím máme souhlasit. Tento ná拧 啪ivot na zemi jako by byl vlastn臎 takovou testovací verzí, jestli nás B暖h pustí dál, nebo ne. Sice se tady trpí, ale kdy啪 to utrpení p艡ekonáme, dojdeme po p艡ísném soudu do nebe, kde u啪 to bude jiné.

To byla jedna z mo啪ností, jak vnímat spásu. Myslím, 啪e je ale mo啪né se na celou v臎c podívat je拧t臎 z malinko jiného úhlu pohledu. Pokud se podíváme na to, jakými slovy je v 艡e膷tin臎 i v latin臎 vyjád艡eno 膷eské slovo 鈥瀞pása鈥�, zjistíme, 啪e je tam jedna zajímavá v臎c. Stejné výrazy se toti啪 nepou啪ívají pouze pro spásu, kterou máme n臎jak spojenu s nábo啪enstvím, ale i pro zdraví. Je啪í拧 je v tomto ohledu tedy nejen Spasitel, ale mohli bychom 艡íci, 啪e i Léka艡. Kdy啪 bychom tedy cht臎li, mohli bychom Ignácova slova i pon臎kud upravit: 膶lov臎k je stvo艡en, aby chválil Boha atd. a takto uzdravil svou du拧i.

To je vlastn臎 ú啪asný Ignác暖v poznatek. Podobn臎, jako se lé膷íme v nemoci tím, 啪e bereme lék, cvi膷íme, spíme apod., tak je to podobn臎 i v duchovním 啪ivot臎. Rosteme v n臎m a prohlubujeme ho tím, 啪e ho prost臎 máme a rozvíjíme. A vlastn臎 to neznamená nic jiného, 啪e dáme Bohu místo, aby do n臎j vstoupil. On u啪 nás pak sám povede, bude konat v nás. Uzdravíme tím svou du拧i, neboli to nejhlub拧í v nás, co sice obvykle ozna膷ujeme jako n臎co, co máme, ale mo啪ná je to n臎co, 膷ím spí拧e tak n臎jak jsme. Du拧e jako n臎co dynamického, co je v pohybu a co se nechává uná拧et a prozá艡it Duchem svatým. To neznamená, 啪e bychom nem臎li t臎lo. Naopak, na拧e t臎lesnost je v takovém p艡ípad臎 je拧t臎 n臎jak pový拧ena, zbo啪拧t臎na, jak by 艡ekli východní auto艡i.

Zdravý 啪ivot, v smyslu, který jsme nazna膷ili, je navíc sám o sob臎 odm臎nou. Spása tak není n臎co, co by bylo jen po konci 啪ivota. U啪 to, 啪e 啪ijeme dob艡e na tomto sv臎t臎, nás uzdravuje a dávám nám zakou拧et n臎co z nebeské hostiny. Nebe a zem臎 pak od sebe vlastn臎 nejsou daleko, ale jsou mo啪ná spí拧e dv臎ma stranami jedné mince.

Jist臎 to neznamená, 啪e kdy啪 budeme dávat Bohu místo v na拧em 啪ivot臎, 啪e bude v拧e snadné a nebudou se dít t臎啪ké v臎ci. Víme, 啪e n臎kdy je to paradoxn臎 spí拧e naopak. M臎ní se ale ná拧 postoj k nim. Realita, a to, co se v ní d臎je, není n臎jaká past nebo n臎co, co má v hlubin臎 n臎co temného a podez艡elého. Ne: skute膷nost je Bo啪í jazyk. Nebojme se reality a nebojme se ani Toho, kdo ji stvo艡il, a nebojme se ani sami sebe. To, 啪e sv臎t je a my v n臎m m暖啪eme n臎co konat, není k tomu, aby nás za to n臎kdo známkoval. Je to milost, n臎co nezaslou啪eného, co si m暖啪eme v dobrém slova smyslu u啪ívat a být za to vd臎膷ní.

M暖啪eme se mo啪ná zamyslet nad tím, za co jsme v poslední dob臎 vd臎膷ní my, a Bohu za to pod臎kovat. Ostatn臎 i Ignác v citované v臎t臎 nestaví slu啪bu Bohu na první místo. Nejprve se má B暖h chválit. Je to op臎t pozitivní dynamika. 膶ím více se sna啪íme konat v拧e s Bohem, tím více si uv臎domíme, 啪e v拧e dostáváme a m暖啪eme ho tím více chválit. Chvála nás pak vede k v臎t拧í slu啪b臎, k v臎t拧í lásce, k v臎t拧í nad臎ji, k v臎t拧ímu ú啪asu.

Sám Je啪í拧 v evangeliu 艡ekl, 啪e kdo v臎艡í, bude d臎lat snad i v臎t拧í skutky ne啪 On. I kdy啪 se k tomu necítíme hodní, m暖啪e nás k tomu vést práv臎 i p艡íklad Je啪í拧e. 膶lov臎ka a Boha, který díky v臎domí, 啪e má v拧e od Otce, nehledal definici lásky a spasení/uzdravení, ale jednodu拧e miloval a lé膷il. Milujme a uzdravujme i my: pohledem, modlitbou, prací. Pak u啪 nebudeme konat my, ale bude v nás konat sám Kristus. Ne pro n臎jaké abstraktní zásluhy, ale jen tak. Proto啪e skute膷ná láska taková je. Je nezi拧tná a je u啪 sama o sob臎 odm臎nou, uzdravením a spásou.