Pavel Ban?ouch SJ: Jen tak
Máme za sebou oslavu Velikonoc. Je to zvlá?tní ?as v roce, kdy si snad je?tě intenzivněji uvědomujeme nezaslou?enost a ?tědrost toho, ?emu ?íkáme mo?ná poněkud záhadným slovem vykoupení.
Nevím, jak to máte vy, ale myslím, ?e ka?dý k?es?an má někdy v ?ivotě takovou chvíli, kdy za?ne více uva?ovat nad tímto tématem, které bylo tak d?le?ité t?eba i pro apo?tola Pavla. Kdy? je tu takováto nezaslou?ená milost, jaký je vlastně význam dobrých skutk?? A kdy? tak ?asto mluvíme o zásluhách nebo o trestech za to, co konáme, nesna?íme se vlastně spasit sami sebe, místo abychom spoléhali na Je?í?ovu milost?
Znovu se mi to p?ipomnělo p?i jedné diskuzi, která, jako vět?ina kvalitních teologických disputací, proběhla nad p?llitrem piva. Jednalo se o malé setkání p?íjemné skupinky student? r?zných k?es?anských vyznání, kte?í se sna?í o vytvá?ení ekumeny na základě vzájemného p?átelství. My se sna?íme obvykle jít cestou akademických kolokvií a spole?ných deklarací, ale cesta p?átelství má podle mého názoru mít p?ednost. Pokud vidíme, ?e ten druhý je skute?ně m?j bli?ní, ba t?eba dokonce i p?ítel, pak u? je cesta k mo?nému porozumění nepochybně snadněj?í, ne? pokud se ji pokusíme postavit na tom, kam v nějakém biblickém textu dát te?ku, nebo podobně.
Ale zpět k té debatě. Nějakým zp?sobem jsme se dostali k duchovním cvi?ením, jak je pojal a sestavil Ignác z Loyoly. Na jejich za?átku je i tzv. Východisko a základ, jeho? za?átek zní: ??lověk je stvo?en, aby chválil Boha, na?eho Pána, vzdával mu úctu a slou?il mu, a takto spasil svou du?i.“ Jeden ze spolustolovník? na to - samoz?ejmě s humorem - dodal: ?No jo, to jste vy katolíci, po?ád nějaké zásluhy a skutky.“ Na první pohled to tak skute?ně m??e i podle Ignácových slov vypadat. Domnívám se v?ak, ?e je to celé malinko slo?itěj?í, nebo vlastně mnohem jednodu??í.
Je asi dvojí mo?nost, jak se dívat na to, co je to spása. Jedna z nich by se dala popsat s trochou nadsázky takto: Spása je něco, co na nás ?eká poté, co zem?eme. M??eme se jí do?kat, pokud budeme plnit to, co máme p?edepsáno, kdy? budeme souhlasit s tím, s ?ím máme souhlasit. Tento ná? ?ivot na zemi jako by byl vlastně takovou testovací verzí, jestli nás B?h pustí dál, nebo ne. Sice se tady trpí, ale kdy? to utrpení p?ekonáme, dojdeme po p?ísném soudu do nebe, kde u? to bude jiné.
To byla jedna z mo?ností, jak vnímat spásu. Myslím, ?e je ale mo?né se na celou věc podívat je?tě z malinko jiného úhlu pohledu. Pokud se podíváme na to, jakými slovy je v ?e?tině i v latině vyjád?eno ?eské slovo ?spása“, zjistíme, ?e je tam jedna zajímavá věc. Stejné výrazy se toti? nepou?ívají pouze pro spásu, kterou máme nějak spojenu s nábo?enstvím, ale i pro zdraví. Je?í? je v tomto ohledu tedy nejen Spasitel, ale mohli bychom ?íci, ?e i Léka?. Kdy? bychom tedy chtěli, mohli bychom Ignácova slova i poněkud upravit: ?lověk je stvo?en, aby chválil Boha atd. a takto uzdravil svou du?i.
To je vlastně ú?asný Ignác?v poznatek. Podobně, jako se lé?íme v nemoci tím, ?e bereme lék, cvi?íme, spíme apod., tak je to podobně i v duchovním ?ivotě. Rosteme v něm a prohlubujeme ho tím, ?e ho prostě máme a rozvíjíme. A vlastně to neznamená nic jiného, ?e dáme Bohu místo, aby do něj vstoupil. On u? nás pak sám povede, bude konat v nás. Uzdravíme tím svou du?i, neboli to nejhlub?í v nás, co sice obvykle ozna?ujeme jako něco, co máme, ale mo?ná je to něco, ?ím spí?e tak nějak jsme. Du?e jako něco dynamického, co je v pohybu a co se nechává uná?et a prozá?it Duchem svatým. To neznamená, ?e bychom neměli tělo. Naopak, na?e tělesnost je v takovém p?ípadě je?tě nějak pový?ena, zbo??těna, jak by ?ekli východní auto?i.
Zdravý ?ivot, v smyslu, který jsme nazna?ili, je navíc sám o sobě odměnou. Spása tak není něco, co by bylo jen po konci ?ivota. U? to, ?e ?ijeme dob?e na tomto světě, nás uzdravuje a dávám nám zakou?et něco z nebeské hostiny. Nebe a země pak od sebe vlastně nejsou daleko, ale jsou mo?ná spí?e dvěma stranami jedné mince.
Jistě to neznamená, ?e kdy? budeme dávat Bohu místo v na?em ?ivotě, ?e bude v?e snadné a nebudou se dít tě?ké věci. Víme, ?e někdy je to paradoxně spí?e naopak. Mění se ale ná? postoj k nim. Realita, a to, co se v ní děje, není nějaká past nebo něco, co má v hlubině něco temného a podez?elého. Ne: skute?nost je Bo?í jazyk. Nebojme se reality a nebojme se ani Toho, kdo ji stvo?il, a nebojme se ani sami sebe. To, ?e svět je a my v něm m??eme něco konat, není k tomu, aby nás za to někdo známkoval. Je to milost, něco nezaslou?eného, co si m??eme v dobrém slova smyslu u?ívat a být za to vdě?ní.
M??eme se mo?ná zamyslet nad tím, za co jsme v poslední době vdě?ní my, a Bohu za to poděkovat. Ostatně i Ignác v citované větě nestaví slu?bu Bohu na první místo. Nejprve se má B?h chválit. Je to opět pozitivní dynamika. ?ím více se sna?íme konat v?e s Bohem, tím více si uvědomíme, ?e v?e dostáváme a m??eme ho tím více chválit. Chvála nás pak vede k vět?í slu?bě, k vět?í lásce, k vět?í naději, k vět?ímu ú?asu.
Sám Je?í? v evangeliu ?ekl, ?e kdo vě?í, bude dělat snad i vět?í skutky ne? On. I kdy? se k tomu necítíme hodní, m??e nás k tomu vést právě i p?íklad Je?í?e. ?lověka a Boha, který díky vědomí, ?e má v?e od Otce, nehledal definici lásky a spasení/uzdravení, ale jednodu?e miloval a lé?il. Milujme a uzdravujme i my: pohledem, modlitbou, prací. Pak u? nebudeme konat my, ale bude v nás konat sám Kristus. Ne pro nějaké abstraktní zásluhy, ale jen tak. Proto?e skute?ná láska taková je. Je nezi?tná a je u? sama o sobě odměnou, uzdravením a spásou.
