蜜桃交友

Jsem p艡esv臎d膷en, 啪e v臎t拧ina z vás byla alespo艌 jednou v 啪ivot臎 na n臎jaké svatb臎. Je to událost, kdy se alespo艌 na chvíli dají r暖zné spory a nesrovnalosti stranou, v拧ichni se hezky oble膷ou a alespo艌 v ideálním p艡ípad臎 se t臎拧í z lásky dvou lidí. Nebo pokud uvedu jiný p艡íklad: mo啪ná znáte pocit, kdy啪 vá拧 syn 膷i dcera, nebo mo啪ná vy sami, zaknihujete n臎jaký velký 啪ivotní úsp臎ch. Zah艡eje vás to u srdce, pocítíte jistou euforii. Jist臎 znáte, jak je to pak na v拧ech náv拧t臎vách a setkáních, kde se pochlubíte. Poslední p艡íklad, mo啪ná trochu banáln臎j拧í, av拧ak o to b臎啪n臎j拧í: jist臎 se vám stalo, 啪e jste ztratili n臎kde klí膷e nebo doklady. Nejd艡ív v panice prohledáte místa, kde jste byli naposledy, a kdy啪 nic nenacházíte, panika je拧t臎 stoupá. Voláte lidem, s kterými jste byli a kte艡í by mohli pomoct. P艡ed o膷ima se vám p艡ehrávají v拧echny ty fronty, co budete muset vystát, kolik to bude stát, v拧echen ten pot艡ebný 膷as, námaha, peníze. Najednou, kdy啪 je objevíte, spadne vám ze srdce kámen, temná oblaka se najednou rozptýlí a ve va拧i du拧i zazá艡í sv臎tlo 鈥� obvoláte v拧echny lidi, kte艡í vám pomáhali a zru拧íte s ohromnou radostí poplach. V拧echny tyto p艡íb臎hy mají n臎co spole膷ného: ohromnou radost, kterou si nenecháváme pro sebe, ale sdílíme.

P艡esn臎 toto je poselství t艡ech p艡íb臎h暖 patnácté kapitoly Luká拧ova evangelia. Sly拧íme nejd艡ív o ztracené ovci, kterou se vydá hledat pastý艡, p艡i膷em啪 zanechá ostatních 99; posléze jedna 啪ena ztratí minci a zoufale ji hledá s kamarádkami, a nakonec je to veleznámý p艡íb臎h milosrdného otce. V拧echny t艡i p艡íb臎hy jsou uvedeny sporem Je啪í拧e s farizeji, kdy啪 se p艡ou o to, pro膷 se Je啪í拧 stýká s h艡í拧níky. T艡i p艡íb臎hy jsou jeho odpov臎dí na jejich otázku.

Pro m臎 osobn臎 je p艡íb臎h milosrdného otce nejlep拧í metafora pro nebe a peklo v celé Bibli, nejlep拧í popis Bo啪í otev艡ené náru膷e. Rád bych p艡iblí啪il n臎kolik zajímavosti z tehdej拧í kultury, které nám pomohou lépe vhlédnout do této metafory. Situace popsaná v p艡íb臎hu dob艡e odpovídá zvyklostem Blízkého východu prvních století. Bylo zvykem, 啪e prvorozený syn zd臎dí v拧echna pole, aby se nerozm臎l艌oval tento typ majetku. Ov拧em toto nebylo nic neobvyklého je拧t臎 relativn臎 nedávno i v Evrop臎. Mlad拧í synové dostali n臎jakou 膷ást movitého majetku 鈥� byl-li n臎jaký 鈥� a museli zkou拧et 拧t臎stí n臎kde jinde. Tedy pokud nez暖stali pracovat ve slu啪b臎 nejstar拧ího bratra. Mlad拧í syn na拧eho p艡íb臎hu si vy啪ádá od otce sv暖j podíl a vydává se do dalekého sv臎ta. Rozma艡ilým zp暖sobem 啪ivota o v拧echno p艡ijde, a jeliko啪 nemá nic, za膷ne slou啪it. Pase vep艡e. To nám dává jisté poznání, 啪e se muselo jednat o ne啪idovskou komunitu a mlad拧í syn si musel zajít na tehdej拧í pom臎ry opravdu daleko. V oné zemi vypukne veliký hlad a on se rozpomíná na lah暖dky v dom臎 svého otce. Lituje svého 膷inu a chystá se na návrat. Velmi dob艡e rozumí, 啪e sv暖j privilegovaný status syna ztratil, av拧ak doufá, 啪e se bude moci dát zam臎stnat jako jeden z d臎lník暖. Kdy啪 se p艡eneseme v 膷ase a v prostoru k otci, nalezneme ho, jak vychází p艡ed sv暖j d暖m a vyhlí啪í z dálky. V na拧ich pom臎rech, kdy i otcové vyjad艡ují své city, neshledáváme na popisu otcova chování nic divného. Av拧ak pro literaturu prvního století se jedná o velmi zvlá拧tní v臎c: Otec ve艡ejn臎 vyjad艡uje své city. A nejen to: kdy啪 zahlédne svého syna, rozb臎hne se mu vst艡íc 鈥� v臎c neslýchaná na tu dobu. Otec b臎啪í naproti synovi a syn se nadechuje, 啪e mu 艡ekne dlouhou omluvu, kterou se jist臎 zpam臎ti u膷il celou cestu. Po dvou v臎tách ho v拧ak otec zastavuje, nedá mu domluvit, obejme ho a okam啪it臎 chce svou radost komunikovat ostatním. Naká啪e slu啪ebník暖m, aby p艡ipravili hostinu. V Bibli je svatba, hostina nebo ve膷e艡e symbolem pro nebe. Není divu: v té dob臎 byl hlad b臎啪nou v臎cí a hladomory pravideln臎 ni膷ily 膷ást populace. Mnoho oby膷ejných lidi m臎lo velmi 啪ivou zku拧enost s tím, co znamená mít hlad. Proto byla pro n臎 p艡edstava neomezeného mno啪ství vybraného jídla a pití velmi lákavou p艡edstavou nebe. Myslím, 啪e ta p艡edstava byla v拧em lidem velmi srozumitelná a lákavá. B暖h Otec tedy nepou拧tí do nebe dokonalé, nevá啪í na váhách zásluhy. Ka啪dému obrácenému h艡í拧níkovi 艡íká s radostí poj膹, a zve ho na obrovskou hostinu. Vstupenkou není dokonalost, bezh艡í拧nost, absolutní dodr啪ování zákona. Syn splnil jedinou pot艡ebnou podmínku. Up艡ímn臎 lituje a vrací se k Otci. Neplácá se ve své lítosti, ne艡íká, 啪e není hodný, a 啪e proto rad臎ji p暖jde opa膷ným sm臎rem ne啪 Otec. Není to spekulant, který kalkuluje, co si je拧t臎 m暖啪e dovolit a co mu u啪 u Otce neprojde. Chápe velmi dob艡e, 啪e musí hrát vabank. 沤e v 啪ivot臎 ztratil v拧echno a jeho jedinou nad臎jí je Otcovo milosrdenství. Av拧ak jak jist臎 víte, p艡íb臎hu není konec. Star拧í syn se vrací z pole, diví se té hudb臎, radosti a v暖ni pe膷eného masa. Poté, co se dozví d暖vod, odmítá vejít. Otec t臎chto dvou syn暖 z pohledu 啪idovské kultury d臎lá op臎t n臎co neslýchaného. Vychází ven a prosí ho. V 啪idovské, 艡ecké i 艡ímské kultu艡e m臎l p艡itom otec nad svým synem absolutní právo. 艠ímané to vypracovali do tzv. patria potestas, kdy synové byly legáln臎 otcovým majetkem. Star拧í syn tedy z tohoto hlediska nem臎l právo nevyplnit v暖li svého otce. V té dob臎 bylo nemyslitelné, aby odmítl takto explicitn臎 to, o膷 ho otec 啪ádá. Místo toho, aby ho otec nechal p艡ivést násilím, vychází za ním ven. Je to velmi hezký symbol Boha, který vychází, aby nás hledal. Aby nás p艡esv臎d膷oval k návratu, k tomu, abychom ve拧li na jeho hostinu. Tento jeho syn vydává pozoruhodné prohlá拧ení: nikdy jsem se proti tob臎 neproh艡e拧il. V啪dy plním to, co jsi mi p艡ikázal. V拧echno d臎lám tak, jak chce拧. Odmítá vejít do radosti svého otce, na hostinu, do nebe, proto啪e nechce být na jednom míst臎 s tím, kdo si to nezaslou啪í. Dokonalý obraz pekla. Ne trest za h艡íchy, ne odsouzení, proto啪e jsme propadli na n臎jakém po膷ítadle zásluh. Tam by tento star拧í syn exceloval. On v拧ak nedokázal pochopit, jak by mohl jít na hostinu s tím svým h艡í拧ným bratrem. Je plný nenávisti, závisti, resentimentu. Zkuste si p艡edstavit, 啪e to nejhor拧í pro n臎ho muselo být to, 啪e z暖stal sám. Sám venku za zav艡enými dve艡mi, ve tm臎. P艡es okno se mo啪ná díval dovnit艡, kde se lidé radují.

V拧echny t艡i p艡íb臎hy jsou o sdílené radosti z toho, kdy啪 se nalezne to, co bylo ztraceno, kdy啪 se ztracený 膷loví膷ek vrátí ke svému Otci. Zvlá拧t臎 poslední p艡íb臎h ukazuje, 啪e B暖h je ochotný ud臎lat opravdu cokoli, aby se jeho dít臎 vrátilo zpátky. Pro h艡í拧níky i dokonalé vychází ven, hledá je, zve a t臎拧í se z jejich p艡ítomnosti. S velkým smutkem a t臎啪kým srdcem respektuje ty, kte艡í se rozhodli nevejít do jeho spole膷nosti. Neve拧li ne proto, 啪e by je vrátný nepustil, nýbr啪 proto, 啪e se oni sami rozhodli odmítnout nabídku svého otce.

V拧em nám v 啪ivot臎 p艡eji, abychom si pamatovali, 啪e a钮 u啪 ud臎láme v 啪ivot臎 cokoli, a钮 u啪 ná拧 pád bude jakkoli hluboký nebo velký, B暖h nep艡estává vyhlí啪et ná拧 návrat. Pamatujme v拧ak také na to, 啪e respektuje také na拧e rozhodnutí, pokud mu 艡ekneme na拧e ne na jeho pozvání.

P. Samuel Prívara je jezuitský kn臎z, farní viká艡 Akademické farnosti Praha