蜜桃交友

Jsem p?esvěd?en, ?e vět?ina z vás byla alespoň jednou v ?ivotě na nějaké svatbě. Je to událost, kdy se alespoň na chvíli dají r?zné spory a nesrovnalosti stranou, v?ichni se hezky oble?ou a alespoň v ideálním p?ípadě se tě?í z lásky dvou lidí. Nebo pokud uvedu jiný p?íklad: mo?ná znáte pocit, kdy? vá? syn ?i dcera, nebo mo?ná vy sami, zaknihujete nějaký velký ?ivotní úspěch. Zah?eje vás to u srdce, pocítíte jistou euforii. Jistě znáte, jak je to pak na v?ech náv?těvách a setkáních, kde se pochlubíte. Poslední p?íklad, mo?ná trochu banálněj?í, av?ak o to bě?něj?í: jistě se vám stalo, ?e jste ztratili někde klí?e nebo doklady. Nejd?ív v panice prohledáte místa, kde jste byli naposledy, a kdy? nic nenacházíte, panika je?tě stoupá. Voláte lidem, s kterými jste byli a kte?í by mohli pomoct. P?ed o?ima se vám p?ehrávají v?echny ty fronty, co budete muset vystát, kolik to bude stát, v?echen ten pot?ebný ?as, námaha, peníze. Najednou, kdy? je objevíte, spadne vám ze srdce kámen, temná oblaka se najednou rozptýlí a ve va?i du?i zazá?í světlo – obvoláte v?echny lidi, kte?í vám pomáhali a zru?íte s ohromnou radostí poplach. V?echny tyto p?íběhy mají něco spole?ného: ohromnou radost, kterou si nenecháváme pro sebe, ale sdílíme.

P?esně toto je poselství t?ech p?íběh? patnácté kapitoly Luká?ova evangelia. Sly?íme nejd?ív o ztracené ovci, kterou se vydá hledat pastý?, p?i?em? zanechá ostatních 99; posléze jedna ?ena ztratí minci a zoufale ji hledá s kamarádkami, a nakonec je to veleznámý p?íběh milosrdného otce. V?echny t?i p?íběhy jsou uvedeny sporem Je?í?e s farizeji, kdy? se p?ou o to, pro? se Je?í? stýká s h?í?níky. T?i p?íběhy jsou jeho odpovědí na jejich otázku.

Pro mě osobně je p?íběh milosrdného otce nejlep?í metafora pro nebe a peklo v celé Bibli, nejlep?í popis Bo?í otev?ené náru?e. Rád bych p?iblí?il několik zajímavosti z tehdej?í kultury, které nám pomohou lépe vhlédnout do této metafory. Situace popsaná v p?íběhu dob?e odpovídá zvyklostem Blízkého východu prvních století. Bylo zvykem, ?e prvorozený syn zdědí v?echna pole, aby se nerozmělňoval tento typ majetku. Ov?em toto nebylo nic neobvyklého je?tě relativně nedávno i v Evropě. Mlad?í synové dostali nějakou ?ást movitého majetku – byl-li nějaký – a museli zkou?et ?těstí někde jinde. Tedy pokud nez?stali pracovat ve slu?bě nejstar?ího bratra. Mlad?í syn na?eho p?íběhu si vy?ádá od otce sv?j podíl a vydává se do dalekého světa. Rozma?ilým zp?sobem ?ivota o v?echno p?ijde, a jeliko? nemá nic, za?ne slou?it. Pase vep?e. To nám dává jisté poznání, ?e se muselo jednat o ne?idovskou komunitu a mlad?í syn si musel zajít na tehdej?í poměry opravdu daleko. V oné zemi vypukne veliký hlad a on se rozpomíná na lah?dky v domě svého otce. Lituje svého ?inu a chystá se na návrat. Velmi dob?e rozumí, ?e sv?j privilegovaný status syna ztratil, av?ak doufá, ?e se bude moci dát zaměstnat jako jeden z dělník?. Kdy? se p?eneseme v ?ase a v prostoru k otci, nalezneme ho, jak vychází p?ed sv?j d?m a vyhlí?í z dálky. V na?ich poměrech, kdy i otcové vyjad?ují své city, neshledáváme na popisu otcova chování nic divného. Av?ak pro literaturu prvního století se jedná o velmi zvlá?tní věc: Otec ve?ejně vyjad?uje své city. A nejen to: kdy? zahlédne svého syna, rozběhne se mu vst?íc – věc neslýchaná na tu dobu. Otec bě?í naproti synovi a syn se nadechuje, ?e mu ?ekne dlouhou omluvu, kterou se jistě zpaměti u?il celou cestu. Po dvou větách ho v?ak otec zastavuje, nedá mu domluvit, obejme ho a okam?itě chce svou radost komunikovat ostatním. Naká?e slu?ebník?m, aby p?ipravili hostinu. V Bibli je svatba, hostina nebo ve?e?e symbolem pro nebe. Není divu: v té době byl hlad bě?nou věcí a hladomory pravidelně ni?ily ?ást populace. Mnoho oby?ejných lidi mělo velmi ?ivou zku?enost s tím, co znamená mít hlad. Proto byla pro ně p?edstava neomezeného mno?ství vybraného jídla a pití velmi lákavou p?edstavou nebe. Myslím, ?e ta p?edstava byla v?em lidem velmi srozumitelná a lákavá. B?h Otec tedy nepou?tí do nebe dokonalé, nevá?í na váhách zásluhy. Ka?dému obrácenému h?í?níkovi ?íká s radostí poj?, a zve ho na obrovskou hostinu. Vstupenkou není dokonalost, bezh?í?nost, absolutní dodr?ování zákona. Syn splnil jedinou pot?ebnou podmínku. Up?ímně lituje a vrací se k Otci. Neplácá se ve své lítosti, ne?íká, ?e není hodný, a ?e proto raději p?jde opa?ným směrem ne? Otec. Není to spekulant, který kalkuluje, co si je?tě m??e dovolit a co mu u? u Otce neprojde. Chápe velmi dob?e, ?e musí hrát vabank. ?e v ?ivotě ztratil v?echno a jeho jedinou nadějí je Otcovo milosrdenství. Av?ak jak jistě víte, p?íběhu není konec. Star?í syn se vrací z pole, diví se té hudbě, radosti a v?ni pe?eného masa. Poté, co se dozví d?vod, odmítá vejít. Otec těchto dvou syn? z pohledu ?idovské kultury dělá opět něco neslýchaného. Vychází ven a prosí ho. V ?idovské, ?ecké i ?ímské kultu?e měl p?itom otec nad svým synem absolutní právo. ?ímané to vypracovali do tzv. patria potestas, kdy synové byly legálně otcovým majetkem. Star?í syn tedy z tohoto hlediska neměl právo nevyplnit v?li svého otce. V té době bylo nemyslitelné, aby odmítl takto explicitně to, o? ho otec ?ádá. Místo toho, aby ho otec nechal p?ivést násilím, vychází za ním ven. Je to velmi hezký symbol Boha, který vychází, aby nás hledal. Aby nás p?esvěd?oval k návratu, k tomu, abychom ve?li na jeho hostinu. Tento jeho syn vydává pozoruhodné prohlá?ení: nikdy jsem se proti tobě neproh?e?il. V?dy plním to, co jsi mi p?ikázal. V?echno dělám tak, jak chce?. Odmítá vejít do radosti svého otce, na hostinu, do nebe, proto?e nechce být na jednom místě s tím, kdo si to nezaslou?í. Dokonalý obraz pekla. Ne trest za h?íchy, ne odsouzení, proto?e jsme propadli na nějakém po?ítadle zásluh. Tam by tento star?í syn exceloval. On v?ak nedokázal pochopit, jak by mohl jít na hostinu s tím svým h?í?ným bratrem. Je plný nenávisti, závisti, resentimentu. Zkuste si p?edstavit, ?e to nejhor?í pro něho muselo být to, ?e z?stal sám. Sám venku za zav?enými dve?mi, ve tmě. P?es okno se mo?ná díval dovnit?, kde se lidé radují.

V?echny t?i p?íběhy jsou o sdílené radosti z toho, kdy? se nalezne to, co bylo ztraceno, kdy? se ztracený ?loví?ek vrátí ke svému Otci. Zvlá?tě poslední p?íběh ukazuje, ?e B?h je ochotný udělat opravdu cokoli, aby se jeho dítě vrátilo zpátky. Pro h?í?níky i dokonalé vychází ven, hledá je, zve a tě?í se z jejich p?ítomnosti. S velkým smutkem a tě?kým srdcem respektuje ty, kte?í se rozhodli nevejít do jeho spole?nosti. Neve?li ne proto, ?e by je vrátný nepustil, nýbr? proto, ?e se oni sami rozhodli odmítnout nabídku svého otce.

V?em nám v ?ivotě p?eji, abychom si pamatovali, ?e a? u? uděláme v ?ivotě cokoli, a? u? ná? pád bude jakkoli hluboký nebo velký, B?h nep?estává vyhlí?et ná? návrat. Pamatujme v?ak také na to, ?e respektuje také na?e rozhodnutí, pokud mu ?ekneme na?e ne na jeho pozvání.

P. Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní viká? Akademické farnosti Praha