Jan Krbec – Správn? k?es?an
Kdy? se podívám na druhého ?lověka, co, nebo koho vidím? Zkusme si zav?ít o?i a p?edstavit si někoho blízkého. Co mě napadne jako první, ?eho si v?imnu, na ?em ulpí m?j zájem. V?imnu si jeho vzhledu, jaké má vlasy, barvu o?í, velikost postavy, jak chodí? Nebo se mi jako první vybaví, co dělá, co vykonal, jaké pracovní nebo ?ivotní úspěchy má za sebou. Anebo si nejprve uvědomím, jeho chyby, proh?e?ky, zranění, které mi zp?sobil. ?eho jsme si v?imli na ?lověku, kterého jsme si p?edstavili?
Zkusme nyní udělat toté? u ?lověka, který pat?í do skupiny lidí, které moc nemusíme, nebo kte?í jsou nám nesympati?tí, odporní. Ano, já vím, jako k?es?ané máme rádi v?echny lidi bez rozdílu… P?es to, zkusme se nyní zamě?it na ?lověka, který je nám nep?íjemný.
Opět si zav?eme o?i a zkusme si jej p?edstavit. Co tentokrát vidím jako první, ?eho si v?ímám? Co se mi vybaví na prvním místě? Je to vzhled, názory, jednání, jeho chyby a omyly? Co mě jako první pra?tí do o?í?
Ka?dý ?lověk má sv?j p?íběh. Vyr?stal v nějaké rodině s nějakými rodi?i a ty zase se svými. Ka?dý si ve svém ?ivotním p?íběhu nese pozitivní stránky, a i kdybychom byli raději, aby tomu tak nebylo, také stránky negativní. V?e je vepsáno v na?em ?ivotním p?íběhu, se kterým je spojen ur?itý zp?sob p?emý?lení a jednání, který je na?í sou?ástí.
Někdy máme obtí? s tím, p?ijmout sv?j vlastní ?ivotní p?íběh se v?ím, co do něj pat?í, s jeho úspěchy i prohrami, vykonaným dobrem i spáchanými h?íchy. Máme rovně? problém p?ijímat ?ivotní p?íběhy lidí kolem nás. Ná? lidský pohled je zna?ně omezen a ?asto vidíme jen sou?asné prohry a chyby, a to nejen u sebe, ale i u druhých. Chybí nám jaksi hlub?í vhled do na?ich ?ivot?. Vhled, který se nedívá jen na povrch, ale vhled, který je schopen zahlédnout do hloubky a ?í?ky. Zahlédnout celý ná? ?ivot i ?ivot lidí kolem nás.
Je?í? je ten, který se na prvním místě dívá do oné hlubiny a ?í?e, on je ten, který na prvním místě vidí srdce ?lověka a to, kým se ?lověk s pomocí jeho milosti m??e stát. Je?í? se nezastavuje u ?ivotního úseku, který právě pro?íváme, u na?ich nedokonalostí a pád?, nekritizuje, a hlavně neodsuzuje podle sou?asných slov a jednání. On zahlí?í, kam a jak ?lověk, naplněn jeho láskou, m??e vyr?st. Jak m??e vnit?ně i navenek zkrásnět. Jak se m??e nechat proměnit a jak z onoho ?lověka Je?í? m??e zá?it do tohoto světa.
Kdy? se zahledíme do Evangelií, vidíme, ?e Je?í?e p?ijímají chudí, celníci, nevěstky – prostě h?í?níci. On p?ijímá je a oni jeho. Nějak si navzájem rozumí a chápou. ?Léka?e nepot?ebují zdraví, ale nemocní. Jděte a u?te se, co to je: ?Milosrdenství chci, a ne obě?.‘ Nep?i?el jsem pozvat spravedlivé, ale h?í?níky.“ Mt 9, 12–13
Celníci a nevěstky a jiní h?í?níci věděli, ?e jsou odepsaní Zákonem, nábo?enstvím a pak i lidmi toto nábo?enství vyznávající. V Je?í?i nacházejí naději, naději, ?e nemusí být nejprve dokonalí, aby je B?h miloval, ?e nemusí dokonale odpovídat ?katulkám Zákona, aby je B?h p?ijal, ?e nemusí být nejprve dokonalí, aby mohli dojít spásy.
Je?í? se pro ně stává nadějí a zvěstovatelem Bo?í v?eobjímající lásky a milosrdenství. Lásky, která se nabízí ka?dému, kdo i ni stojí. Je?í? je pro ně nadějí, ?e oni, pro své h?íchy a pohnuté ?ivotní p?íběhy nejsou lidmi druhé kategorie, nejsou lidmi bez naděje.
Byli tu ale rovně? jiní lidé, kte?í si o sobě mysleli, ?e jsou dokonalí, kdy? správně dodr?ují, co je správné, kte?í si mysleli, ?e ví, jak to správné je, ?e ví, jak to B?h chce – no témě? by mu mohli radit. Tito lidé bez pochybností věděli, co je dobré a co ?patné, věděli, kdo je dobrý a kdo ?patný, a samoz?ejmě, ?e věděli, ?e oni jsou na té správné straně.
Tito lidé znali v?echny zákazy a p?íkazy a jistě by je dokázali p?esně citovat, kdyby je někdo o p?lnoci vzbudil. Měli na ka?dou situaci a na ka?dého ?lověka ?ablonu, podle které p?esně mě?ili, posuzovali a odsuzovali. No, po v?ech stránkách to byli slu?ní lidé, spo?ádaní a s dobrou pověstí, jednodu?e dokonalí.
Byli tak dokonalí, ?e měli problém s Je?í?em. Nejen jej p?ijmout, ale také ho poslouchat a p?emý?let o jeho slovech. ?On p?ijímá h?í?níky a jí s nimi!“ Lk 15, 2 No, to je tedy nehorázné, to je zdrzost… Ten ?lověk ur?itě nebude od Boha. Proto?e my p?ece víme, ?e takto by B?h rozhodně nejednal. B?h ty h?í?né osoby jistě u? dávno zavrhl a skon?í v pekle, kam pat?í. Jedině, jedině, kdyby za?ali jednat podle na?ich pravidel, to by se nad nimi B?h mo?ná mohl smilovat.
Myslím, ?e se toho od Je?í?ových dob a? zas tak moc nezměnilo. Stále tu jsou h?í?níci a stále tu jsou slu?ní a dokonalí lidé. U? to ale není Je?í? a ?idé, ale Je?í? a k?es?ané. Ti dokonalí, správní, kte?í p?ece ví, jak je to správné a jak je to napsáno v katechismu. Proto?e, kdy? je to napsáno v katechismu, tak to musí platit a běda tomu, kdo to poru?í. S tím se p?ece nebudeme bavit, dokud do písmenka neza?ne plnit v?echna p?ikázání.
Správní k?es?ané chtějí obětovat na oltá?i ?istoty oběti bezh?í?nosti, bezvadnosti a dokonalosti, a proto ka?dého ne?istého – my?leno h?í?ného – z této oběti p?edem vylu?ují, proto?e neodpovídají jejich pojetí, toho, co je ?isté. Kladu si otázku: podle jakých kritérií se opova?ujeme někomu dovolovat nebo zakazovat setkat se s Je?í?em. Nezakazujeme náhodou i samotnému Je?í?i, aby se s těmito lidmi setkal?
?Léka?e nepot?ebují zdraví, ale nemocní. Nep?i?el jsem pozvat spravedlivé, ale h?í?níky.“ Pokud na někoho ukazujeme, ?e on je ten h?í?ný, který si pro svoje ne?isté chování nezaslou?í Bo?í p?ízeň, paradoxně se sami z Bo?í p?ízně vylu?ujeme. A ten, kterého my vylu?ujeme, je právě tím, který je Bo?í p?ízní zahrnut. Role se otá?ejí, h?í?ník se stává Bo?ím milá?kem a domnělý dokonalý se odlu?uje od Bo?í lásky.
Proto?e Je?í? p?ichází za ka?dým ?lověkem tam, kde je, a v ?ivotním stavu, ?ivotní etapě, ve které se právě nachází. On ne?eká, a? se stanu dokonalým. Jednodu?e jde za mnou, v?dycky, a zvlá?tě ve chvílích mého největ?ího h?íchu a selhání. Za ka?dým takto p?ichází, proto?e chce zachránit ka?dého.
Je?í? chce vstoupit do mého ?ivotního p?íběhu a proměnit jej. Proměnit jej v p?íběh Bo?í oslavy. Takto chce vstoupit do p?íběh? v?ech lidí, nejen mých známých, ale i těch, které moc nemusím. Je?í? si ale neklade podmínky, za jakých okolností vstoupí ?i ne. Prostě vstupuje.
Bylo by dobré, abychom jako k?es?ané nekladli ani Bohu ani lidem podmínky, za jakých k nim chce Je?í? p?ijít. Kdybychom raději tu energii, kterou dáváme do ?správného k?es?anství“, dávali do zprost?edkování Bo?í v?eobjímající milosrdné lásky. Má to pro nás jednu velkou výhodu, my sami pak v této lásce z?stáváme.
Jan Krbec p?sobí jako fará? ve farnosti Rokytnice nad Rokytnou a moderuje podcast Do st?edu.
