Petr Vizina – Evangelium podle Bohumila Hrabala
Kdy? se ?ekne ?perli?ka na dně“, vybaví se těm, kdo vyrostli v ?eské kultu?e, nebo jsou s ní obeznámeni, texty spisovatele Bohumila Hrabala. Onou perli?kou na dně lidské existence je jakási nepravděpodobná kvalita, která se nakonec blýskne t?eba uprost?ed hospodského pábení, jak Hrabal p?ezdíval rozhovor?m nad p?llitrem piva. P?esvěd?ení, ?e lidská existence nutně vyjevuje něco ze svého tajemného p?vodu – pro nás, k?es?any, něco ze svého po?átku v Bo?ím stvo?ení – není vlastní jen Hrabalovi anebo výlu?ně ?eské kultu?e. Slovo ?perli?ka“, které pro toto p?esvěd?ení spisovatel vybral, má ov?em v ?e?tině neoby?ejný p?vab. Jde o zdrobnělinu, tedy malou perlu.
O perlách se v jednom Je?í?ově podobenství dodnes dozvídáme, ?e jimi nemáme plýtvat na ty, kdo ten vzácný p?írodní úkaz, p?vodem z vnit?ku mo?ské nebo ?í?ní perlorodky, nejsou schopni ocenit. Ve starozákonním, ?idovském my?lení perly p?edstavují vysokou hodnotu. Hlavně proto, aby o to víc vynikla lidská moudrost nebo state?nost, která je v Hospodinově pohledu kvalitou je?tě vzácněj?í ne? perly. Tím, ?e Hrabal nemluví o perlách, ale o perli?kách, p?izp?sobuje ten vzácný úkaz mě?ítk?m lidí, kte?í sami sobě, okolnímu světu nebo snad jednu i dějinám nep?ijdou nijak zvlá?? výjime?ní nebo významní.
Co? souvisí s otázkou, pro? Hrabala hledal perli?ky na dně. Hluboko pod klidnou hladinou spokojeného a soběsta?ného ?ivota. Na to odpověděl samotný spisovatel v úvodu povídkové sbírky Perli?ka na dně, která vy?la v roce 1963. ?Kdy? jsem p?ed lety poznal směr svého srdce, vydal jsem se do p?átelského světa, podbíjel jsem kolejnice, byl výprav?ím vlaku, nabízel ?ivotní pojistku, pracoval jako obchodní zástupce, dělník v ocelárně, balil starý papír, dělal kulisáka. To v?echno jen proto, abych se umazal prost?edím a lidmi a ob?as za?il tu ohromující událost, ?e jsem zahlédl na dně ?lověka perlu. Od té doby mám rád takové lidi, nad kterými se láme h?l a myjí ruce,“ pí?e Hrabal zkraje ?edesátých let.
Uchu navyklému poslouchat evangelijní texty bude znít konec Hrabalova citátu o lámání hole a mytí rukou povědomě. Slýcháme z Písma, ?e B?h je dobrým pastý?em. ?e nad ?lověkem neláme h?l, ani kdy? jsme vlastním p?i?iněním na dně, kdy? nez?stalo nic, ?ím bychom se ostatním nebo sobě samotným pochlubili. B?h neláme h?l nad svými marnotratnými dcerami a syny. Hledá, co je ztracené a neustává. 厂惫ě迟 si nad lidmi v?elijak pok?ivenými, potlu?enými a málo p?ita?livými mo?ná umyje ruce, podobně jako Pilát nad slo?itou kauzou. Hrabal, ten ??inaný mladý mu?ík“, jak o sobě jednou ?ekl, mládenec z dobré rodiny a doktor práv s vyhlídkou na pohodlný ?ivot, se naopak rozhodl právě s takovými lidmi, právě s takovým světem u?pinit.
Pro?? Vyprávěl, ?e nechtěl ?ít konzumně. Jinak ?e?eno, rozhodl se pro ?ivot v prost?edí, které z pohledu úspěchu a spole?enské vá?nosti nemá mnoho co nabídnout. Kdy? zápasíme na okraji a jsme zahnaní do kouta, tehdy se rodí bu?to neuhasitelný hněv, jak to Hrabal viděl v povále?ném ?eskoslovensku vedeném komunisty, anebo naděje.
Hrabalovo psaní svěd?í ve prospěch naděje, té perly, její? existence se uprost?ed lidských tě?kostí jeví málo pravděpodobná. Málo se leskne, oproti triumfálním rudým hvězdám, které zá?ily na tribunách. Spí? jemně probleskuje u dna. Ideologie nabízejí p?ehledný svět a vy?adují ?istotu p?esvěd?ení. Hrabal si zvolil nesamoz?ejmou naději, ?e kdesi v nep?íli? ?istém a uspo?ádaném ?ivotě lidí bez privilegií naději najde – a s ní také smysl svého psaní.
Jak dokazuje ?eský religionista Pavel Ho?ek v knize nazvané Evangelium podle Bohumila Hrabala, teologicky vzdělaný Hrabal svým uva?ováním o perli?ce na dně navazuje na st?edověkého dominikána Mistra Eckharta, který perlou na dně myslel bo?skou jiskru v du?i ?lověka. A kterého vzal osud ?po?ádně do pa?át?“, jak ?íkával ?ivotu bez privilegií, ?ivotu zkou?enému nedostatkem a tvrdou prací, samotný Hrabal.
S p?esvěd?ením, ?e bo?ská jiskra nějak souvisí s ochotou u?pinit se, by nejspí? souhlasil mu? zcela odli?ného povolání, ne? bylo Hrabalovo, franti?kánský kazatel Richard Rohr. Jeho prozatím poslední kniha vydaná v ?e?tině má název Dýchat pod vodou. Také Rohr, stejně jako kdysi Hrabal, poukazuje na to, ?e pravdu o ?ivotě nelze ode?ítat z kolébání bójek na hladině spokojené existence. Je?í?ova pravda odkazuje dol? ke dnu, k hlubinám lidské bolesti. Hledejte tam dole, nepohrdejte dnem spole?nosti, u?piňte si ruce, vybízí Rohr. Tvrdí, ?e jediný výchozí bod, kde jako k?es?ané za?ínáme chápat Je?í??v postoj k lidské slabosti, trefíme v momentu, kdy sami morálně sel?eme, staneme se závislými nebo za?ijeme jiný druh pádu z pomyslného tr?nu slu?ných lidí. Tehdy, ?e?eno s Hrabalem, ?kdy? nás ?ivot vezme po?ádně do pa?át?“.
Do té doby se cítíme ?istí, povznesení nad ?pínu ostatních, kte?í nejsou stejně prozíraví, cílevědomí, spo?ádaní a rozvá?ní. A nejspí? proto mají méně Bo?ího po?ehnání.
Jsme v poku?ení zlomit h?l nad lidmi nenapravitelně chybujícími. Instinktivně se odtáhnout od lidské slabosti a bolesti v?ude kolem. Teoreticky je nám v?e jasné. ?asto mluvíme o své závislosti na Bohu, vyznáváme, ?e jsme bez jeho po?ehnání v koncích a ne?et?íme slovem ?pokora“. Platí to do té doby, ne? jsme konfrontováni se ?pínou a slabostí, hlavně tou vlastní. Teprve tehdy p?estaneme rozebírat ne?istoty v oku svých bli?ních a za?neme se věnovat trámu, který zkresluje na?e vidění, konstatuje franti?kán.
?K?es?ané,“ provokuje Rohr dál ?tená?e své knihy, ?jsou povět?inou up?ímní lidé plní dobrých úmysl? – dokud nedojde na reálné problémy ega, ovládání, moci, peněz, rozko?e a bezpe?í. Pak bývají stejní jako v?ichni ostatní.“
Poku?ení být vítězi a profesionály ?ivota, zachovat dekorum, dr?et sv?j osud pevně v rukou a svými mě?ítky posuzovat druhé, není ni?ím novým, upozorňují nás evangelia. U Luká?e se v sedmé kapitole do?ítáme o u?enci ?imonovi, který pozve Je?í?e do svého domu k jídlu. A nespokojeně p?ihlí?í skandálnímu chování ?eny nevalné pověsti, která nedr?í své city pod kontrolou. Mísí slzy s olejem, poma?e Je?í?ovi nohy a líbá je. Zbo?ný u?enec má za to, ?e kdyby jeho host věděl o ?enině pověsti, musel by se ?títivě odtáhnout. Jako znalec Tóry ví, ?e Hospodin nepohrdá zkrou?eným srdcem. Jaksi teoreticky je mu to jasné, kdy? ale vidí, jak to vypadá v praxi, je nejspí? v ?oku. Netu?í, ?e stoluje se samotným Bohem, který se od pla?ících neodtahuje, ale naopak je má za blahoslavené.
?Proto ti pravím: Její mnohé h?íchy jsou jí odpu?těny, proto?e projevila velikou lásku. Komu se málo odpou?tí, málo miluje,“ uzavírá Je?í? to spole?enské faux pas.
Perli?ky na dně svěd?í o světě, jeho? krása p?evy?uje pouhou spokojenost zaji?těného ?ivota, vě?il spisovatel Hrabal. Pí?e, ?e stojí za to si se světem umazat ruce. Hrabalovo p?esvěd?ení dál rozvádí franti?kán Rohr. Sestup dol?, k lidské slabosti a bolesti, je podle něj ?ancí poznat milosrdného Boha, který nenabízí své po?ehnání jako výměnný obchod za vzorné chování. Instinktivně máme tendenci se od své vlastní bolesti a bolestí druhých, od ?píny světa odtahovat. Jenom?e právě tam jsou k nalezení hrabalovské perli?ky na dně. Tam jsou na?e p?íle?itosti milovat.
Petr Vizina je ?eský noviná? a teolog.
