Elva Frouz – Ponorná ?eka
Uplynul měsíc od 21. prosince loňského roku, od útoku na filozofické fakultě – je to zároveň velice dávno, a zároveň jako v?era, jako dnes. Tehdy p?ed měsícem jsem první hodiny strávil hore?ným sledováním reportá?í z místa ne?těstí, pokusy zahlédnout v záplavě slov to podstatné, uji??ujícími telefonáty s nejbli??ími. Následovalo hledání: Co mohu udělat? S kým se spojit? Jak někomu ?i ně?emu pomoci? Teprve ve?er toho prvního dne jsem si uvědomil, ?e ?lo z?ásti o ?okovou reakci, ?e jsem ?inností tak trochu oddaloval plné uvědomění si, co ?e se vlastně stalo a jaký to asi má význam.
P?i?la ?tvrte?ní noc beze spánku, hledění do tmy a konfrontace s vlastní bolestí i bolestmi těch druhých, známých i nikdy neviděných.
V pátek dopoledne zavolala kamarádka z vedlej?ího měste?ka, evangelická fará?ka. ?Tak co uděláme“, ptala se, a já poznal, ?e strávila poslední hodiny podobně jako já. Zva?ovali jsme pak mo?nosti: modlitba v úzkém krou?ku v některém z okolních venkovských kostelík?? Spole?né ml?ení, nabídnuté p?íchozím? Tiché procesí? Proto?e jsme oba strávili ?adu let v Plzni, rozhodli jsme se nakonec pro domluvu s dal?ími tamními kolegy duchovními, pro spole?nou prostou bohoslu?bu v jednom plzeňském kostele. Byla pak sobota p?ed ?tědrým dnem, kostel se zvolna plnil, a? se naplnil.
Jak vyplynulo z letmých rozhovor?, nepat?ila velká ?ást p?íchozích k pravidelným ú?astník?m bohoslu?eb. To ale nebylo d?le?ité. D?le?ité bylo být spolu, dovolit si projevit bolest, slabost, rozechvění. Moci plakat s pla?ícími. Najít úto?i?tě. Nechat se dotknout světlem v právě této temné chvíli. Zazněly biblické texty, slova promluvy i modliteb. Také – a mo?ná p?edev?ím – zaznělo ticho. ?ivé ticho, které umí obejmout, utě?it, p?ijmout, pozvednout, které pomáhá sdílet, co slova nepojmou a neunesou.
To setkání se pro mne stalo p?edělem. Pomohlo mi vykro?it z propadání se do chaosu a pocit? zmaru, jít dál d?stojně, pro?istit zrak. Bolest a bezradnost a vlny úzkosti – nic z toho tak úplně nezmizelo, jen se ukázalo, ?e to není a nemusí být v?echno. ?e naděje je. A ?e v tom nejsme sami.
Těsně po váno?ních svátcích jsem jel do Prahy, postál u mo?e sví?ek na Palachově Náměstí i u Klementina. A znovu: Bolest tu byla témě? hmatatelná. Mnozí z procházejících se nestyděli za slzy, pohnutí se chvělo jako vzduch nad plameny sví?ek. A zároveň, i tady – ml?ení, sounále?itost, pokojná k?ehká síla.
Znova se ukázala jakási ponorná ?eka, která se v téhle zemi ob?as vyno?í a náhle je tu, témě? samoz?ejmě a naléhavě: sdílená odvaha ?elit r?zným podobám zla, jít za nadějí, projevit odolnost, zachovat se state?ně i moud?e. Snad není troufalé vidět v takových chvílích p?i díle Toho, který vane, kudy chce.
Tichá i hlasitá shromá?dění v ulicích na konci osmdesátých let. Palach?v týden. Listopad. Pak dál a dál, kdykoli to bylo t?eba. A kdy? se dívám na fotografie ze srpna 1968 nebo ledna 1969, vidím v o?ích lidí podobné světlo, jako u student? v lidském ?etězu, objímajícím po leto?ním Novém roce filozofickou fakultu.
Po pár dnech, týdnech ?i měsících se ?eka zdánlivě ztratí. ?Skon?ilo zá?í, a ulicí chodí jen milion tvá?í, těch zbloudilých lodí – a ?ádná z nich nesly?í pamatuj“, zpíval u? na podzim 1968 Karel Kryl. V?e se ?znormalizuje“ a dlouho se pak zdá, ?e jsme se změnili v dav do sebe zahleděných jednotlivc?, kde se ka?dý stará víceméně jen sám o sebe. Ponorná ?eka je v podzemí a její prameny i vývěry chrání jen nemnozí. V takových ?asech je zvlá?tě d?le?ité pe?ovat o své vnit?ní zdroje, z?stat pozorný a bdělý, v?ímat si d?vod? k vdě?nosti, rozvíjet a chránit vztahy s p?áteli a hodnotovými spojenci. Nikdy nevíme, jak dlouhý bude ?as vyprahlosti. Smíme ale d?vě?ovat, ?e pramen je silný a ?eka ?eká na svou chvíli.
Ov?em i ?asy vzepětí a sdílení mají svá úskalí. ?Ký? vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza ?íká: jak je to krásné, děti bě?ící po trávníku! Druhá slza ?íká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi bě?ícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z ký?e ký?“, pí?e Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí. Znám to d?věrně u sebe: Dojímat se nad tím, jak jsem dojatý, ?e jsou lidé dojatí. Pot?ebuji i uprost?ed kolektivní rezonance v?eho druhu zachovávat jistou st?ízlivost a schopnost nadhledu. Neztrácet ze z?etele, o co v dané chvíli jde – a ?e to je podstatněj?í, ne? jak se v?e jeví a kolik emocí je ve vzduchu.
Domnívám se, ?e jako k?es?ané máme mo?nost specifickým zp?sobem se vyladit na pro?ívání mezních situací. D?vě?ujeme, ?e nejsme opu?těni, ?e jsme neseni a chráněni i uprost?ed pou?tě nebo bou?e, ?e tomu tak bude a? do konce na?eho ?asu – a pak i dál. Je nám nabídnuta zku?enost se zdrojem síly, který je nekone?ný. Jsme pozváni k postoji vdě?nosti a radosti za v?ech okolností. Snad aspoň ob?as ochutnáváme, jaké to je, kdy? se m??eme jeden o druhého op?ít v ?alu i veliké radosti.
Ké? jsme ochotni se o tohle v?echno podělit. V?ímejme si, jak lidská setkání v ?ase zkou?ek mají v sobě zakódovánu touhu po blízkosti a po p?esahu. Bu?me p?ipraveni vyjít jí vst?íc – nap?íklad tím, ?e nabídneme něco z pro nás obvyklých a známých zp?sob?, kterými vyjad?ujeme, co se děje v na?em nitru.
V hledání pokoje, dobra, naděje, odvahy jsme si jako lidé p?es v?echny odli?nosti p?íbuznými. Nakolik zmiňovaná ponorná ?eka ?ije, a zda a kdy se její p?sobení projeví, tak zále?í na my?lení, slovech a skutcích ka?dého z nás.
Během plzeňské modlitby za oběti a poz?stalé z 22. prosince zazněl na závěr promluvy známý výrok z knihy Pán prsten?: ?Saruman vě?í, ?e pouze velká síla dovede udr?et zlo pod kontrolou. Já jsem v?ak p?i?el na něco jiného. Zjistil jsem, ?e to jsou spí?e ka?dodenní skutky oby?ejných lidí, které udr?ují temnotu na uzdě – prosté skutky laskavosti a lásky“, ?íká Gandalf.
Máme odkud ?erpat motivaci k takovým skutk?m. V ?ase, který právě ?ijeme, jich je zvlá?? zapot?ebí. Uprost?ed v?ech těch, se kterými jsme se na p?elomu roku scházeli na pietních místech, na náměstích a v kostelích, to bylo jasné. Snad nám to z?stane jasné i ka?dý dal?í den nejen tohoto roku.
Elva Frouz je stálý jáhen plzeňské diecéze, provozuje spolu se svou ?enou a okruhem p?átel D?m Komunity Noe v Holost?evech.
