蜜桃交友

Pavel Ban膹ouch SJ

Tento vás asi nejlépe osloví za p艡edpokladu, 啪e k n臎mu budete moci pojíst krajíc z 膷erstv臎 upe膷eného bochníku. Dne拧ním tématem bude toti啪 chléb. Pokud tedy máte takovýto pecen v dosahu, doporu膷uji se vzdálit a s chutí se zakousnout. Chléb samotný vám toho pak toti啪 vlastn臎 艡ekne vlastn臎 více, ne啪 doká啪u já.

Já sám jsem na téma dne拧ního komentá艡e toti啪 p艡i拧el p艡i jezení chleba. Na vysv臎tlenou ale je拧t臎 n臎kolik slov. Nevím, jestli máte n臎jakou svou oblíbenou pekárnu. My, my拧leno komunita jezuit暖 v Praze na Je膷né, jsme takovou dlouhou dobu m臎li. V blízké vzdálenosti, se skv臎lou kvalitou a je拧t臎 ke v拧emu s velmi p艡íznivými cenami. Jen啪e nám k na拧emu nemilému p艡ekvapení p艡ed n臎kolika m臎síci zav艡ela. S tím za膷ala doba hledání. Musím ale 艡íci, 啪e nep艡íli拧 úsp臎拧ného. N臎které chleby nebyly 拧patné, ale ur膷it臎 znáte takový ten pocit, 啪e se tím sice najíte, ale po艡ád tam n臎co chybí. A啪 teprve nedávno jsme v jedné pekárn臎 koupili chléb. A jakmile jsem ho okusil, v臎d臎l, 啪e to je ono. Výborný kváskový chléb. N臎co tak prostého a p艡itom tak ú啪asného, 啪e m臎 to v啪dy p艡ekvapí. 

Tato, pokud bych pou啪il slovníku ignaciánské spirituality, p艡irozená út臎cha, lidov臎 m暖啪eme 艡íci skv臎lá chu钮 a dobrý pocit z ní vycházející, se brzy p艡elil i do út臎chy nadp艡irozené: díky Bohu za ten chléb, za to, co v拧e nám Hospodin dává, díky za ú啪asné bohatství jednoduchých v臎cí, které nám otevírají jeho p艡ítomnost.

Není ur膷it臎 náhodou, 啪e chléb se stal nesmírn臎 d暖le啪itou sou膷ástí i v k艡es钮anské tradici. 艠ekneme-li lámání chleba, hned se nám v na拧í katolické tradici spojí toto gesto s eucharistií, s Bohem, který se stal 膷lov臎kem, který se nám dává práv臎 skrze chléb, je拧t臎 ve spojení s vínem. Kdy啪 jsem ale tak ochutnával onen vlá膷ný chléb, napadla m臎 jako první modlitba Pán臎 a její 膷ást 鈥濩hléb ná拧 vezdej拧í dej nám dnes鈥�. 

Tato slova jsou jist臎 pon臎kud zvlá拧tní. Nikdo toti啪 vlastn臎 neví, co to znamená 鈥渧ezdej拧í鈥�. A je zajímavé, 啪e na rozdíl od jiných podobných p艡ípad暖 nám v tomto ohledu nepom暖啪e ani 艡ecký originál evangelia. Slovu 鈥瀡ezdej拧í鈥� tam odpovídá 艡ecké 鈥瀍piousion鈥�. Ani v tomto p艡ípad臎 ale nikdo neví, co to znamená. Doslova by to mohlo znamenat 鈥瀗adpodstatný鈥�, nebo t艡eba i 鈥瀌ostate膷ný鈥�. V tu chvíli m臎 ale napadlo (a je to skute膷n臎 jeden z mo啪ných p艡eklad暖): pro膷 by to nemohlo znamenat 膷erstvý?  Nejsem biblista ani klasický filolog, tak啪e se o tento p艡eklad nehodlám s nikým hádat. Zkusme se ale podívat, co by mohl znamenat takový pohled na slovo, které se coby k艡es钮ané modlíme jist臎 denn臎 a p艡itom netu拧íme, co 艡íkáme.

M暖啪e to t艡eba znamenat, 啪e 啪ádáme na拧eho milovaného a milujícího Otce, aby nám dal n臎co, co má chu钮, co je dobré. Myslím toti啪, 啪e 膷asto máme tendenci 啪ádat o to, co je u啪ite膷né a v暖bec nás nenapadne, 啪e by nám B暖h t艡eba cht臎l dát i n臎co jednodu拧e proto, abychom si pochutnali, abychom se m臎li dob艡e. Kdybych své nete艡i a svým synovc暖m kupoval jen brokolici namísto zmrzliny, asi by se mnou n臎co nebylo v po艡ádku, a膷koli vý啪ivová hodnota je nepochybn臎 na stran臎 zeleniny. 

Jsme pak mo啪ná v tom d暖razu na u啪ite膷nost jako onen star拧í syn v podobenství o marnotratném synovi. Na拧tve se, 啪e pro syna, který p艡i拧el zp臎t, nechal otec zabít tele a jemu p艡itom nedal nikdy ani k暖zle. Nebylo to ale náhodou proto, 啪e o n臎j nikdy nepo啪ádal? Není divu, 啪e kdy啪 se domníváme, 啪e Hospodin je k nám skoupý, pak my samotní máme nez艡ídka tendenci dávat ostatním jen to, co pot艡ebují a ne to, co by jim také ud臎lalo radost. 沤ivot se pak sice stává celkem funk膷ním, ale 拧edivým a mdlým.

Poj膹me v tomto sm臎ru mo啪ná je拧t臎 o kousek dále. Jeden z mých oblíbených axiom暖, které si pamatuji ze studií filozofie, zní latinsky bonum est diffusivum sui. P艡eklad zní: Dobro má tendenci se 拧í艡it. Zmi艌uji ho z toho d暖vodu, 啪e kdybychom od Boha skute膷n臎 takový skv臎lý 膷erstvý chléb dostávali, m臎lo by nás to vést k tomu, abychom n臎co podobného konali i my. Abychom svým 啪ivotem lidem kolem nás dávali chu钮, abychom pro n臎 byli ob膷erstvením. Tím, co d臎láme, 膷asem, který jim v臎nujeme, t艡eba i úsm臎vem, který m暖啪e v ranní 拧pi膷ce v tramvaji skute膷n臎 zap暖sobit snad je拧t臎 siln臎ji, ne啪 ho艡ící ke艡 na Moj啪í拧e na pou拧ti. Symbolický 膷erstvý chléb p艡ijatý od Boha z nás má vlastn臎 takovýto chléb i ud臎lat. Budeme pak 拧í艡it v暖ni, lámat se a nasycovat. To je p艡ece to, co d臎lal i sám Je啪í拧, kdy啪 u膷il o kvasu Bo啪ího království, které prokvasí t臎sto.

Víme, 啪e mo啪ná trochu paradoxn臎 není v啪dy snadné 膷erstvý chléb získat. Ne ka啪dý chléb je navíc skute膷n臎 chutný. 膶asto se kv暖li lenosti spokojíme s jakousi konzumní hmotou, která na nás 膷asto smutn臎 膷eká rozseknutá vedví a mumifikovaná v igelitovém sá膷ku na regálech na拧ich blízkých obchod暖. Lamentujeme p艡itom 膷asto na cenu, ale vlastn臎 si tím, 啪e kupujeme to nejlevn臎j拧í, nevá啪íme ani sami sebe, ani t臎ch, kte艡í se sna啪í péct poctiv臎. Nacpeme se se n臎膷ím, co je vlastn臎 ni膷ím a sami k sob臎 se chováme jako k pouhému p艡ijíma膷i hmoty. Analogie v duchovním 啪ivot臎 nás jist臎 napadnout snadno, stejn臎 jako x d暖vod暖, pro膷 se spokojíme s málem. Máme moc práce, nemáme 膷as鈥� Ale je to chyba. Onen 膷erstvý a kvalitní chléb se toti啪 pe膷e 膷asem, který trávíme s Bohem. Jist臎, je jím i na拧e práce, Hospodin je p艡ítomen v啪dy. Nicmén臎 v ohni Ducha svatého budeme nejlépe upe膷eni kdy啪 si dovolíme dát Bohu n臎jaký 膷as v modlitb臎. Není t艡eba p艡itom ani na nic myslet. V拧e v nás pracuje k tomuto cíli, kdy啪 necháme prostor kvasu Bo啪ího království v nás. Jde o to jen být a nechat Bohu iniciativu. To je tak jednoduché, 啪e je to pro nás práv臎 proto 膷asto tak obtí啪né, proto啪e jsme zvyklí d臎lat slo啪ité a komplikované v臎ci.

V tomto adventním období mo啪ná myslíme spí拧e na pe膷ení cukroví, ne啪 na chléb, který nás v臎rn臎 doprovází po celý rok. Byla by ale 拧koda nevzpomenout na jesli膷ky, které jsou tak neodmysliteln臎 s 膷asem Vánoc spojeny. Je啪í拧ek je polo啪ený do chléva, tam, odkud zví艡ata berou sv暖j pokrm. Dává se tak i nám, podobn臎 jako se nám dává v malé hostii na ruku p艡i svatém p艡ijímání. V tomto nekva拧eném chlebu mo啪ná chu钮ov臎 onu 膷erstvost práv臎 dvakrát nezakou拧íme. V臎艡ím ale, 啪e onen podivuhodný kvas je v n臎m p艡ítomen v a 啪e v拧ichni víme, 啪e nás napl艌uje tak, jak to nedoká啪e dokonce ani 膷erstvý bochník kváskového chleba.

P艡eji nám v拧em tuto známou a p艡itom v啪dy n臎jak novou chu钮, aby ochutila i v拧echno to, co konáme, myslíme a chceme. Ké啪 jsme pro tento sv臎t tím, kv暖li 膷emu se lidé mohou usmát a jít dál i ve chvílích, kdy se cítí nejvíce hladoví a prázdní.