蜜桃交友

Ivana Noble

Útok na Filosofické fakult臎 v Praze zasáhl hluboko do na拧ich 啪ivot暖. Zlo se vplí啪ilo blízko, a znovu zjevilo svou absurditu. Letos ji啪 tolikrát. St艡ípky sv臎dectví se postupn臎 skládaly dohromady. Ale vysv臎tlení nabídnout nemohly. To zpravidla chybí. Situace se dá popsat, rozebrat. Ale nedá se 艡íct, pro膷 n臎kdo vlastn臎 ud臎lá ten jeden krok, kterým se ocitne za hranicemi dobra nebo alespo艌 p艡ijatelnosti. Dá se mo啪ná zp臎tn臎 ukázat, jaké vnit艡ní a jaké vn臎j拧í procesy takovému kroku p艡edcházely, ale ani je nelze pochopit v tom pravém smyslu slova pochopení, kdy pochopení je zárove艌 akceptací a jistým zp暖sobem ospravedln臎ní, v tomto p艡ípad臎, masové vra啪dy. 沤e by se t艡eba 艡eklo, n臎kdo má v 啪ivot臎 v臎ci takto pojaté, a proto se m暖啪e rozhodnout, 啪e zavra啪dit co nejvíc lidí je v jeho hodnotové 拧kále vlastn臎 velký úsp臎ch.  Jen啪e násilí není hodnota. Ani nenávist není hodnota. Nejsou jakýmisi alternativami, které by mohly pat艡it do pluralitní spole膷nosti, jako v拧echno ostatní. Tolikrát u啪 jsme se s p艡edstavami, 啪e v拧echno je stejn臎 dobré nebo stejn臎 拧patné, dostali za kraj propasti, kde se padá dol暖. P艡ed pár dny se tato cesta odehrála fyzicky p艡ed na拧imi zraky. 

Kdy啪 jsme se postupn臎 dozvídali jména lidí, kte艡í byli na filosofické fakult臎 zast艡eleni, za啪ila jsem ten okam啪ik, kdy jsem v臎d臎la, tohoto 膷lov臎ka znám. P艡ed lety to byl také ná拧 student. Sna啪ila jsem si vybavit jeho tvá艡, n臎co bytostn臎 osobního. P艡emý拧lela jsem o tom, jaký asi byl jeho poslední den, poslední rok. Pot艡ebovala jsem zavolat své kolegyni, abych se ujistila, 啪e v mojí pam臎ti z暖stala aspo艌 n臎jaká stopa. Modlila jsem se za jeho maminku. V mysli mi pak vyvstávaly fotky lidí zavra啪d臎ných p艡i teroristickém útoku v Izraeli, fotky odvle膷ených d臎tí, fotky zabitých d臎tí i dosp臎lých v pásmu Gazy. Ten zástup se zv臎t拧oval a zv臎t拧oval, ale zárove艌 jsem v臎d臎la, 啪e ka啪dá ta tvá艡 je pro 艡adu lidí 膷lov臎kem, kterého znají 鈥� a pro n臎koho tak blízkým 膷lov臎kem, jako byl m暖j bývalý student pro svou matku. 

Letos nám do váno膷ního p艡íb臎hu znovu výrazn臎ji vstoupil král Herodes a Ráchel, která oplakává své d臎ti a nedá se uti拧it.  Nejsou to ale jediné postavy v na拧em dramatu. Letos na 30. prosince p艡ipadá 膷tení z Luká拧ova evangelia o staré prorokyni Ann臎, která mluvila k lidem o膷ekávajícím vykoupení Jeruzaléma o dít臎ti, které se narodilo v Betlém臎. Co jim asi 艡íkala? K jaké citlivosti a vnímavosti ji dovedly posty a modlitby v chrámu dnem i nocí? Nejzvlá拧tn臎j拧í je, 啪e o tom Bible ml膷í. Symeónovo kantikum se dostane do modlitby p艡ed spaním, 鈥濶yní m暖啪e拧, Pane, propustit svého slu啪ebníka v pokoji, nebo钮 moje o膷i uvid臎ly tvou spásu 鈥︹�� Anna jakoby tu byla prorokyní nad臎je beze slov, alespo艌 bez t臎ch slov, která by dorazila k na拧im u拧ím nebo o膷ím. Luká拧ovo evangelium navíc nic ne艡íká ani o út臎ku svaté rodiny do Egypta ani o Herodov臎 拧íleném masakru betlémských chlapc暖. To v Matou拧ov臎 sv臎dectví promlouvá Jeremiá拧 a t臎拧í Ráchel, která plá膷e. A vlastn臎 to d臎lá také tím, co evangelista p艡edá mezi 艡ádky: Herodes um艡el a and臎l Hospodin暖v zavolal k návratu. Vykoupení tady za膷íná jako návrat. Jeremiá拧 mluví o návratu potomstva z nep艡átelské zem臎, ale i o návratu, který se d臎je uvnit艡 lidského srdce: 鈥濷bra钮 m臎, chci se vrátit, v啪dy钮 ty, Hospodine, jsi m暖j B暖h鈥� (Jr 31, 18). Matou拧 o tomto pohybu napí拧e zbytek evangelia. O nad臎ji, která jde a啪 za smrt. Která n臎jakým prapodivným zp暖sobem zahrnuje hledání a nalézání, úzkou cestu i vysly拧ení proseb. 

Luká拧 se dotýká znovu a znovu v拧eho toho, co na takové cest臎 膷lov臎k musí pustit. T艡eba velikost své víry. P艡edstavu, 啪e je ze své síly schopen odpou拧t臎t nebo nacházet slova, která druhým jakoby samoz艡ejm臎 osv臎tlí to, co je úpln臎 nejd暖le啪it臎j拧í: mo啪nost vnímat sílu, jakou B暖h znovu probouzí 啪ivot, a to i v zemi smrti. U Luká拧e se v臎ci d臎jí navzdory tomu, co se jeví jako nemo啪né. Pohybujeme se na rozhraní mezi vyslovitelným a nevyslovitelným. Bo啪í království je jiné nejen ne啪 království tohoto sv臎ta, ale jiné ne啪 nábo啪ensky vyprecizované p艡edstavy. A tak i stará moudrá prorokyn臎 Anna mluví beze slov. Mluví vlastn臎 tím, co se o ní dozvídáme. Co d臎lá po svém ovdov臎ní. Kde je. Jaké to je být s ní. Co 艡íká o tom betlémském dít臎ti lidem, kte艡í o膷ekávají vykoupení, musíme hledat n臎kde tady. 沤e by to ale byl návod na to, jak vysv臎tlit nad臎ji lidem, kte艡í za啪ili hluboké trauma, na to m暖啪eme rovnou zapomenout.  Nad臎je v evangeliích není vysv臎tlením, ale cestou, postupnou cestou. Cestou, která tolikrát vede p艡es cizí území. A kdy啪 si vezmu na pomoc je拧t臎 evangelistu Jana, cestou, která je pravdivá a 啪ivá. 

Jeden rok pomalu kon膷í, a nebyl snadný. V拧em nám p艡eji, aby pravda a 啪ivot 膷inily na拧i cestu v p艡í拧tím roce nejen snesitelnou, ale aby nás B暖h jejich prost艡ednictvím obracel tam, kde se zase dá najít radost.

Prof. Ivana Noble je teolo啪ka, vede Ekumenický Institut na Evangelické teologické fakult臎 Univerzity Karlovy, univerzitní Centrum pé膷e o du拧i, a je husitská fará艡ka.