蜜桃交友

Ivana Noble

Útok na Filosofické fakultě v Praze zasáhl hluboko do na?ich ?ivot?. Zlo se vplí?ilo blízko, a znovu zjevilo svou absurditu. Letos ji? tolikrát. St?ípky svědectví se postupně skládaly dohromady. Ale vysvětlení nabídnout nemohly. To zpravidla chybí. Situace se dá popsat, rozebrat. Ale nedá se ?íct, pro? někdo vlastně udělá ten jeden krok, kterým se ocitne za hranicemi dobra nebo alespoň p?ijatelnosti. Dá se mo?ná zpětně ukázat, jaké vnit?ní a jaké vněj?í procesy takovému kroku p?edcházely, ale ani je nelze pochopit v tom pravém smyslu slova pochopení, kdy pochopení je zároveň akceptací a jistým zp?sobem ospravedlnění, v tomto p?ípadě, masové vra?dy. ?e by se t?eba ?eklo, někdo má v ?ivotě věci takto pojaté, a proto se m??e rozhodnout, ?e zavra?dit co nejvíc lidí je v jeho hodnotové ?kále vlastně velký úspěch.  Jen?e násilí není hodnota. Ani nenávist není hodnota. Nejsou jakýmisi alternativami, které by mohly pat?it do pluralitní spole?nosti, jako v?echno ostatní. Tolikrát u? jsme se s p?edstavami, ?e v?echno je stejně dobré nebo stejně ?patné, dostali za kraj propasti, kde se padá dol?. P?ed pár dny se tato cesta odehrála fyzicky p?ed na?imi zraky. 

Kdy? jsme se postupně dozvídali jména lidí, kte?í byli na filosofické fakultě zast?eleni, za?ila jsem ten okam?ik, kdy jsem věděla, tohoto ?lověka znám. P?ed lety to byl také ná? student. Sna?ila jsem si vybavit jeho tvá?, něco bytostně osobního. P?emý?lela jsem o tom, jaký asi byl jeho poslední den, poslední rok. Pot?ebovala jsem zavolat své kolegyni, abych se ujistila, ?e v mojí paměti z?stala aspoň nějaká stopa. Modlila jsem se za jeho maminku. V mysli mi pak vyvstávaly fotky lidí zavra?děných p?i teroristickém útoku v Izraeli, fotky odvle?ených dětí, fotky zabitých dětí i dospělých v pásmu Gazy. Ten zástup se zvět?oval a zvět?oval, ale zároveň jsem věděla, ?e ka?dá ta tvá? je pro ?adu lidí ?lověkem, kterého znají – a pro někoho tak blízkým ?lověkem, jako byl m?j bývalý student pro svou matku. 

Letos nám do váno?ního p?íběhu znovu výrazněji vstoupil král Herodes a Ráchel, která oplakává své děti a nedá se uti?it.  Nejsou to ale jediné postavy v na?em dramatu. Letos na 30. prosince p?ipadá ?tení z Luká?ova evangelia o staré prorokyni Anně, která mluvila k lidem o?ekávajícím vykoupení Jeruzaléma o dítěti, které se narodilo v Betlémě. Co jim asi ?íkala? K jaké citlivosti a vnímavosti ji dovedly posty a modlitby v chrámu dnem i nocí? Nejzvlá?tněj?í je, ?e o tom Bible ml?í. Symeónovo kantikum se dostane do modlitby p?ed spaním, ?Nyní m??e?, Pane, propustit svého slu?ebníka v pokoji, nebo? moje o?i uviděly tvou spásu …“ Anna jakoby tu byla prorokyní naděje beze slov, alespoň bez těch slov, která by dorazila k na?im u?ím nebo o?ím. Luká?ovo evangelium navíc nic ne?íká ani o útěku svaté rodiny do Egypta ani o Herodově ?íleném masakru betlémských chlapc?. To v Matou?ově svědectví promlouvá Jeremiá? a tě?í Ráchel, která plá?e. A vlastně to dělá také tím, co evangelista p?edá mezi ?ádky: Herodes um?el a anděl Hospodin?v zavolal k návratu. Vykoupení tady za?íná jako návrat. Jeremiá? mluví o návratu potomstva z nep?átelské země, ale i o návratu, který se děje uvnit? lidského srdce: ?Obra? mě, chci se vrátit, v?dy? ty, Hospodine, jsi m?j B?h“ (Jr 31, 18). Matou? o tomto pohybu napí?e zbytek evangelia. O naději, která jde a? za smrt. Která nějakým prapodivným zp?sobem zahrnuje hledání a nalézání, úzkou cestu i vysly?ení proseb. 

Luká? se dotýká znovu a znovu v?eho toho, co na takové cestě ?lověk musí pustit. T?eba velikost své víry. P?edstavu, ?e je ze své síly schopen odpou?tět nebo nacházet slova, která druhým jakoby samoz?ejmě osvětlí to, co je úplně nejd?le?itěj?í: mo?nost vnímat sílu, jakou B?h znovu probouzí ?ivot, a to i v zemi smrti. U Luká?e se věci dějí navzdory tomu, co se jeví jako nemo?né. Pohybujeme se na rozhraní mezi vyslovitelným a nevyslovitelným. Bo?í království je jiné nejen ne? království tohoto světa, ale jiné ne? nábo?ensky vyprecizované p?edstavy. A tak i stará moudrá prorokyně Anna mluví beze slov. Mluví vlastně tím, co se o ní dozvídáme. Co dělá po svém ovdovění. Kde je. Jaké to je být s ní. Co ?íká o tom betlémském dítěti lidem, kte?í o?ekávají vykoupení, musíme hledat někde tady. ?e by to ale byl návod na to, jak vysvětlit naději lidem, kte?í za?ili hluboké trauma, na to m??eme rovnou zapomenout.  Naděje v evangeliích není vysvětlením, ale cestou, postupnou cestou. Cestou, která tolikrát vede p?es cizí území. A kdy? si vezmu na pomoc je?tě evangelistu Jana, cestou, která je pravdivá a ?ivá. 

Jeden rok pomalu kon?í, a nebyl snadný. V?em nám p?eji, aby pravda a ?ivot ?inily na?i cestu v p?í?tím roce nejen snesitelnou, ale aby nás B?h jejich prost?ednictvím obracel tam, kde se zase dá najít radost.

Prof. Ivana Noble je teolo?ka, vede Ekumenický Institut na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, univerzitní Centrum pé?e o du?i, a je husitská fará?ka.