PODCAST: Elva Frouz – To světlo ve tmě svítí
Bylo to v Adventu p?ed t?emi lety, kdy jsem velice ?asto nemohl v noci spát. V ?ase nejkrat?ích dní a nejdel?ích nocí jsem se pravidelně mezi t?etí a ?tvrtou ráno probouzel a marně se pokou?el znovu usnout. Pár dn? p?ed Vánoci, kdy? se to stalo znovu, jsem tedy vstal z postele, zapálil sví?ky na adventním věnci, usedl do k?esla a hleděl dlouze do tmy. Za?alo svítat teprve po sedmé hodině, a mezitím uplynula závratně dlouhá doba.
Těch několik hodin bylo ?asem hlubokého pokoje a spo?inutí, v úplném tichu a měkkém světle sví?ek mi bylo dob?e. Zároveň se ale objevil a postupně sílil je?tě jiný vjem: jako by tmou rezonovalo a blí?ilo se naléhavé a bezeslovné varování, jako by v temnotě rostlo a sílilo neznámé nebezpe?í. Pro?íval jsem, ?e mám dál pokojně sedět, ?e je to d?le?ité, abych mohl p?ijmout i ten druhý vjem a vyrovnat se s ním. Nerozuměl jsem, co a pro? se p?esně děje. Tu?il jsem ale, ?e celý tenhle pro?itek mezi nocí a úsvitem má význam, ?e se v něm ukrývá něco jako poselství ?i vzkaz.
Pak jsme pro?ili krásné váno?ní svátky s rodinou, s na?imi p?áteli jsme p?ivítali jsme rok 2020, dny plynuly víceméně jako jindy dál.
Jen?e pak p?i?lo jaro a s ním pandemie. Mám v ?ivé paměti, jak jedu autem, a z rádia zní proslov, plný slov jako ?zakazuje se“ a ?na?izuje se“. Pravděpodobně ka?dý z nás by se dovedl rozvzpomenout, kdy mu do?lo, ?e se děje něco opravdu vá?ného a znepokojivého. Pak p?icházely fáze vzedmutí vln a do?asného uklidnění, uzávěry, tíseň. Zároveň nabrala na síle je?tě jiná pandemie, méně evidentní, zato s dlouhodobými ni?ivými následky: kv?li radikálně odli?ným interpretacím probíhajících děj? se rozbíjela d?věra mezi lidmi, narostla nevra?ivost, p?ibylo agresivity.
Po uti?ení vln covidu jsme na chvilku dostali ?as se nadechnout – a p?i?la ruská agrese na Ukrajinu. Pár dn?, týdn?, mo?ná měsíc? se zdálo, ?e tentokrát se ve výkladu událostí víceméně shodneme. Ten dojem ale zmizel témě? beze stopy. Dnes jsme jako spole?nost v postojích, v hodnocení významu informací, v p?edstavách o dal?ím vývoji rozděleni natolik, ?e je riskantní otevírat v hovoru zásadněj?í témata, a to ?asto i mezi nejbli??ími.
To, ?e existují radikálně odli?né pohledy na klimatickou změnu, na izraelsko-palestinský konflikt, na sociální problémy a na dal?í a dal?í oblasti, u? zmiňuji jen pro úplnost – ?ijeme to a vidíme ka?dý den.
Někdy mám dojem, jako bychom se ocitli ve velkém p?íběhu, ve kterém se dlouze stmívá a ráno je v nedohlednu. Ob?as sice někdo ocituje Havlovo ?a? bude nejblběji, za?ne se to obracet k lep?ímu“ nebo p?ipomene, ?e největ?í tma bývá p?ed úsvitem. Tento typ útěchy ov?em dlouhodobým u?íváním ztrácí na síle a stává se nevěrohodným.
Mo?ná víte, ?e se d?íve v dolech pou?ívali kanárci jako ?ivé indikátory nebezpe?ných plyn?. Pokud ve ?tole do?lo ke zvý?ení koncentrace oxidu uhli?itého nebo metanu, zareagovali kanárci rychleji ne? ?lověk, a horníci tak dostali o trochu víc ?asu se zachránit. Mám za to, ?e máme být vnímaví k r?zným ?kanárk?m“ na?eho ?asu, ?e se jimi máme nechat upozornit, kdy? toho jedovatého nebo výbu?ného je mezi námi p?íli?. Kdy? nap?íklad nedávno vy?el pr?zkum, podle kterého se velká ?ást mladých lidí propadá do úzkostí, depresivních stav?, osamocenosti, hned jsem si na kanárky v dole vzpomněl. A p?ipou?tím, ?e moje t?i roky stará p?edváno?ní zku?enost mohla být také takovým ?kanárkem“, by? neviditelným.
Jak ale takové úvahy souvisí s Adventem a nadcházející oslavou Narození? Neměla by ?e? v takových dnech být spí?e harmonizující, útě?ná, zahlazující ostré hrany? Snad ano – a jistě také ne tak docela. O Vánocích slavíme, ?e ?ivoucí 厂惫ě迟lo p?i?lo a p?ichází do na?eho světa. Ten svět se ale jevil potemnělý i v ?ase, kdy se Je?í? narodil jako ?lověk. Odmítnutí, opu?těnost, pronásledování, násilí – to v?e je sou?ástí váno?ního p?íběhu, prvních dn? a týdn? Bo?ího syna jako narozeného dítěte. A ?lo to pak dál, den za dnem, a? k zavr?ení Velikonoc. 厂惫ě迟lo p?i?lo do temnot. ?e ho temnota nepohltila, je dáno silou 厂惫ě迟la, nikoli nep?ítomností tmy.
Proto si smíme p?ipustit, ?e právě i dnes je tomu tak. ?e právě v tuto chvíli je někdo nemocný, někdo umírá, někdo je týrán nebo vyháněn z domova. Smíme si p?ipustit skute?nost bolesti, násilí a smrtelnosti právě proto, ?e víme o realitě Bo?í něhy, blízkosti a p?ijetí. M??eme se právem lekat, ale nemusíme být strachem pohlceni.
Zú?astnil jsem se p?ed lety duchovních cvi?ení, kde na mě tí?ivě dolehly bolesti lidí kolem mě, a také a p?edev?ím moje vlastní ztráty, prohry a zrady. Bylo to a? k nesnesení. P?i osobním rozhovoru s doprovázejícím jsem pak dostal doporu?ení, které se mi od té doby ?asto p?ipomíná: ?A? odtud p?jde?, p?edstav si, ?e kromě svých ?at? jsi celý oble?ený do světla, které tě obklopuje, nese i prostupuje. A p?ijmi, ?e to není jen p?edstava, ?e je to realita.“ Zkusil jsem to tedy – a byl jsem pro tu chvíli zachráněn. Moje starosti nezmizely, ale ukázaly se jako relativní v??i tomu, co (nebo spí?e kdo) je v?dy vět?í.
?Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, ?íznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne. Byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a nav?tívili jste mě, byl jsem ve vězení, a p?i?li jste za mnou,“ sly?eli jsme p?ed pár týdny o slavnosti Krista Krále. Kdy? se zde ná? Mistr ztoto?ňuje s trpícími, propojuje se také se v?ím, co hladoví, ?ízní, bloudí, stydí se, hledá uzdravení a svobodu v na?em vlastním nitru. To je dal?í silný d?vod, pro? nás temnoty mohou (a snad někdy i mají) znepokojovat, ale nemusí nás p?emoci.
?Stále se radujte. Bez p?estání se modlete. Ve v?ech ?ivotních podmínkách děkujte. Tak to B?h pro vás chce v Kristu Je?í?i,“ zněl vzkaz od apo?tola Pavla v neděli p?ed týdnem. Abychom pozvání k vdě?nosti a radosti uměli zaslechnout a dokonce p?ijmout i uprost?ed mnohdy neradostné a nepokojné doby, je t?eba p?ekro?it podmíněnou vdě?nost jen "za něco", jít k radosti, která je víc, ne? aktuální emoce. Jde o postoj srdce, který vychází z hloubky. Neustálá modlitba pak m??e mít podobu naslouchajícího p?ebývání v tomto postoji, v postoji vdě?ného p?ijetí p?ítomného okam?iku a Bo?í p?ítomnosti v něm.
"Bu?, brat?e, bytostný; kdy? celý svět se z?ítí, tu padne náhodnost a obstojí jen bytí,“ pí?e Angelus Silesius. A také: "By? Kristus v Betlémě se tisíckráte zrodil, jsi ztracen, dokud se i v tobě nenarodil.“ Ké? se opravdu narodí v nás, ké? o?istí ná? pohled a dá nám projít v?emi temnotami ke světlu, které je tady, a kterým je On sám.
Elva Frouz je stálý jáhen plzeňské diecéze, provozuje spolu se svou ?enou a okruhem p?átel D?m Komunity Noe v Holost?evech.
