Tomáš Holub: Bartoloměj, ekumenismus a Pravda
Tomáš Holub pro Pope
Poslední dobou se v kontextu toho, co jako křesťané prožíváme v současných náročných mezicírkevních a mezináboženských debatách, ale i uvnitř katolické církve, stále znovu vracím ke slovům cařihradského patriarchy Bartoloměje, která pronesl na Konferenci evropských církví v červnu letošního roku v estonském Talinu.
Bartoloměj - pravoslavný biskup žijící v komplikovaném prostředí tureckého Istanbulu - se v nich zamýšlí nad zásadním rozdílem mezi ekumenickou spoluprací jednotlivých křesťanských církví, tak jak ji od samotného vzniku ekumenických myšlenek intenzivně prožívá křesťanská Evropa, a tím, co má v současnosti sice jakési neklamné rysy spolupráce napříč křesťanskými denominacemi, ale zároveň se opírá o zcela opačné principy než celé ekumenické hnutí od svého vzniku.
Patriarcha ve své řeči nejprve posluchačům připomíná, že v takzvané křesťanské Evropě vládl po celá dlouhá staletí tragický stav, ve kterém konfesní rozdílnost byla jedním z motorů vzájemné krvavé nevraživosti nejen mezi církvemi, ale také mezi národy a státy. A zdůrazňuje, že to byla nevraživost, která opakovaně vedla až k tomu, že jednotliví lidé i celé říše byli ochotni mezi sebou válčit a jeden druhého pro víru zabíjet.
Teprve ve 20. století se postupně mezi křesťany v síle Božího Ducha prohlubuje pochopení, že vyznávat Ježíše Krista jako svého Mistra a Pána - tak jak o tom i tuto neděli ve druhém čtení svědčí apoštol Pavel - je natolik bytostným sjednocujícím rysem, že je velmi důležité vzájemně se poznávat, naslouchat si a snažit se o porozumění i v situacích, ve kterých přetrvává velké množství bolavých rozdílů. Křesťané se tak pod patronací Ducha rady učí otevřenosti a objevují smysluplnost dialogu i tam, kde mají ve své tradici hluboko zakořeněny velmi rozdílné názory a jsou spoutáni nesčíslným množstvím vzájemných předsudků.
Do požehnaného ekumenického úsilí je v současnosti zapojena drtivá většina křesťanských církví nejen v Evropě. A zůstává skutečně jen málo těch, kteří jsou přesvědčeni, že vzájemné rozdíly jsou tak obrovské a fatální, že naslouchání si v důvěře a snaze druhého pochopit je mezi učedníky Ježíše Krista slepou cestou a zbytečným plýtváním sil i času. A Bohu díky i naše katolická Církev k těmto radikálním skeptikům již dlouho nepatří.
Ve své pronikavé analýze stavu současného ekumenického dialogu ale následně patriarcha Bartoloměj zdůrazňuje, že schopnost vzájemně si naslouchat se mezi mnohými křesťany v kulisách začátku 21. století zvláštním způsobem mění. Vznikají aliance a uskupení napříč jednotlivými církvemi, které jako nejdůležitější zdůrazňují nikoliv ctnost naslouchání si v různosti, ale naopak důležitost stejných pozic. A to ne s pohledem na jediného Spasitele a Zachránce Ježíše Krista nýbrž s fixací na určité hodnoty. Bartoloměj tyto hodnoty nazývá kulturními, tradičními nebo i tradicionalistickými a všímá si, že ačkoliv jednota na základě těchto hodnot k sobě poutá křesťany různých denominací, zároveň bolestně rozděluje jednotlivé církve zevnitř.
Na rozdíl od ekumenického hledání porozumění mezi těmi, kteří mají rozdílné názory, v této situaci nových aliancí chybí naslouchání jiným hlasům. Ti, kteří nepatří k jednotě stejného pojetí kulturních hodnot, nejsou žádnými partnery dialogu, naopak jsou vnímáni jako nepřátelé či přímo zrádci, ačkoliv vyznávají stejného Ježíše Krista za svého Pána či dokonce přináleží ke stejné církvi nebo i ke stejnému místnímu společenství.
Bartoloměj se nezdráhá nazvat takto vzniklou jednotu spíše antiekumenismem nežli novým ekumenismem 21. století, ač by se na první pohled mohlo zdát, že se zde rodí nové nadějné propojení napříč církvemi a to mnohdy dokonce i společně s těmi, kteří myšlenku ekumenismu minulého století striktně odmítali.
Biskup z Cařihradu v duchu papeže Františka však srozumitelně ukazuje, že požehnání ekumenismu stojí a padá s připraveností k dialogu v různosti a ochotou naslouchat tomu, kdo věcí vidí jinak. Ekumenismus tedy neexistuje bez důvěry, že alespoň částečně pochopit druhého, se kterým nesouhlasíme, je pro nás samotné obohacením a jedinou obranou proti skrytému a sebezničujícímu sektářství.
Po konstatování smutné skutečnosti, která v evropském křesťanství na mnoha místech nyní nastala, se Bartoloměj následně ptá po příčinách tohoto vývoje. Klade tři otázky, u kterých nám nalezení pravdivé odpovědi může pomoci osvětlit důvody, které k dnešní situaci vedly.
Patriarcha nejprve zdůrazňuje, že jako křesťané různých církví máme zpytovat své svědomí a ptát se, jestli jsme v minulosti nezodpovědně nedávali příliš důraz na to, abychom byli vlivovou skupinou spojenou s vládnoucími a tak nedávali v sázku a neoslabovali svůj prorocký hlas.
Dále se ptá, zda nám v minulosti mnohem více nešlo o naši vlastní církevní identitu než o slabé a potřebné. Více o vliv naší církve nežli o hlásání radostné zvěstí Ježíše Krista pro všechny.
A končí otázkou, zda kolektivně nepropadáme jakési iluzi o idylické křesťanské Evropě minulosti a tak se nechtěně nestáváme nevědomými spojenci různých mocenských či nacionalistických skupin. Tyto ve svém úsilí směřují k antidemokratickým cílům a obranu křesťanství používají pouze jako záminku pro to, aby iluze vznešenosti a nejlepšího úmyslu sjednotila co největší množství jejich přívrženců.
Na závěr účastníkům talinské konference, a tedy reprezentantům nás křesťanů 21. století, Bartoloměj vysvětluje, že jestliže chceme být i za současné situace v Evropě skutečně ekumenickými, znamená to v první řadě odmítnutí popsaného antiekumenismu, jež v současné době získává bohužel velký vliv nejen v řadách prostých křesťanů, ale i u některých církevních představitelů.
Dle cařihradského patriarchy ale odmítnout antiekumenické aliance nestačí a myšlenku ekumenismu je třeba v současné situaci ještě dále prohloubit. Prohloubit vlastní důvěrou v Ježíše Krista jako Pána a živou radostí z toho, že jsme objevili, kdo je Spasitel světa a náš Zachránce. S touto oživenou důvěrou a radostí je pak třeba vstoupit do dialogu různých hlasů a názorů dnešní Evropy. Bude to dialog, ve kterém již nebudou mluvit jenom křesťané mezi sebou, ale přijmou pravdu, že sami zastupují právě jeden z mnoha hlasů a budou připraveni se zájmem a duchovní zvědavostí naslouchat i těm ostatním. Tedy těm, kteří pro svoji duchovní orientaci hledají jiný zdroj než jakým je pro nás Evangelium.
Při naplňování tohoto odvážného přístupu otevřeného naslouchajícího srdce jistě existuje nebezpečí konformismu a všeobjímajícího relativismu. Hrozí, že osobní kořeny víry a naděje nebudou dostatečně hluboké, aby křesťané v otevřeném dialogu neztratili svoji vlastní identitu a pohled na Krista jako jediného Zachránce a nenechali se zlákat chimérou zdánlivé záchrany, která tkví pouze v pocitech a v pohlcení atmosférou.
Nicméně Bartoloměj zdůrazňuje, že toto je jediná cesta, na které můžeme potkat sestry a bratry dnešního světa. Cesta, na kterou jsme posláni Ježíšovým slovy: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium…
Je to cesta, na které to nejzásadnější, o co je třeba prosit, je dar duchovního rozlišování. Dar, abychom v síle Ducha uměli oddělit nepatřičné přizpůsobování se tomu, co žádá svět kolem nás, od znamení doby, která vedou k Pravdě, jež osvobozuje.
Je to jediná cesta, na které neztrácíme dynamiku v Apokalypse zmiňované první lásky. Jediná cesta, na které můžeme pochopit evangelium této neděle o Pravdě, která se nenaplňuje slovy, ale schopností objevit hloubku Božího pozvání a následně se nasadit pro společnou práci na vinici Páně. Pro práci, při které není podstatná deklarace, ale osobní rozhodnutí se pro Pravdu a pro Dobro.
Tomáš Holub je biskupem Diezéze plzeňské.